Článek
Výraz „politický dinosaurus“ s tímto příběhem nabývá poněkud jiného významu. Sauropodní dinosaurus Diplodocus patří k velmi dobře známým zástupcům skupiny. Tito obří býložravci obývali severoamerický kontinent v období svrchní jury, přibližně před 150 miliony let. Jde o jednoho ze zástupců „klasické“ megafauny Morrisonského souvrství, z jehož sedimentů byl v roce 1877 získán holotyp a o rok později byl paleontologem Othnielem C. Marshem vědecky popsán. Patří k vůbec nejdelším (i když ne nejrobustnějším) dinosaurům, a tedy i suchozemským živočichům všech dob. Druh D. hallorum (do roku 2004 známý jako Seismosaurus hallorum) dosahoval délky kolem 32 metrů a vážil nejspíš přes dvacet tun. Jen srdce diplodoka vážilo podle některých výpočtů až 1,6 tuny, aby dokázalo vypumpovat krev do cévního oběhu takto dlouhého těla. Dnes jsou rozlišovány čtyři druhy tohoto rodu: D. longus, D. carnegii, D. hayi a zmíněný D. hallorum. Nejznámější je druh D. carnegii, proslulý dnes prakticky po celém světě. Důvod je prostý a má co dělat s druhovým jménem dinosaura – o rozšíření replik jeho koster se totiž již před více než stoletím zasloužil americký průmyslník a ocelářský magnát skotského původu Andrew Carnegie (1835–1919).
Carnegie byl zároveň filantrop a ze svého značného jmění podporoval také vykopávky na západě Spojených států. Když byl v roce 1901 popsán na jeho počest další druh diplodoka paleontologem Johnem B. Hatcherem (jako Diplodocus carnegii), Carnegie byl nadšen. Jeho „Dippy“ představoval natolik monumentální a okázalou poctu, že se jej průmyslník rozhodl nabídnout několika evropským panovníkům pro jejich muzejní expozice. Zároveň si od tohoto kroku sliboval jisté skromné ovlivnění politických vztahů napříč monarchiemi před první světovou válkou. Carnegie byl muž velkých ambicí – doufal, že zajistí takovou drobnost, jakou je celosvětový mír. Diplodocus carnegii (někdy také D. carnegiei) byl popsán na základě téměř kompletní kostry, objevené Jacobem Wortmanem a označované dnes CM 84. Kostra je dnes vystavena v expozici Carnegie Museum of Natural History v Pittsburghu. Když se v listopadovém vydání New York Journal z roku 1898 objevil článek o objevu „nejkolosálnějšího zvířete všech dob“, Carnegie ihned kontaktoval kurátora paleontologických sbírek svého muzea Williama Hollanda (1848–1932), aby pro expozici zajistil vlastní exemplář obřího dinosaura.
Holland pak sestavil paleontologický „dream team“, složený z nejzvučnějších jmen tehdejší americké vertebrální paleontologie a poslal jej do odlehlých oblastí Wyomingu. Doufal, že se jim podaří objevil další obří exempláře sauropodů, a ve svém očekávání se nezklamal. Dne 4. července 1899 byl objeven fosilní jedinec jednoho z nejslavnějších budoucích dinosaurů. O rok později objevili paleontologové vyslaní Hollandem ještě jednoho menšího jedince a samozřejmě i další zástupce svrchnojurské fauny Morrisonského souvrství (nechyběly exempláře sauropodů apatosaura a kamarasaura nebo „obrněného“ stegosaura). Diplodocus byl téměř kompletní a se zhruba 26 metry délky představoval nejdelšího do té doby objeveného dinosaura. Carnegie, který udržoval aktivní konverzaci s britským králem Edwardem VII. panovníkovi roku 1901 ukázal nákres kostry na stěně skotského zámku Skibo. Král ihned projevil zájem vlastnit repliku kostry v londýnském muzeu. A tehdy se rozpoutala skutečná mánie v šíření replik amerického dinosaura – najatá armáda převážně italských dělníků pracně vyráběla plastové odlitky a dne 12. května roku 1905 uvítalo prvního evropského diplodoka londýnské muzeum (Síň plazů v Jižním Kensingtonu).
