Přednáška o devátém století: o čem je Putinova válka

Když se Tucker Carlson v únoru 2024 zeptal Vladimira Putina, proč napadl Ukrajinu, dostal půlhodinovou přednášku o Rjurikovcích a Kyjevské Rusi. Připomnělo mi to maturanta, který nezná odpověď, a tak začne mluvit o něčem úplně jiném, aby mu to nějak prošlo. U maturity by ho komise zastavila: k věci, prosím.

Tenhle text je pokus dojít k věci. Co Rusko ve skutečnosti chce, proč tu válku vede, co nám o ní namlouvají její obhájci v českých diskusích a proč se k ní Evropa nesmí stavět zády.

Oficiálně je seznam krátký a stále stejný. Celý Donbas jako podmínka jakékoli dohody, uznání anexe Krymu, Chersonské a Záporožské oblasti a Ukrajina bez NATO. Kreml opakovaně zdůrazňuje, že územní otázka je pro něj „zásadní“.

A ještě jedno přání: jednat bez Evropy. Moskva trvá na tom, aby jednání v Abú Dhabí probíhala jen mezi Ruskem, Ukrajinou a USA. Moskva ví proč. Evropa drží v ruce to, co Rusko potřebuje nejvíc: evropské sankce, které může zrušit jen EU, zmrazená ruská aktiva uložená převážně v Belgii a bezpečnostní záruky pro Ukrajinu. Kdo nesedí u stolu, nemusí nic podepsat.

Podstata je jednodušší než jakákoli přednáška o dějinách. Moc v Rusku drží v rukou představitelé mafiánského režimu, který by za svobodných voleb a nezávislých soudů nepřežil. Jeho aktéři by přišli o moc, o majetek a mnozí by skončili ve vězení. Největší hrozbou pro ně proto není NATO, ale úspěšná demokracie za hranicí. Ta by Rusům ukázala, že se dá žít jinak.

Proto Kreml tak panicky reagoval na Majdan v roce 2014. Proto Krym obsadili zelení mužíčci a proto Kreml v roce 2020 pomohl Lukašenkovi rozdrtit protesty v Bělorusku. To se mu povedlo. A proto v únoru 2022 poslal armádu na Kyjev: výsadek na letišti Hostomel, kolony mířící na hlavní město, plán odstranit Zelenského a dosadit loutkovou vládu. To se nepovedlo. Díky obráncům Hostomelu, Irpině, Moščunu a dalších míst na přístupech ke Kyjevu.

Tak přišla druhá fáze. Urvat aspoň něco, aby se dalo prohlásit vítězství. Ukončit boje, doplnit výzbroj, docvičit vojáky a pak to zkusit znovu, na Ukrajině nebo v Pobaltí. To nebezpečí není můj výmysl. Dánská rozvědka v roce 2025 odhadla, že po zastavení či zamrznutí války na Ukrajině by Rusko mohlo být přibližně do pěti let schopné vést rozsáhlou válku v Evropě, pokud by NATO nezbrojilo stejným tempem a USA se nezapojily. Podobně varuje německá BND i pobaltské služby. Nepodceňujte Rusy. Tolik času fakt nemáme.

Imperiální rétorika o „historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ a „ohrožení ze strany NATO“ slouží jako záminka. Válka režimu slouží i doma: ospravedlňuje represe, definitivně umlčuje domácí opozici – a občas i tu zahraniční – a uzavírá zemi před „nepřítelem“. Za cenu statisíců životů.

Rusko nikdy nepoznalo nic jiného než násilí, vynucovanou poslušnost a neúctu k životu jednotlivce. Z carského samoděržaví, v němž bylo nevolnictví zrušeno až v roce 1861, rovnou do bolševismu. Pak gulagy, Velký teror s asi 700 000 popravenými za necelé dva roky a Holodomor, hladomor na Ukrajině, který si vyžádal 3,5 až 5 milionů obětí. Obě komory českého Parlamentu ho v roce 2022 uznaly za genocidu. Poté krátká chaotická devadesátá léta s pučem a ekonomickým pádem na ústa, pseudokapitalismus rozkradený oligarchy a nakonec všechno pod taktovkou Putina.

