Jak byli v roce 1916 německým křižníkem „utopeni“ nejkrásnější dinosauři

První světová válka byla pro lidstvo nepochybně velkou katastrofou. Nebyly to však jen lidské ztráty, které tento konflikt provázely. S touto přední historickou událostí totiž souvisí další příběh, nepříliš známý, ale tragický a fascinující zároveň. Letos uplynulo již 109 let od události, která sice z hlediska průběhu války nepředstavuje žádný významný milník, jde však o poměrně velkou ztrátu zejména pro dějiny paleontologie. Šestého prosince roku 1916 totiž německý hladinový křižník SMS Möwe potopil kanadskou obchodní loď SS Mount Temple, převážející mimo jiné také 22 dřevěných beden s cennými a výjimečně zachovalými fosiliemi kachnozobých dinosaurů rodu Corythosaurus. Stalo se tak asi dva tisíce kilometrů severně od portugalského souostroví Azory. Jak se ale suchozemští obyvatelé severoamerické svrchní křídy dostali až do této části Atlantiku? Jejich historie je vlastně stejně zajímavá jako osud nákladní lodi, která spolu s nimi (a bohužel i sedmi sty živými koňmi) na palubě klesla nenávratně ke dnu.

Ostatky býložravých dinosaurů objevili a následně vykopali slavný paleontolog Charles H. Sternberg (1850–1943) a jeho syn Levi (1894–1976) ve zhruba 75 milionů let starých vrstvách dnešního Dinosaur National Park v kanadské provincii Alberta. Náklad směřoval do Londýna, neboť oba paleontologové během zmíněné sezóny pracovali pro Britské přírodovědecké muzeum a jmenovitě pro sira Arthura Smithe-Woodwarda (1864–1944), který tehdy působil jako kurátor jeho paleontologického oddělení. Právě v této instituci, jež je podle obsahu tamních sbírek zřejmě největší svého druhu na světě, se měly fosilie korytosaurů (údajně dochovaných i se zkamenělou kůží) odpreparovat a umístit v rámci trvalé výstavy. Tvořily by zřejmě dodnes jeden ze zlatých hřebů celé paleontologické expozice. Sám Sternberg o těchto devět metrů dlouhých exemplářích později psal ve svých pamětech a velmi jejich ztráty litoval. Ve své knize Hunting Dinosaurs dokonce celou jednu kapitolu výmluvně nazval „Můj nejkrásnější dinosaurus se potopil v Atlantiku.“ Proslulý lovec dinosaurů, který zemřel až v období druhé světové války v pokročilém věku 93 let, se s touto nepřízní osudu nikdy nesmířil.

Obchodní loď SS Mount Temple byla postavena v severoanglickém Walker-on-Tyne a spuštěna na vodu v roce 1901. Jméno dostala na počest britského politika Williama Francise Cowpera, barona Mount Temple. Byla dlouhá téměř 148 metrů a její posádku tvořilo 117 mužů. V roce 1903 ji koupila kanadská společnost Canadian Pacific Lines, v jejíchž službách se plavidlo o třináct let později potopilo. Zmíněná společnost zakoupila ještě dalších čtrnáct lodí a všechny vybavila tehdy velmi moderní novinkou – bezdrátovým telegrafem. Výzbroj plavidla v průběhu prvního světového konfliktu představoval pouze jeden obranný kanon ráže 75 mm, což bylo v době zostřené námořní války samozřejmě zcela nedostatečné. Velmi zajímavou, i když pro nás nepodstatnou roli sehrála SS Mount Temple také při ztroskotání proslulého Titaniku v dubnu roku 1912. Nacházela se totiž poměrně blízko, když šel obří luxusní parník ke dnu. Kapitán Moore tehdy zachytil nouzové signály a prosbu o pomoc, ale kvůli riziku, jež představovaly ledovce, nemohl na místo dorazit včas. O této verzi se nicméně stále vedou spory a přetrvává určitá nejistota: Někteří historikové vyjadřují podezření, že Moore záměrně ignoroval signální světlice vypálené z potápějícího se Titaniku a z jakéhosi důvodu se rozhodl nepřiplout nešťastným pasažérům ihned na pomoc. Nechybí ani hlasy, že právě SS Mount Temple mohla být onou „záhadnou lodí“, kterou spatřili lidé na potápějícím se Titaniku ve vzdálenosti pouhých pěti až deseti mil (obvykle se za ni však považuje loď SS Californian, která shodou okolností později také klesla ke dnu vinou německého námořnictva za první světové války).

