Článek
V roce 2007 byl z Antarktidy formálně popsán jeden z několika málo druhů neptačích druhohorních dinosaurů, známých dosud z tohoto ledového jižního kontinentu.[1] Fosilie zmíněného vývojově primitivního sauropodomorfa byly objeveny v sedimentech geologického souvrství Hansen, které je jednou ze dvou hlavních formací, ve kterých jsou na území Antarktidy objevovány dinosauří fosilie (tím druhým je mnohem mladší souvrství Snow Hill Island, jehož sedimenty mají stáří přibližně 71 milionů let).[2] Zkameněliny glacialisaura se zachovaly v tufových prachovcích z období rané jury (geologické věk sinemur až pliensbach, asi před 194 až 182 miliony let)[3], celé souvrství je součástí skupiny Victoria, vázané na Transantarktické pohoří a nacházejí se tedy v nadmořské výšce kolem 4000 metrů[4]. Objevit a vyzvednout fosilie v takových podmínkách je samozřejmě velmi těžké a dá se to přirovnat k malému (jakoby vánočnímu) zázraku – i proto jsem tento příspěvek vybral jako jakýsi „předvánoční“ článek. Ale zpět ke glacialisaurovi, antarktickému zástupci sauropodomorfních dinosaurů, jehož fosilie byly objeveny expedicí vedenou Williamem R. Hammerem v letech 1990 až 1991. Až o šestnáct let později byl pak formálně stanoven nový druh Glacialisaurus hammeri, přičemž rodové jméno znamená „ledový/ledovcový ještěr“ a druhové jméno je poctou vedoucímu expedice, která fosilie vykopala. Pocta se ovšem vztahuje i na celkový podíl Hammera na paleontologickém výzkumu Antarktidy.[5]
Expedice odkryla při úpatí hory Mount Kikpatrick fosilie dvou exemplářů glacialisaura, ve všech případech se jednalo o izolované kosti nohou. Na lokalitě ve výšce přes 4100 metrů nad mořem byly objeveny také zkameněliny vývojově primitivního teropoda druhu Cryolophosaurus ellioti, pažní kost neznámého druhu ptakoještěra a zub tritylodonta (zástupce dnes již vyhynulé skupiny savcovitých plazů).[6] Nálezy byly později zaslány do Chicaga a v odborné literatuře se o nich poprvé pojednalo roku 1994. Polárního dinosaura popsali v již zmíněném roce 2007 paleontologové Nathan Smith a Diego Pol, a to na základě typového exempláře FMNH PR1823. Bližší výzkum ukázal, že glacialisaurus náležel do čeledi Massospondylidae, vývojově primitivní skupiny sauropodomorfů, vyskytujících se v období pozdního triasu a rané jury hned na několika současných kontinentech tehdejší spojené Pangey (Asie, Afrika, Severní Amerika, Jižní Amerika a Antarktidy).[7] Konkrétněji pak spadal do kladu Massopoda a jeho nejbližšími vývojovými příbuznými mají být čínský rod Lufengosaurus a následně argentinský rod Coloradisaurus.[8] Kosti zadních končetin tohoto dinosaura dokládají, že se jednalo o robustní formu sauropodomorfů s mohutně stavěným tělem, což je spíše vývojově primitivní znak této skupiny.[9] Jeden dochovaný fragment stehenní kosti má délku 300 mm a jeho odhadovaná kompletní délka činí přesně dvojnásobek, tedy asi 60 cm.
Mezi známější příbuzné glacialisaura patřil například jihoafrický Massospondylus, vědecky popsaný už v roce 1854.
Celková délka glacialisaura je pak odhadována na 6,2 metru a jeho hmotnost na několik stovek kilogramů.[10] Jednalo se tedy o poměrně velkého živočicha, a to i na poměry doby jeho existence. Věk skutečných gigantů v podobě desítky tun vážících sauropodních dinosaurů měl totiž přijít až o několik desítek milionů let později. Dříve se také u glacialisaura předpokládaly podstatně větší rozměry, a sice délka kolem 7,6 metru a hmotnost v rozmezí 4 a 6 tun. Tak velkým dinosaurem ale glacialisaurus ve skutečnosti nejspíš nebyl (alespoň ne v případě průměrně velkých jedinců). Jako většina bazálních, tedy vývojově primitivních sauropodomorfů, byl i glacialisaurus charakteristický relativně dlouhým krkem a malou hlavou, čelistmi se zuby listovitého tvaru a krátkou a robustní distální částí přední končetiny. Na jeho „palci“ se pak nacházel mohutný dráp, který snad mohl sloužit při opatřování potravy stejně jako při obraně před predátory.[11] Největší význam glacialisaura však tkví v něčem jiném – pozoruhodná skutečnost, že byl objeven pouze 650 kilometrů od jižního pólu (který se v době existence tohoto dinosaura nacházel asi o 1000 kilometrů severněji než dnes), ukazuje, že již na samotném začátku jurské periody se sauropodomorfové rozšířili po celém světě a prospívali i v poněkud méně příznivých podnebních podmínkách. Samozřejmě zde i tehdy bylo podstatně tepleji než dnes, při pobřeží teploty nikdy výrazně neklesaly pod nulu (ve vnitrozemí nicméně existovaly mnohem extrémnější podmínky).[12]