Zatímco Carnegie byl slavnostnímu odhalení přítomen, britský král nikoliv; zastoupil jej tehdy Baron Avebury. Veřejnost byla nadšena a britský tisk se předháněl v superlativech – monstrózní rozměry dinosaura v poměru k jeho malé lebce zřejmě již zde přisoudily dinosaurům roli jakýchsi evolučních omylů přírody, která se jich houževnatě držela ještě dalších sedm desetiletí. Již londýnskému odhalení byli přítomni vyslanci německého císaře a francouzského prezidenta. V Německu však předběhl diplodoka z Pittsburghu diplodokus z New Yorku. Během roku 1907 s pompou přivítali svého dinosaura ve frankfurtském Senckenbergově muzeu, zdrojem bylo Americké přírodovědecké muzeum (roli zde sehrály kolegiální vztahy mezi řediteli obou muzeí, a také jistá rivalita Frankfurtu a Berlína z hlediska jejich vědeckých institucí). Zde však šlo o druh D. longus. Berlínské muzeum pak odhalilo kostru svého diplodoka s o poznáním menší pompou o rok později (po slavných německých expedicích do východoafrického Tendaguru navíc tuto kostru zastínil obří Brachiosaurus brancai, dnes Giraffatitan brancai). V červnu roku 1908 (pouhý měsíc po Berlínu) byla kostra od Carnegieho odhalena také v Paříži. I zde byla veřejnost nadšena a nemálo už se v kuloárech mluvilo o tom, kterak americký průmyslník spřádá plány na ovlivnění evropských korunovaných hlav.
Slavnostní odhalení kostry diplodoka v Londýně roku 1905.
Mezitím už o zkameněliny obřího dinosaura projevily zájem také v dalších evropských zemích. Ještě koncem roku 1908 byla sada 32 až 36 beden s odlitky dopravena do Vídně, o rok později pak do italské Bologně a v roce 1910 do ruského Sankt-Petěrburgu a španělského Madridu. Nakonec si replika kostry našla cestu i do jednoho jihoamerického muzea, konkrétně do argentinského Museo de la Plata. Tuto dobrodružnou cestu později popsal Holland ve své knize To the River Plate and Back. Kostra argentinského diplodoka byla slavnostně vystavena roku 1913 a setkala se s velkým ohlasem místní veřejnosti (byť samozřejmě mírou publicity nemohla konkurovat evropským expozicím). Carnegie by nejspíš daroval svého předpotopního jmenovce i dalším institucím, jeho záměry ale překazilo právě to, čemu se snažil zabránit – světová válka. Průmyslník a filantrop zemřel krátce po jejím skončení v roce 1919 a další repliky koster už darovat nestihl. Důvody, které Carnegieho vedly k šíření odlitků kostry, spočívají nejspíš v několika jeho osobnostních charakteristikách. Za prvé to byla jeho ctižádost, spojená s touto zajistit světu mír. Průmyslník skutečně věřil, že darováním impozantních koster korunovaným hlavám v Evropě přispěje k udržení míru a umožní panovníkům najít cestu ke svým poddaným (jež budou díky jejich blahosklonnosti moci obdivovat dosud nevídané divy prasvěta).