Německo a Japonsko se se svou imperiální minulostí vyrovnaly, Německo důkladněji. Nejdřív totální porážka, pak desetiletí práce: osvětimské procesy, studentská generace roku 1968, která se ptala rodičů, co dělali za války, školy, památníky. Rusko touhle katarzí nikdy neprošlo. Rozpad SSSR nebyl vojenskou porážkou, ale „největší geopolitickou katastrofou století“, jak řekl Putin v roce 2005. Organizace Memorial, která mapovala oběti represí, byla v roce 2021 soudně zlikvidována.

V tom je zásadní rozdíl proti nám. Českoslovenští komunisté převzali moc se sovětskou podporou a tanky zvenku pak zabránily reformě jejich režimu. V roce 1989 jsme se měli k čemu vrátit. V Rusku autoritářství není dědictvím cizí okupace, ale originální, doma destilovaný výrobek, zakořeněný v dějinách a politické kultuře. Imperiální myšlení sahá hluboko, i do opozice. I Navalnyj v roce 2014 řekl, že Krym „není sendvič“, který se podává sem a tam. Budiž mu k dobru, že v roce 2023 nakonec výslovně podpořil ukrajinské hranice z roku 1991 a stažení ruských vojsk.

Rozumní Rusové existují, jen nemají šanci se prosadit. Když Sověti v roce 1968 obsadili Československo, na Rudém náměstí protestovalo osm lidí. Dostali odměnou tresty v pracovních táborech, vyhnanství a nucené pobyty v psychiatrických léčebnách. Osm statečných proti milionům mlčících.

Rudá armáda v roce 1945 zásadně přispěla k porážce nacistů a většinu Brna osvobodila 26. dubna. Trvalou svobodu ale nepřinesla. Stalin využil osvobození jako vstupenku k rozšiřování sovětského vlivu. V únoru 1948 přiletěl do Prahy náměstek sovětského ministra zahraničí Zorin, aby převrat jistil.

Následovala padesátá léta. Sovětští poradci ve StB, procesy s Miladou Horákovou i se Slánským, popravy a věznění. Za celou dobu komunistické diktatury šlo o stovky politicky motivovaných poprav a přes 200 000 politicky odsouzených. Měnová reforma v roce 1953 lidem přes noc sebrala úspory, násilná kolektivizace zničila nejen sedláky. Pak srpen 1968, „bratrská pomoc“ přivolaná tajným dopisem hrstky kolaborantů proti vůli celé země, a téměř třiadvacet let okupace.

Nacisté sice zabili v českých zemích za šest let řádově víc lidí. Komunismus pod sovětským dohledem ale působil déle a hlouběji: zabíjel lidi, ničil hospodářství podle sovětské šablony a především lámal lidskou vůli. Před válkou byly české země hospodářsky srovnatelné s Rakouskem. Na konci komunistické vlády za ním výrazně zaostávaly.

Vyrůstal jsem za Husáka. Kdybych nedržel hubu, nikdy bych nedostudoval. Žil jsem jako většina obyvatel ČSSR, tedy stejně jako dnes většina Rusů. Normalizace nás naučila nevyčnívat. Také obrátila Masarykovo „nebát se a nekrást“ naruby: nebát se krást. „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Ta mentalita v nás je dodnes. I ve mně. Bohužel si to uvědomuji.

Ani po roce 1989 to neskončilo. Podle závěrů české policie stáli příslušníci ruské vojenské rozvědky GRU za výbuchy muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014. Při prvním výbuchu zemřeli dva čeští občané. A 14. května 2021 nás Rusko zařadilo na seznam nepřátelských zemí. Tehdy na něm byly jen dva státy: Česko a USA. Ještě před plnou invazí na Ukrajinu.

