Článek
Za vlády Salvadora Allendeho (1970–1973) v Chile skutečně probíhaly rozvratné a destabilizační aktivity, které oslabily ekonomiku a vyvolaly společenský chaos. Byla systematicky potlačována pravicová opozice, část odborů, podnikatelské svazy i média, která vykreslovala situaci jako nezvládnutelný chaos.
Salvador Allende zůstává jednou z nejrozporuplnějších postav moderních chilských dějin. Pro část společnosti je symbolem boje za sociální spravedlnost, pro jinou vizionářem, který zemi přivedl k hospodářskému rozvratu. Původním povoláním lékař a zkušený politik nastoupil do úřadu v roce 1970 po svém čtvrtém volebním pokusu. Okamžitě zahájil ambiciózní projekt „chilské cesty k socialismu“. Během pouhých dvou let byly znárodněny stovky klíčových podniků včetně hutí a bank, které generovaly přibližně 60 % HDP. Souběžně došlo k razantnímu rozšíření pozemkové reformy. Allendeho rétorika o demokratickém socialismu měla mírnit obavy z autoritářského směřování, ty však opět vzrostly v listopadu 1971, kdy zemi navštívil Fidel Castro a setrval zde celý měsíc, což upevnilo obraz Chile jako budoucího spojence kubánského režimu.
Hospodářská situace země se však začala rychle zhoršovat. Široké sociální programy sice dočasně zlepšily situaci chudších vrstev, ale nevýkonné zemědělství nedokázalo pokrýt zvýšenou poptávku. Chile se stalo závislým na masivním dovozu potravin, který byl financován nejen ze státních rezerv a sovětské pomoci, ale také prostřednictvím krátkodobých úvěrů ze Západu. Země se ocitla v inflační spirále, která dosahovala až 600 procent, a chronický nedostatek základního zboží vedl k zavedení přídělového systému. Ústavní soud v té době varoval před postupnou erozí právního státu a narůstajícím napětím v celé společnosti.
Klíčovým faktorem destabilizace byly masové stávky v letech 1972–1973, které měly hluboké ekonomické příčiny. Administrativně stanovené ceny přestaly odpovídat realitě, což znamenalo, že se doprava, výroba i obchod staly dlouhodobě ztrátovými. Stávky tedy nebyly pouze ideologickým gestem, ale často ekonomicky racionální reakcí „zdola“. Chybějící náhradní díly, pneumatiky a maziva ochromily logistiku a údržbu, zejména u nákladní dopravy. V prostředí hyperinflace ztrácela hotovost smysl a kolaps zásobovacích řetězců znamenal, že i existující zboží nebylo jak dopravit nebo čím zaplatit. Přerušení práce se stalo logickým obranným krokem v situaci, kdy riziko práce převýšilo riziko nepracovat. Zahraniční podpora ze strany USA sice tyto ekonomické potíže nevymyslela, ale fungovala jako významný urychlovač a zesilovač – umožnila stávkujícím vydržet déle a změnila krátkodobé protesty v paralyzující systémovou blokádu.
Vnitropolitická scéna se mezitím radikalizovala. Allendeho „via chilena“ se ocitla ve slepé uličce pod tlakem prokubánského Hnutí revoluční mládeže (MIR), jehož členové byli vyzbrojeni zbraněmi z Československa a Kuby. Tito radikálové zabavovali soukromé domy a půdu nad rámec reforem a ustavovali pouliční „výbory bdělosti“, což vedlo ke ztrátě podpory středních vrstev. Paradoxně i chilští komunisté v té době varovali před hrozbou občanské války a byli umírněnější než vládní socialisté. Allende se pokusil situaci stabilizovat jmenováním nového kabinetu, v němž zasedli vysocí důstojníci: předsedou vlády se stal generál Carlos Prats, ministry pak admirál Huerta a generál letectva Sepúlveda.
Samotný vojenský puč, který vyústil v Allendovu smrt, byl však autonomní akcí chilských důstojníků, k níž se generál Augusto Pinochet připojil až na poslední chvíli. Pinochet, jmenovaný Allendem do čela pozemního vojska pouhé tři týdny před převratem, byl do té doby vnímán jako loajální a nevýrazný profesionál, který v roce 1971 oficiálně vítal Fidela Castra. Hlavní iniciativu v sesazení prezidenta převzalo námořnictvo a letectvo. Vojenské velení, přesvědčené o nutnosti „vyříznout nádor marxismu“, zahájilo po převratu systematickou brutalitu. Cílem byla eliminace levicových aktivistů, studentů a inteligence, aby se předešlo hrozící občanské válce. Bilance sedmnáctileté diktatury je tragická: tisíce mrtvých a desetitisíce vězněných a mučených v koncentračních táborech tajné policie DINA.
Současné Chile se s tímto dědictvím stále vyrovnává. Zatímco dříve převládalo jednoznačné odsouzení puče, aktuální průzkumy ukazují polarizaci: 42 % obyvatel vnímá převrat jako likvidaci demokracie, ale 36 % jej považuje za nezbytné zlo, které zemi ochránilo před marxistickou totalitou (před sedmnácti lety byl tento poměr 68 ku 19). Politický vývoj pokračuje i pod vedením současného prezidenta Gabriela Borice, dřívějšího studentského lídra. Pokus o prosazení nové ústavy, která by nahradila tu z Pinochetovy éry, však občané v referendu odmítli. Historické dědictví Allendova období a následné diktatury tak v chilské společnosti zůstává i po půl století živým a hluboce rozdělujícím tématem.