Dalším důvodem byla pochopitelně snaha o osobní nesmrtelnost, byť jen v pomyslné rovině – koneckonců, dinosaurus byl pojmenovaný po něm. Carnegie měl však i méně zištné důvody – byl filantropem a jeho dlouhodobým cílem bylo šíření osvěty mezi laickou veřejností. Proto už po mnoho desetiletí podporoval četné knihovny a vzdělávací instituce. Obří diplodokus představoval úžasnou pomůcku v tažení za poznáním – jitřil lidskou fantazii a byl jednoduše nepřehlédnutelný. Kromě toho šlo také o nápadný symbol síly a majestátnosti, alespoň tak ho vnímal i sám Carnegie (který snad coby přesvědčený sociální darwinista ztotožňoval sílu a životaschopnost dinosaura se svojí „maličkostí“). Tak jako tak, zpočátku velmi dobrý plán se nevyvedl podle jeho představ – válce samozřejmě nezabránil, a navíc se s každým dalším rokem jeho donátorská aktivita setkávala s čím dál větší odměřeností a dokonce i výsměchem. Některé humoristické časopisy totiž posměšně poukazovaly na „pošetilé monarchy, kteří se klaní neurozenému podnikateli, jen aby od něj získali svoji vytouženou hračku.“
S odstupem na celou věc pohlížely také konzervativní kruhy aristokratů i bohatší evropské veřejnosti, neboť odmítaly brát vážně Američana, který je takříkajíc významný pouze svým jměním. A konečně ani americká vědecká veřejnost se na repatriaci svých (byť jen uměle odlitých) fosilií netvářila nadšeně. Carnegiemu tiše vyčítali, že zprostředkovává zaoceánské veřejnosti přírodní bohatství Nového světa, o kterém Evropané nemohou nic kloudného vědět. Ano, taková tedy byla menšinová reakce části veřejnosti. Co ale pozitivní přijetí dinosauřích koster? Ať už byly výhrady z různých stran jakékoliv, odlitky koster diplodoka zaznamenaly nebývalý úspěch. I dnes často ještě stojíme před velkými kostrami sauropodů bezmála v němém úžasu, před více než stoletím však byla veřejnost doslova konsternována! Davy se hrnuly na shlédnutí expozice s obří kostrou, ať už to bylo v Londýně, Madridu, Paříži nebo Vídni. Svůj vliv zanechaly kostry také v populární kultuře a v činnosti evropských paleontologů. Vždyť ačkoliv dinosauří paleontologie má své počátky právě v Evropě, skutečné „public relations“ této skupiny ukázaly většině Evropanů teprve obří kostry z amerického Západu. Na dlouhou dobu se pak slovo Diplodocus stalo synonymem pro dinosaura či přímo jakéhokoliv vyhynulého tvora.
Dokonce i některé válečné stroje, vynalezené za první světové války, byly vojáky i válečnými korespondenty označovány jako „obrnění diplodokové“! Rodové jméno tohoto dinosaura se pak objevuje i v románech slavných spisovatelů, jakým je James Joyce nebo Bram Stoker. Není jistě náhoda, že první animovaný film o dinosaurech, pojmenovaný Gertie the Dinosaur (Winsor McCay, 1914) zobrazuje právě obřího sauropoda. Na počátku 20. století nebylo slavnějšího dinosaura (byť současný král Tyrannosaurus rex byl světu představen již roku 1905). Díky Carnegiemu se v předvečer první světové války mohlo touto kostrou honosit téměř každé velké přírodovědecké muzeum Evropy (v roce 1930 byla ještě jedna replika dodatečně odhalena v paleontologickém muzeu v Mexico City a roku 1932 ji obdrželo Mnichovské muzeum, přičemž dodnes nebyla smontována). Je jen velká škoda, že navzdory nabídce, která prý v roce 1925 přišla, muselo Národní muzeum v Praze repliku kostry diplodoka odmítnout. Důvod byl prostý – budova muzea údajně nedisponovala žádnou místností tak velkou, aby se do ní kompletní kostra vešla!
---------
Externí odkazy:
---------
Literatura:
Nieuwland, I. (2010). The colossal stranger: Andrew Carnegie and Diplodocus intrude European Culture, 1904-1912. Endeavour. 34 (2): 61-68.
---------
