Článek
Nedávno vydaná pozoruhodná kniha německého kněze a teologa Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí oživila mimo jiné známou diskuzi o averzi významné části Čechů vůči tradiční církvím. Česko není národ ateistů, jak se často mylně uvádí v médiích. Spiritualita je u nás oblíbená a živá, zřetelný je ale odpor vůči katolické církvi. Pochází již z dob Jana Husa a husitství, pokračuje přes Bílou horu, následnou barokní rekatolizaci, exulanty, nucený odchod Jana Amose Komenského, vnímání církve jako nástroje habsburské nadvlády, a vrcholí vnuceným marxistickým světonázorem za socialismu, který v nás zanechal představu, že Bůh je pověra a chodit do kostela směšné. To všechno jsou kapičky, které pohár trpělivosti nakonec vždy naplní, ať je jakkoliv veliký.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na jednu naší rodinnou událost. 15. března 1939 vpadla nacistická německá armáda do tehdejšího Československa. Najednou jsme měli dva Bohy, Boha ČSR a Boha Třetí říše. Ten den došel můj dědeček, lékař, vášnivý čtenář a filozoficky založený člověk, na faru, oznámil vystoupení z římskokatolické církve a nechal se vyškrtnout z církevních matrik. Řekl prý tehdy: „V takové církvi já nebudu.“
Co ho k tomu vedlo? Svědomí. V tomto smyslu byl děda paradoxně blíž evangeliu než mnozí tehdejší „věrní“. Udělal to, co církev jako instituce často nedokázala. Rozlišil. A vzal na sebe odpovědnost. To je ten přechod, o kterém mluvíme. Od náboženství zvyku a povinnosti k osobní víře.
Ano, vojáci na obou stranách se ke stejnému Bohu modlili ve všech evropských válkách už od středověku. To jsme sice staletí nějak přijímali, ale v moderní době už nám ta náboženská schizofrenie začala připadat jaksi přes čáru. „S pomocí Boží“, říkali Churchill a Roosevelt. „Gott mit uns“ měli vojáci Hitlerova Wehrmachtu na opasku. Nacistický režim byl sice ateistický, ale Boha a církev museli uznávat, protože mnoho Němců v Boha věřilo. Stejný princip fungoval i v komunismu.
Znepřátelené armády měly feldkuráty, vojenské kaplany, kteří sloužili mše na obou stranách fronty. Jistě, Bůh byl s každým vyděšeným vojákem v jeho utrpení a bolesti bez ohledu na národnost. Války nejsou Boží dílo, ale důsledek zneužité lidské svobody, touhy po moci. Jak se naše ego, narcismus, nacionalismus a nesnášenlivost promítá do vztahu k Bohu, ukazuje následující příběh, který jsem kdysi při studiích vyslechl na jednom semináři z psychologie náboženství a spirituality.
Jeden český řeholník prchal v roce 1940 s falešnými doklady před nacisty do Švýcarska. V Rakousku požádal o azyl v jednom klášteře. Tam ho přijali, uložili a nakrmili. Ráno si ale český řeholník všiml, že po klášteře visí nápisy: „Modlíme se za vítězství našich zbraní.“ Překvapeně se ptal: „Já tomu nerozumím. Vy jste se mě ujali, nevydali jste mě gestapu, a přitom fandíte Wehrmachtu.“ Rakousko bylo tehdy po anšlusu z roku 1938 součástí Třetí říše.
Rakouští mniši mu vážně odpověděli: „Ano, o tebe se musíme postarat, protože jsi náš spolubratr a je to pro nás samaritánská povinnost. Ale sám musíš uznat, že západní velmoci se k německému lidu vždy chovaly tvrdě a Versailleská smlouva byla krutá a nespravedlivá.“
Právě zde se odhalila kultura poslušnosti. Vojáci poslouchali rozkazy, církevní struktury sloužily státu, kaplani legitimizovali násilí rituálem. Církve místo prorockého hlasu volily loajalitu, neutralitu nebo mlčení. To není selhání jednotlivé víry, ale selhání institucionální etiky.
V době druhé světové války byl papežem Pius XII., vlastním jménem Eugenio Pacelli. Je mu často vyčítáno, že se veřejně nevymezil proti nacismu a proti vyhlazování Židů. Kritici mluví o morálním selhání a mlčení tváří v tvář zlu. Obhájci naopak tvrdí, že jednal diplomaticky v zákulisí, aby neohrozil pronásledované ještě více. Navíc by také musel odsoudit zločiny SSSR, což si spojenci velmi nepřáli. Spor o jeho postoj trvá dodnes.
Ježíš na jeho místě by ale nemlčel. Vždy se veřejně vymezoval vůči zlu, pokrytectví a násilí, i když věděl, že ho to bude stát život. Nemluvil diplomaticky ani opatrně, ale pravdivě a adresně. Postavil by se Hitlerovi, stejně jako se postavil farizejům. Z hlediska Ježíše mlčení Pia XII nelze obhájit. Teologické, diplomatické ani strategické důvody nemohou převážit nad veřejným svědectvím pravdy tváří v tvář masovému zlu. Kritika zde míří k jádru křesťanské odpovědnosti.
Když se ke stejnému Bohu modlí obě strany konfliktu a tentýž Bůh má údajně žehnat zabíjení a vítězství obou armád, dochází k morálnímu i duchovnímu kolapsu obrazu Boha. Pro obyčejného člověka je to neřešitelný paradox. Nemůže to intelektuálně ani existenciálně unést. Nechce vzdorovat Bohu, ale odmítá instituce, které v kritickém okamžiku selhaly.
Postoj mého dědy přesně ukazuje, kde se láme rozdíl mezi poslušností a svědomím. Když je Bůh používán mocí a žehná násilí, pak pro člověka s elementárním mravním citem přestává být taková církev místem pravdy. Odchod není zrada víry, ale obrana lidskosti. Právě taková osobní rozhodnutí mnohem víc než teologické traktáty vysvětlují, proč se důvěra v církevní instituce dlouhodobě rozpadala.
Lidé neodcházeli proto, že by byli povrchní nebo pohodlní, ale třeba také proto, že odmítli Boha poslušnosti, který sedí na tancích okupační armády. Jakmile se Bůh stane nástrojem moci, přestává být transcendentním měřítkem dobra a zla a mění se v ideologický doplněk. To znovu potvrzuje, že budoucnost víry nemůže stát na poslušnosti, ale na svědomí. Na schopnosti říci ne, i když většina, autorita nebo režim říká ano. Právě proto se dnes tolik zdůrazňuje etická zralost, vnitřní hlas, čtení znamení doby, mystika. Lidé nejsou méně věřící, jen chtějí být více lidmi.
Děkuji vám za přečtení.
S pánem Bohem, přeji vám hezký den, Vladimír Halama
Zdroje
Když Bůh nikomu nechybí, Jan Loffeld
Pius XII.
