Článek
Nejhledanějším výrazem v kategorii životní styl a populární psychologie jsou toxické vztahy a vše kolem nich. Je to fenomén dnešní doby. S nepohodou v partnerství a manželství už se nechceme jen trpně smiřovat, jako ještě před pár desítkami let, ale hledáme opravdu šťastné a naplněné spolubytí.
Články na internetu a v časopisech ale ve velké většině nabízejí pouze ta samá opakovaná klišé, instantní zavedené rady. Nastavení hranic, přímá komunikace, a když to nejde (což většinou opravdu nejde), tak rychlý odchod. Autoři těch článků mají jistě dobrou myšlenku, chtějí nás chránit před nepohodou a trápením. Okamžité ukončení dysfunkčního vztahu zní logicky, ale má jeden háček. Útěk sice vyřeší momentální krizi, ale nevyřeší náš problém. Bez vnitřní změny totiž často jen navážeme další stejný vztah s velmi podobným partnerem.
Když se psychologie potká se spiritualitou
V duchovní oblasti často říkáme, že toxický partner není za trest. Je to zásadní karmická lekce v této inkarnaci, která nastala, aby nás něco naučila. Člověk, který nás stresuje, je náš učitel. To, co moderní psychologie nazývá vzorci z dětství, spirituální tradice vnímají jako úkol, plán naší duše pro tento život. Vesmírné vědomí nám do cesty posílá přesně ty lidi, které potřebujeme k vývoji naší nesmrtelné duše.
S tímto duchovním názorem do velké míry souzní i hlubinná psychologie. Jak říkal už Carl Gustav Jung: „Rozumíme jenom tomu, co jsme sami prožili.“ Pokud neprožijeme celou zkušenost, neuděláme reframing (přerámování) a nezměníme nastavení mysli (mindset shift), vesmírná i psychologická lekce se bude opakovat. Budeme potkávat stejné lidi, dokud nepochopíme, co nás k nim podvědomě poutá.
Už Sigmund Freud popsal nutkání k opakování – podvědomou potřebu vyhledávat lidi, kteří nám ubližují stejně jako kdysi rodiče, protože se situaci snažíme dodatečně zvládnout. Eric Berne (autor Transakční analýzy) ukázal, že žijeme podle skrytých životních scénářů z dětství a podvědomě si do nich vybíráme ty správné (toxické) herce. Harville Hendrix (Imago terapie) ukázal, že jsme magicky přitahováni k lidem, kteří mají negativní vlastnosti našich rodičů, abychom skrze ně uzdravili svá stará zranění. Podobné názory zastával i John Bowlby (Teorie citové vazby), píše o nich Bessel van der Kolk (kniha Tělo sčítá rány) a další autoři.
Musím to nechat dojít až do konce
Rychlý odchod je tedy sice hezká rada a občas nutný krok pro bezpečí, ale skutečné uzdravení – a splnění naší životní lekce – začíná uvnitř nás. Dokud nezměníme naše programy, vzorce a energie, budeme jen měnit kulisy na jevišti. Příklad z mé praxe. Jedna klientka říkala: „Cítím, že se tím mým partnerem už to dál nepůjde. Náš vztah se nezlepší. Ale na druhé straně cítím, že nemůžu odejít teď hned. Musím vše nechat dojít až do konce.“ Od tohoto okamžiku do rozchodu uplynuly dva roky. Ta moudrá žena naslouchala své intuici a během té doby se jistě mnohé o svém vnitřním nastavení dozvěděla a své myšlení změnila. Co si o tom myslíte vy? Vnímáte své těžké vztahy jako zkoušky a lekce, které vás měly posunout dál? Nebo jen jako životní smůlu a vaše selhání?
...
Přeji vám krásný den, Vladimír Halama
Více o mně najdete na mých webových stránkách.
#psychologie #spiritualita #laska #vztahy