Nezůstalo u seznamu. BIS upozorňuje na ruské sabotážní a vlivové operace a odhalila další pokusy o útoky podobné žhářství v pražském autobusovém depu na Klíčově. Ministerstvo vnitra popisuje také působení ruských kybernetických skupin a sabotážní aktivity v Evropě. Cílem je strach, nedůvěra ve vlastní stát a oslabení podpory Ukrajiny. Tohle není nějaká cizí válka, která se nás netýká. Bezpečnostní strategie ČR z roku 2023 označuje Rusko za zásadní hrozbu pro naši bezpečnost.

Polopravdy a lži jsou další ruskou specialitou a jejich čeští obhájci je opakují stále dokola. Stojí za to znát ty nejčastější.

„NATO slibovalo, že se neroztáhne ani o palec.“ Baker v roce 1990 skutečně mluvil o neposouvání NATO na východ při jednání o sjednocení Německa. Zaznívala i širší politická ujištění. Žádný smluvní zákaz přijímat další státy do NATO ale podepsán nebyl. Sám Gorbačov v roce 2014 uvedl, že otázka přijímání východoevropských zemí do NATO tehdy nebyla projednávána; Bakerova slova vztahoval k vojenským strukturám aliance na území tehdejší NDR.

A ještě podstatnější věc: v Zakládajícím aktu NATO–Rusko z 27. května 1997 Rusko samo uznalo právo všech států zvolit si prostředky k zajištění vlastní bezpečnosti. Žádné ruské veto nad rozhodováním sousedů. Polsko, Česko a Pobaltí do NATO nikdo netáhl. Vstoupili jsme, protože si to sakra pamatujeme. Rusko naopak porušilo závazky, k nimž se skutečně přihlásilo: Helsinský závěrečný akt z roku 1975, Budapešťské memorandum z roku 1994 a smlouvu o přátelství s Ukrajinou z roku 1997, která uznávala její hranice včetně Krymu.

„Ukrajina osm let bombardovala Donbas.“ A kdo tam válku rozpoutal? Ruský občan a bývalý důstojník FSB Igor Girkin, známý jako Strelkov, to v listopadu 2014 řekl sám: „Spoušť války jsem přece jen stiskl já.“ Dodal, že bez překročení hranice jeho oddílem by vše skončilo jako v Charkově či Oděse a že právě jeho oddíl roztočil válečnou mašinérii. Tohle není ukrajinská propaganda. Tohle je vlastní přiznání ruského velitele v rozhovoru pro ruské noviny.

A co údajná nutnost zachránit obyvatele Donbasu před masakrem? Podle OHCHR bylo na obou stranách fronty dohromady v roce 2019 zabito 27 civilistů, v roce 2020 jich bylo 26 a v roce 2021 celkem 25. Každý z těch životů měl cenu. Čísla ale ukazují útlum konfliktu, nikoli stupňující se vyhlazování, které by vyžadovalo ruskou invazi. Tu pak Moskva spustila a ve jménu „ochrany“ ruskojazyčných obyvatel zdevastovala Mariupol, Bachmut nebo Severodoněck. Taková ochrana se od zničení poznává těžko.

„A co Amerika?“ Whataboutismus nic nevyvrací. To, že jiní vedli války, nezmenšuje závažnost vraždění civilistů. Nezávislá komise OSN shledala, že ruské síly v Chersonské oblasti cíleně loví civilisty pomocí dronů v rámci koordinované státní politiky, a označila tyto útoky za zločiny proti lidskosti. A ještě jeden drobný rozdíl: americký sportovec může svou vládu veřejně kritizovat. Ruský za „diskreditaci armády“ riskuje trestní stíhání.

K tomu připočtěme děti. Mezinárodní trestní soud vydal 17. března 2023 zatykač na Putina a dětskou ombudsmanku Mariji Lvovovou-Bělovovou kvůli podezření na odpovědnost za válečné zločiny nezákonných deportací a přesunů ukrajinských dětí z okupovaných území do Ruska. To není kulturní výměna ani záchranný tábor.

