Článek
Knihu Když Bůh nikomu nechybí, kterou napsal Jan Loffeld, nelze číst jako útok na víru ani jako oslavu ateismu. Je to střízlivá a v mnohém nepohodlná diagnóza. Autor si všímá jedné prosté skutečnosti: mnoho dnešních lidí žije docela slušný, lidsky naplněný život, aniž by Boha vědomě řešili. Ráno vstanou, jdou do práce, starají se o rodinu, řeší vztahy, radosti i starosti. A Bůh do toho nijak zvlášť nevstupuje. Ne proto, že by byl zakázaný, ale proto, že není pociťován jako potřebný.
Tohle zjištění je pro církev nepříjemné. Ne proto, že by bylo nové, ale proto, že se s ním špatně pracuje. S odporem se dá polemizovat. S výsměchem se dá bojovat. S lhostejností se nedá dělat nic. Ta se jen konstatuje.
Na Loffeldovu knihu reaguje Vladimír Halama, který posouvá otázku jinam: možná lidem nechybí Bůh, ale církev. A právě tady se debata láme a začíná být opravdu zajímavá.
Nechybí církev, ale zkušenost
Když lidé říkají, že jim církev nechybí, většinou tím nemyslí víru jako takovou. Myslí tím konkrétní zkušenost. Církev jako úřad. Církev jako provoz. Církev jako místo, kde se víc hlídá správná forma než skutečný život. Taková zkušenost opravdu chybět nemusí. Ta se neodmítá ze vzdoru. Ta se opouští potichu.
Jenže církev nikdy nebyla jen organizací. Byla pamětí. Pamětí toho, že člověk není jen hodný a schopný, ale také zranitelný a někdy i nebezpečný. Pamětí toho, že ne všechno se dá omluvit okolnostmi a ne všechno se dá spravit vysvětlením. A právě tahle paměť dnes chybí možná víc než kostely.
Podobně mluví i lidé v reakcích pod Halamovým článkem. Jedni popisují církev jako místo, kde našli oporu, přátele, řád a smysl. Druzí mluví o zamčených kostelech, vstupném, dojíždějících kněžích, mši jednou za měsíc, o pocitu, že se v církvi spíš obsluhuje provoz než život. Někdo říká, že církev má být servisní organizací, jiný se proti tomu ostře ohrazuje. Ve skutečnosti se ale všichni dotýkají téhož problému. Nejde o to, kolik služeb církev poskytuje, ale zda je v ní přítomen někdo, kdo zná jména, příběhy a bolesti lidí. Komunita nevzniká z rozpisu bohoslužeb ani z otevřených dveří. Vzniká tam, kde je vztah. A tam, kde vztah dlouhodobě chybí, nepomůže ani perfektní organizace, ani sebelepší marketing.
Sebekritika, která bolí, ale léčí
A tady je fér říct nahlas něco, co se někdy obchází opatrnými větami. Část kritiky, která dnes na církev dopadá, je oprávněná. Ne všechno je nepochopení, mediální zkratka nebo zlá vůle světa. Někdy jsme mluvili jazykem moci tam, kde měl zaznít jazyk služby. Někdy jsme byli rychlí v odpovědích a pomalí v naslouchání. A někdy jsme si víc hlídali vlastní provoz, strukturu a obraz navenek než člověka, který před námi stál s otázkou nebo bolestí.
Často jsme se nechali uchlácholit těmi, kdo nám kývali, chválili nás a ujišťovali, že všechno je v pořádku, že svět je krásný a že se vlastně nic neděje. Taková slova se poslouchají dobře. Uklidňují. Jenže evangelium nikdy nebylo uklidňující v tomto smyslu. Někdy jsme se víc starali o pečlivou sebeprezentaci sebe sama než o to, aby byl v centru Ježíš. Více jsme hlídali, jak působíme, než komu sloužíme.
A je tu ještě jedna věc, která zní provokativně, ale stojí za vyslovení. Po roce 1989 jsme dostali svobodu, o které se nám dřív ani nesnilo. A tuto šanci jsme ne vždy dokázali využít. Za komunismu bylo chození do kostela, účast na mši a setkávání se v církvi v jistém smyslu i postojem. Neslo to riziko, stálo to něco. Mělo to chuť rozhodnutí. Po pádu režimu se církev stala legální, viditelnou a respektovanou. A zároveň méně naléhavou. Víra přestala bolet. A tím někdy ztratila ostří.
Mlčet o tom by bylo jednodušší. A mnohem méně poctivé. Kritika zevnitř není zradou. Zradou je mlčení tam, kde by měla zaznít pravda.
Nejde o život bez Boha, ale bez otázky po něm
Často se ptáme, zda lze žít dobrý život bez Boha. Zkušenost ukazuje, že člověk může žít slušně i bez víry a bez církve. Křesťanství to nikdy nepopíralo. Zároveň ale vždy trvalo na jedné věci: člověk nikdy nežije mimo Boha, i když ho nevyslovuje a vědomě neřeší. Nejde tedy o život bez Boha, ale o život bez otázky po něm.
Moderní spiritualita umí člověka uklidnit. Terapie pomůže porozumět vlastním zraněním. Sebepoznání dodá sebevědomí. To všechno je dobré a potřebné. Jen to má své limity. Neumí to člověku říct, co dělat s vinou, která se nedá vzít zpátky. Neumí to vyslovit odpuštění, které není jen pocitem, ale rozhodnutím.
Od církve proto lidé očekávají víc než od běžných institucí. Ne proto, že by byla bezchybná, ale proto, že sama tvrdí, že má mluvit o pravdě, dobru a Bohu. Když v tom selže, lidé nejsou rozzlobení jako zákazníci. Jsou zklamaní jako ti, kdo ztratili orientační bod.
Možná jsme církev nezačali opouštět proto, že by byla zbytečná. Možná jsme ji opustili ve chvíli, kdy nám přestala být pohodlná. Když přestala jen uklidňovat a začala klást otázky. A otázky mají tu nepříjemnou vlastnost, že člověka nutí zastavit se.
Věci, které nikomu nechybí, odcházejí tiše. Nechají po sobě prázdno, kterého si nikdo nevšimne. Církev po sobě nenechává ticho. Nechává hluk. A hluk obvykle znamená, že se dotýká něčeho, co ještě bolí. A co ještě úplně neskončilo.
