Článek
Lekce z 30. let, kterou odmítáme pochopit.
Ve třicátých letech Evropa nechtěla válku. Nechtěla ji téměř za žádnou cenu. To nebyla zbabělost, to byla hrůza z předchozí jatky. Miliony mrtvých ještě voněly hlínou. Trauma první světové války bylo příliš čerstvé. Politici i veřejnost věřili, že rozumné ústupky zastaví expanzi nacistického Německa. Každý politik, který mluvil o odporu, byl podezřelý, že si přeje další hroby. A tak se ustupovalo. Když agresivní režim krok za krokem porušoval mezinárodní dohody, odpovědí nebyl odpor, ale ústupek. Doufalo se, že když dostane, co žádá, uklidní se. Politici i veřejnost věřili, že „rozumné ústupky“ zastaví expanzi nacistického Německa. Doufalo se, že když agresor dostane, co žádá, uklidní se.
Neuklidnil se
Remilitarizace Porýní, anšlus Rakouska, Mnichov, likvidace Československa. Každý krok byl tehdy omlouván jako ten poslední. Každý měl přinést stabilitu. Každý měl zabránit válce. Když bylo napadeno Polsko, mnozí stále doufali, že konflikt zůstane omezený. Výsledkem byla válka větší, než si kdo dokázal představit a zločiny, jejichž rozsah se vymykal lidské představivosti. To není zpětná moudrost. To je historická zkušenost, vykoupená desítkami milionů životů.
Mír jako past na oběť
Dnes slyšíme podobné hlasy. Říkají: zastavme podporu, přinuťme napadenou zemi ke kompromisu, obětujme část území, hlavně ať už není válka. Že je nutné zastavit podporu napadené zemi. Že kompromis je rozumnější než odpor. Že území je jen kus mapy a životy mají větší cenu. Na první pohled to zní humánně. Kdo by byl proti míru?
Správná otázka však spočívá v tom, že se musíme ptát na důsledky. Co se stane, když agresor zjistí, že jeho metoda funguje? Že stačí vyhrožovat silou, rozpoutat násilí a svět začne tlačit na oběť, aby ustoupila? Zastaví se? Nebo si zapíše do svého strategického manuálu, že brutální tlak přináší zisk?
Ve třicátých letech se věřilo, že omezený ústupek zachrání miliony lidí. Ve skutečnosti jen posunul okamžik střetu do doby, kdy byl agresor silnější a oběti slabší. Ústupky tehdy nebyly brzdou. Byly pozvánkou k další agresi.
Odpovědnost za vědomé opakování chyb
Proto lze s jistotou říci, jak by dnešní hlasití „mírotvorci“ vystupovali před vypuknutím druhé světové války. Varovali by před eskalací. Kritizovali by „provokování“ Hitlera. Tlačili by na napadené Polsko nebo Československo, aby přijali ztrátu území jako cenu za klid.
A právě zde je jádro sporu. Není nutné tvrdit, že si tito lidé přímo přejí koncentrační tábory nebo okupace. To by bylo zjednodušení. Ale nelze přehlížet, že navrhují stejný mechanismus, který tehdy otevřel dveře masovým zločinům. Historie třicátých let je známá. Důsledky politiky usmiřování jsou zdokumentované do posledního detailu.
Kdo dnes přesto prosazuje obdobný postup, nemůže tvrdit, že netuší, kam taková logika vede. Ignorované varování se mění v tichý souhlas s rizikem jeho naplnění. Jestliže víme, že politika ústupků tehdy posílila agresora a prodloužila utrpení, pak je legitimní říci: kdo ji navrhuje dnes, přebírá plnou odpovědnost za možné následky. Ne za minulost, ale za budoucnost.
Falešná humanita
Tvářit se, že mír lze dosáhnout jednostranným ústupkem napadené strany, znamená přenést břemeno řešení na oběť. Znamená to přijmout princip, že síla vytváří právo. A jakmile je tento princip jednou potvrzen, stává se precedentem pro každého dalšího diktátora.
Dnešní „mírotvorci“ tak vyřvávají své požadavky i přesto, že jsou si vědomi následků tehdejší politiky usmiřování. Lze tedy tvrdit, že svou rétorikou fakticky schvalují to, co by nevyhnutelně nastalo na ukrajinském území po jeho obsazení – stejně jako kdysi v koncentračních táborech. Vědí, co přichází s okupací, a přesto ji nabízejí jako řešení.
Řekněme si to tedy bez obalu: politika, která pod heslem míru odrazuje od odporu proti agresi, ve skutečnosti riskuje rozšíření války. Tito lidé ve skutečnosti podporují válku i s jejími nejkrutějšími důsledky. Toto si řekněme bez obalu: politika, která pod heslem míru odrazuje od odporu proti agresi, ve skutečnosti riskuje rozšíření války. Mír bez spravedlnosti není stabilita. Je to pauza. A pauza ve světě, kde se vyplácí násilí, nebývá dlouhá.
Tato malá polemička končí prostým konstatováním: není to odpor proti agresi, co ohrožuje naši budoucnost. Je to přesvědčení, že agresi lze utišit ústupky. Tento experiment už jednou v dějinách proběhl. A jeho výsledek byl nejtragičtější kapitolou moderní historie.