„Evropě se dařilo, když obchodovala s Ruskem.“ Ano. Přesně podle hesla, které se připisuje Leninovi: kapitalisté nám prodají provaz, na kterém je oběsíme. Levný ruský plyn byl ten provaz. V roce 2022 Moskva zastavila dodávky plynu Polsku, Bulharsku a Finsku a koncem srpna i dodávky plynovodem Nord Stream 1 kvůli „údržbě“. Provoz už neobnovila. Gazprom k tomu natočil video se zavíraným ventilem a zamrzlými evropskými městy. Evropa nezmrzla a Gazprom v roce 2023 vykázal první ztrátu za víc než dvacet let.

„Chyběla turbína.“ Opravená turbína Siemens stála od léta 2022 v Německu. Kanada pro ni udělila výjimku ze sankcí a Gazprom si ji odmítl převzít.

„Evropa nechtěla platit v rublech.“ Smlouvy zněly převážně na eura nebo dolary. Putin v březnu 2022 jednostranně změnil platební podmínky: odběratelé měli posílat valuty Gazprombance, která je na moskevské burze převáděla na rubly. Tím vynutil poptávku po ruské měně a přesunul směnu pod ruskou kontrolu. Byl to podraz na podporu vlastní měny, vynucovaný hrozbou zastavení dodávek. Změna smlouvy vyžaduje souhlas obou stran. Kdo na nové podmínky nepřistoupil, tomu Moskva zavřela kohoutek. Tomu se neříká obchod, ale vydírání.

Poctivost ale vyžaduje i nepříjemná fakta. Podle německé obžaloby stály za výbuchy na plynovodech Nord Stream ukrajinské státní orgány; v Hamburku probíhá soud. Dodávky plynovodem Nord Stream 1 ale zastavila Moskva sama, téměř měsíc před výbuchy.

Největší zlo páchá ten režim na vlastních lidech. Ruské velení posílá vojáky do útoku ve vlnách, kterým i prováleční blogeři říkají „masné útoky“. Chudší regiony a některé národnostní menšiny nesou nepoměrně vysoké ztráty.

A teď se škrtá i v odškodném. V Baškortostánu klesla regionální platba rodině padlého ze 2 milionů rublů v září 2025 na 100 000 rublů na jaře 2026. Uljanovská oblast ji snížila z milionu na 50 000, Orenburská ji v případě úmrtí po 30. červnu 2026 zrušila úplně. Jde o regionální platby nad rámec federálního odškodnění. Podle ukrajinské rozvědky Moskva vede padlé jako „nezvěstné“, aby se placení vyhnula.

Kdo si snad myslí, že se k cizím bude chovat lépe než ke svým, neví, o čem mluví. Navalnyj zemřel v roce 2024 v trestanecké kolonii za polárním kruhem, Politkovská byla zastřelena ve výtahu svého domu. Gulag dnes jen nese jiné jméno. V demokracii se zločiny státu dají odhalit a vyšetřovat. V Rusku je trestným činem právě to odhalení.

Trumpova Amerika si s Ruskem může dojednávat, co chce. Bez souhlasu Ukrajiny a bez evropské spoluúčasti ale nemůže zajistit trvalý mír. Trumpova administrativa přitom tlačí Kyjev k ústupkům. Podle Wall Street Journalu ho před volbami do Kongresu vyzývala, ať přestane útočit na ruské rafinerie. Vyjednávání svěřila prezidentovu zeti a jeho dlouholetému příteli, developerovi. Země, která má demokracii stále na jazyku, ji dnes neumí obhájit ani u partnera, kterému výměnou za vzdání se jaderných zbraní poskytla bezpečnostní ujištění.

Amerika ale není jen jedna administrativa. Za Bidena poslala Ukrajině obrovskou pomoc, Kongres má v rukou peníze i sankce a americký tisk smí střety zájmů odhalovat. Právě v tom se demokracie liší od mafiánského státu.

