Článek
Nakladatelství Portál vydalo v roce 2025 český překlad převratné knihy německého katolického kněze a teologa Jana Loffelda pod názvem Když Bůh nikomu nechybí. Autor se v knize tvrdě a upřímně zabývá současnou situací křesťanských církví a vzrůstající lhostejností k náboženství, takzvaným apateismem. Tato publikace zaujala mnoho odborníků i laiků po celém světě.
Tomáš Halík, který ke knize napsal předmluvu, říká, že nejprve ho ta kniha rozčílila a chtěl ji utajit, až po nějaké době jí přijal. Já jeho pocit sdílím. Jsem takzvaný špatný římský katolík, do kostela a ke svátostem chodím jen zřídka, takže i já k prázdným kostelům přispívám, ale prázdné kostely mě osobně mrzí.
Moje maminka, hluboce věřící katolička, nás i se sourozenci od dětství v době normalizace 70. let vodila do kostela. Mám tedy dodnes v živé paměti tu pompézní nádheru zlatého barevného kostela plného lidí, se svícemi, sochami, obrazy. Kdesi vysoko nad hlavou hřmící varhany pana Pešty a chrámový sbor, kde jako sólista zpíval můj prastrýc Karel. Když basem dunivým jako Fjodor Šaljapin začal nějaký žalm, přítomní lázeňští hosté a turisté, kteří ho neznali, se zvědavě otáčeli.
I jako malé dítě jsem cítil tu zvláštní hrdost, že patřím k davu věřících, kteří se shromáždili k oslavě Boha i přes komunistický nesouhlas. Ano, vnímal jsem tam tichý protest proti bolševikům, což mě velmi bavilo i přesto, že se nám spolužáci pionýři posmívali, že jsme kostelníci. A když si vedoucí kulturního domu soudruh Cikánek před kostelem dělal poznámky, kdo všechno byl na mši, tak už jsem si připadal úplně jako malý disident.
Dost bylo vzpomínek, zpátky ke knize. Jsem lektor, psychoterapeut, kouč, hudebník a velkou část života se pohybuji v různých komunitách nové spirituality. Název knihy Když Bůh nikomu nechybí mě překvapil, protože moje osobní zkušenost je jiná. Nevnímám současnou náboženskou lhostejnost tak dramaticky jako Jan Loffeld. Stále se setkávám s množstvím zapálených milých duchovních hledajících nejrůznějších směrů a nemám pocit, že by to byl jen fenomén mé sociální bubliny.
Tuto mou zkušenost potvrzují i sociologické průzkumy, ISSP, Eurobarometr, Pew Research Center atd. Pro konkrétní země jsou podíly odlišné, ale v souhrnu lze říci, že v Evropě přibližně polovina až dvě třetiny lidí věří v Boha nebo nějakou jemu podobnou duchovní sílu, další část tvoří rostoucí skupina nones, něcistů (něco je nad námi), zatímco pravých ateistů jsou pouze jednotky procent. Tak kde jsou ti, kterým Bůh nechybí? Možná nechybí ten Bůh, kterého popisují a předkládají tradiční církve.
Obrovským přínosem a průlomem Loffeldovy knihy je naprostá poctivost a upřímnost. Budeme-li v tomto přímém a pravdivém trendu pokračovat, nemůžeme si nevšimnout jedné slepé skvrny celé debaty. Kniha je psána pohledem z vnitřku církve, tedy instituce, která je zároveň objektem krize. Takto uvažují lidé, kteří jsou svým vzděláním, prací, společenským postavením, životem a smyslem spojeni s církvemi. Bůh, víra a církev se v jejich jazyce mimoděk slévají.
Ve skutečnosti nejde o to, že by Bůh nikomu nechyběl. Chybí spíš méně, než si sociologie dvacátého století myslela. Teorie „vědecké“ sekularizace byl opuštěna. Co ale mnoha lidem nechybí, je církev jako instituce moci, kontroly, morálního dozoru a rituálního provozu. Jenže toto je těžké vyslovit naplno, ještě těžší než říci, že Bůh nikomu nechybí. Znamenalo by to přiznat, že krize není krizí víry lidí, ale krizí instituce, která ztratila schopnost být nositelem smyslu, duchovní hloubky, mystiky. A to se dotýká vlastní identity velmi mnoha lidí, s církví nějak spojených.
Mluví se o Bohu, ale jen o tom Bohu, kterého popisují tradiční křesťanské teologické doktríny. Mluví se o Bohu, ale jde o církev. Mluví se o apateismu, ale jde o lhostejnost k instituci. Lidé se neodvrátili od transcendence, smyslu, přesahu, duchovní dimenze existence. Odvrátili se od církví jako organizací, systémů, od jejich jazyka, morální autority a symbolického světa. To, co mizí, není Bůh, ale církevní forma Boha. Toto napětí mezi živou spiritualitou a vyprázdněnou institucí je nejdůležitějším tématem současné teologie, religionistiky, sociologie.
Lidé nežijí bez Boha, ale bez kostela. Žijí bez náboženské příslušnosti, nikoli bez spirituálního horizontu. Často odmítají slovo Bůh, ale přijímají to, co toto slovo tradičně označuje. Když tedy Loffeld píše o lidech, kteří žijí smysluplný a radostný život bez Boha, popisuje spíše život bez církevního Boha. Jedna z klíčových myšlenek knihy zní: „Je možné, aby člověk prožil spokojený, šťastný, naplněný a úspěšný život i bez Boha.“ Co kdyby ta věta zněla takto? „Je možné, aby člověk prožil spokojený, šťastný, naplněný a úspěšný život bez církve.“ A co kdyby se kniha jmenovala Když církev nikomu nechybí? Já už se těším zase někdy do kostela, miluju kostely. 😊🙏
Mějte hezký večer, Vladimír Halama
Zdroje
Kniha Když Bůh nikomu nechybí, Jan Loffeld
Český rozhlas – pořad Krédo
Spiritualita a náboženství v dialogu. Kde hledat Boha v odkouzleném světě? Jaké podoby může mít křesťanství, židovství, islám nebo třeba buddhismus? Jak porozumět starým duchovním textům i novým náboženským hnutím? A jsme skutečně tak ateistická společnost, jak se říká? Matěj Senft spolu s Teresií Bečkovou a Klárou Jirsovou hledají odpovědi a přináší nové a inspirativní pohledy na víru i spiritualitu. Dívají se také na problémy současného světa z náboženské perspektivy.