Ať už tomu však bylo jakkoliv, čekal kanadskou obchodní loď stejný osud – v době zkázy Titaniku měla před sebou jen necelých pět let. Jak je obecně známo, první světová válka se vedla nemilosrdně a bezohledně na mnoha frontách. Zejména německá námořní blokáda si vybírala krutou daň a 6. prosinec 1916 nepředstavoval v tomto směru žádnou výjimku. Němci potřebovali narušit poměrně velkorysé zásobování Velké Británie ze zámoří a k tomu účelu se dobře vybavili ponorkami i kvalitně vyzbrojenými hladinovými plavidly. SS Mount Temple vyplula o tři dny dříve z Montréalu a směřovala do francouzského Brestu a následně anglického Liverpoolu. Kapitán Alfred Henry Sargeant velel plavidlu, které převáželo zmíněných 22 beden se zkamenělinami, 710 koní pro kanadské vojáky na evropských bojištích a celkem 6 250 tun materiálu a potravin. Z toho celé 3 000 tun představovalo obilí, což svědčí o významu dostatku potravin pro úspěšné vedení války. Ani kilogram nákladu však neměl nikdy dorazit na evropskou pevninu. Zhruba v polovině vzdálenosti mezi pobřežím Newfoundlandu a Španělskem plavidlo odhalil a zadržel německý pomocný křižník SMS Möwe. Tato veleúspěšná válečná loď se maskovala jako obchodní plavidlo a při potápění slabě vyzbrojených lodí Spojenců představovala velmi efektivní nástroj (celkem zničila přes čtyřicet lodí). Posádka SS Mount Temple se sice pokusila bránit, ale mnohem lépe vyzbrojený německý křižník vlastní palbou slabý odpor brzy umlčel. O život přitom přišli čtyři muži na spojeneckém plavidle a dalších více než sto členů posádky a pasažérů padlo do zajetí.

Poté Němci rozmístili na lodi výbušniny a poslali ji ke dnu i s živými zvířaty a veškerým materiálem na palubě. Zajatce Němci o deset dní později vysadili na ukořistěnou britskou loď Yarrowdale a koncem roku je převezli do Německa. Američtí občané byli v březnu následujícího roku propuštěni, protože Spojené státy tehdy ještě zůstávaly neutrální. Ostatní pasažéři strávili zbytek války v internaci jako váleční zajatci. To už je ale zcela jiný příběh. Loď kanadské společnosti Canadian Pacific Lines dosud spočívá na dně Atlantického oceánu v hloubce 4 375 metrů. Nešlo však zdaleka o jediné plavidlo s podobným osudem: jen v rámci zmíněné kanadské společnosti byla v pořadí již čtvrtá a do konce války kleslo ke dnu ještě dalších čtrnáct lodí! Zajímavé jsou také osudy křižníku SMS Möwe, jehož posádka loď SS Mount Temple potopila. Německá loď válku přečkala a v roce 1920 přešla paradoxně pod správu jisté britské společnosti, které sloužila pod názvem SS Greenbrier coby transportní plavidlo pro přepravu ovoce. V roce 1933 ji však Britové znovu prodali do Německa, kde se pak plavila pod jménem D/S Oldenburg. Za druhé světové války se stala přepravní lodí německého námořnictva a plavila se mezi Německem a okupovaným Norskem. Potopena byla až téměř na konci války, 7. dubna 1945, a to raketami a palubními zbraněmi spojeneckých letadel u norské obce Vadheim. Ani tato loď tedy svému osudu v podobě potopení nakonec neušla. Zajímavé je, že se části jejího vraku stále nacházejí v poměrně dobrém stavu v hloubce 23 až 75 metrů a patří k vyhledávaným cílům potápěčů (dokonce se stal hnacím motorem ekonomiky v okolí města). Mnozí nadšenci totiž rádi zaplatí vysoké částky za prohlídku vraku s průvodcem.

Pro úplnost uveďme, že jak jméno Möwe (či Moewe), tak Oldenburg nesla za války ještě nejméně jedna další loď německého námořnictva. Tím však příběh obou plavidel nekončí. Kanadský paleontolog Darren Tanke (*1960) je již téměř dvě desetiletí vedoucím smělého projektu, který má za cíl zmapovat, nafilmovat a někdy v budoucnu snad i vyprostit z hloubky oceánu případné fragmenty cenných fosilií (pakliže již zcela nezanikly, což je bohužel pravděpodobné). Tanke a jeho tým se domnívají, že se současnými technologiemi není zcela nemožné najít místo zkázy SS Mount Temple, identifikovat její vrak nebo se dokonce pokusit vyprostit z více než čtyřkilometrové hloubky části lodi a v nejoptimističtějším případě i její někdejší náklad. Téměř jistě jsou však všechny původní bloky s fosiliemi již dávno zničeny. Projektu se začalo neformálně přezdívat Dinosaurs in the Deep („Dinosauři v hlubinách“), bohužel však pro něj zatím chybí dostatek financí. To však neznamená, že se v dohledné budoucnosti přece jenom neuskuteční. Kdo ví? Ačkoliv to není pravděpodobné, třeba není pro „utopené“ kachnozobé dinosaury ještě pozdě. Možná se zbytky nádherných dinosauřích zkamenělin z Kanady stále nacházejí hluboko pod hladinou Atlantického oceánu…

---------

Doporučená literatura:

• Colbert, E. H.: The Great Dinosaur Hunters and Their Discoveries. Dover Publications, 1984.

• Mareš, J.: Záhada dinosaurů. Svoboda-Libertas, 1993.

• Nothdurft, W. a Smith, J.: The Lost Dinosaurs of Egypt. Random House, 2002.

• Psihoyos, L.: Hunting Dinosaurs. Random House, 1995.

• Socha, V.: Objevy pod vrstvami času. Computer Press, 2014.

---------