Poučení pro Evropu je jednoduché: musí být silná sama, ať sedí ve Washingtonu kdokoli. Spojenec, na kterém jsi úplně závislý, ti může diktovat. Rusko zná jedinou strategii vůči Evropě: rozdělovat a jednat s každým zvlášť. Proto léta podporuje euroskeptiky a politiky typu Orbána nebo Fica, kteří v EU blokují rozhodnutí vyžadující jednomyslnost. Sjednocenou Evropu po kouskách porazit nemůže.

A Evropa rozhodně není hospodářský trpaslík před neporazitelným obrem. Evropská unie má zhruba trojnásobek obyvatel Ruska. V roce 2024 dosahoval její nominální HDP přibližně 19,5 bilionu dolarů, ruský 2,19 bilionu. Tedy zhruba devítinásobný rozdíl. Ruská ekonomika byla podle tohoto měřítka menší než italská. Peníze se samy v obranu nepromění, ale tvrdit, že Evropa nemá prostředky, je nesmysl.

Ani ruská válečná ekonomika není perpetuum mobile. Zbrojní výroba zvyšuje HDP, ale tank zničený na frontě nezlepší Rusům bydlení, zdravotnictví ani budoucí produktivitu. Rozpočtové rezervy se čerpají, likvidní část Fondu národního blahobytu se ztenčuje a centrální banka musela v říjnu 2024 zvýšit základní sazbu na 21 procent. Rusko umí soustředit prostředky na válku a obětovat vlastní lidi. To je nebezpečná schopnost, nikoli důkaz hospodářské nadřazenosti.

A tenhle rok ukazuje, že to jde. Orbán po šestnácti letech prohrál volby. V Srbsku získala studentská kandidátka v říjnových parlamentních volbách většinu a porazila Vučićův politický blok. Do totality se lze demokraticky provolit, ven se většinou musí prostřílet. Dokud volby fungují, dá se odejít i bez krve. V Rusku už nefungují.

Celou touhle školou jsem prošel během jediného dne v diskusích na sociálních sítích. Kdo nemá argument, rýpe do formy: do mé ruštiny, do mého vzdělání, do toho, co prý „žeru“ nebo na co jsem „zvyklý“. Fakta se mění v „jiný názor“ a odmítnutí lhaní v „neschopnost unést jiný názor“. Ale to, že Putin jednostranně změnil platební podmínky, není názor. To je fakt.

Vadí mi, kolik takových lidí je mezi ověřenými uživateli, nejen mezi boty. Skuteční Češi se skutečnou pamětí. Někteří z nostalgie, jiní z nedůvěry k Západu, další kvůli drahým energiím a dezinformačním webům. Žít by v Rusku nechtěl skoro nikdo z nich.

Ne každý Rus je nepřítel a nesoudím lidi podle původu. Kdo ale ví, co Kreml dělá, a stále ho obhajuje, je pro mě kolaborant. Martin Vaculík to pojmenoval dobře: s takovými lidmi se nemáme hádat do vyčerpání, ale dát najevo, že jejich názory nejsou ve slušné společnosti vítány. Odstup, ne kampaň. Fakta pro ty, kdo čtou, a ticho pro ty, kdo jen provokují.

Gruzie 2008, Krym 2014, Donbas, plná invaze v roce 2022. Každý krok přišel poté, co ten předchozí zůstal bez skutečné ceny. Rusko vleze, kam až ho pustíme. Proto žádné ústupky za zády Ukrajiny a Evropy.

Síla, která stojí jen na strachu, nikoho nepřitáhne. Rusko mohlo být jednou z nejbohatších zemí světa a všichni by ho obdivovali za to, co dokázalo. Zvolilo si, aby se ho báli. Takhle to nefunguje a nikdy fungovat nebude.

Už jsme si své od Moskvy zkusili. My jsme se z toho dostali a vracet se tam, doufám, nebudeme. Raději zemřít vestoje než žít na kolenou. A nakonec se vrátit k Masarykovi, tentokrát správně: nebát se a nekrást.