Dá se ale konstatovat, že současní studenokrevní plazi (například krokodýli, želvy a ještěrky) by měli nepochybně problém ve zdejších ekosystémech dlouhodobě přežívat.[13] Glacialisaurus obýval svět aktivních vulkánů a častých rozsáhlých požárů[14] a sdílel jej s dalšími dinosaury – například již zmíněným teropodem druhu Cryolophosaurus ellioti, nejméně dvěma dalšími (dosud formálně nepopsanými a nepojmenovanými) sauropodomorfy menších rozměrů, malým dimorfodontním pterosaurem o velikosti vrány a menšími tritylodontními synapsidy (savcovitými plazy)[15]. Rostlinstvo, kterému zde dominovaly kapraďorosty, přesličky a primitivní jehličnaté rostliny dokládá, že klimatické podmínky zde byly relativně stabilní a teplé, podobné podmínkám na většině ostatních míst rozpadajícího se superkontinentu Pangey.[16] Glacialisaurus byl zástupcem vysoce úspěšné skupiny býložravých plazopánvých dinosaurů, v níž se vyvinuli první skutečně obří býložraví obratlovci, schopní spásat vegetaci i ve výšce mnoha metrů nad zemí.[17] A za nějakou dobu se z těchto vývojově primitivních sauropodomorfů vyvinuli i největší živočichové, kteří kdy kráčeli po zemském povrchu, obří sauropodi. Ačkoliv se i po vyhynutí dinosaurů objevovali obří savci větší než dnešní slon africký, sauropodní dinosaury už žádná skupina suchozemských obratlovců svými rozměry nepřekonala.[18]
---------
Odkazy:
---------
[1] Smith, N. D.; Pol, D. (2007). Anatomy of a basal sauropodomorph dinosaur from the Early Jurassic Hanson Formation of Antarctica. Acta Palaeontologica Polonica. 52 (4): 657–674.
[2] Lamanna, M. C.; et al. (2019). Late Cretaceous non-avian dinosaurs from the James Ross Basin, Antarctica: description of new material, updated synthesis, biostratigraphy, and paleobiogeography. Advances in Polar Science. 30 (3): 228–250.
[3] Hammer, W. R.; Hickerson, W. J. (1999). Tomida, Y.; Rich, T. H.; Vickers-Rich, Y. (eds.). Gondwana Dinosaurs from the Jurassic of Antarctica. Proceedings of the Second Gondwana Dinosaur Symposium National Science Museum Monographs. 15: 211–217.
[4] Hammer, W. R.; Hickerson, W. J. (1996). Implications of an Early Jurassic vertebrate fauna from Antarctica. The Continental Jurassic. 215–218.
[5] Smith, N. D.; Hammer, W. R.; Makovicky, P. J. (2013). New Dinosaurs from the Early Jurassic Hanson Formation of Antarctica, and Patterns of Diversity and Biogeography in Early Jurassic Sauropodomorphs. Geological Society of America Abstracts with Programs. 45 (7): 405–406.
[6] Smith, N. D.; et al. (2007). Osteology of Cryolophosaurus ellioti (Dinosauria: Theropoda) from the Early Jurassic of Antarctica and implications for early theropod evolution. Zoological Journal of the Linnean Society. 151 (2): 377–421.
[7] Apaldetti, C.; Pol, D.; Yates, A. (2013). The postcranial anatomy of Coloradisaurus brevis (Dinosauria: Sauropodomorpha) from the Late Triassic of Argentina and its phylogenetic implications. Palaeontology. 56 (2): 277–301.
[8] Rauhut, O. W. M.; Holwerda, F. M.; Furrer, H. (2020). A derived sauropodiform dinosaur and other sauropodomorph material from the Late Triassic of Canton Schaffhausen, Switzerland. Swiss Journal of Geosciences. 113 (1): 8.
[9] McPhee, B. W.; Choiniere, J. N. (2016). A hyper-robust sauropodomorph dinosaur ilium from the Upper Triassic–Lower Jurassic Elliot Formation of South Africa: Implications for the functional diversity of basal Sauropodomorpha. Journal of African Earth Sciences. 123: 177–184.
[10] Holtz, Thomas R., Jr.; Rey, Luis V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek, str. 25). New York: Random House.
[11] McPhee, B. W.; et al. (2014). The complete anatomy and phylogenetic relationships of Antetonitrus ingenipes (Sauropodiformes, Dinosauria): Implications for the origins of Sauropoda. Zoological Journal of the Linnean Society. 171: 151–205.
[12] Dodson, P. (1997). Distribution and Diversity. In Currie, P. J.; Padian, K. (eds.). Encyclopedia of Dinosaurs. Academic Press. str. 10–13.
[13] Chandler, M. A.; Rind, D.; Ruedy, R. (1992). Pangaean climate during the Early Jurassic: GCM simulations and the sedimentary record of paleoclimate. Geological Society of America Bulletin. 104 (5): 543.
[14] Bomfleur, B.; Pott, C.; Kerp, H. (2011). Plant assemblages from the Shafer Peak Formation (Lower Jurassic), north Victoria Land, Transantarctic Mountains. Antarctic Science. 23 (2): 188–208.
[15] Hammer, W. R.; Hickerson, W. J. (1994). A Crested Theropod Dinosaur from Antarctica. Science. 264 (5160): 828–830.
[16] Cantrill, D. J.; Hunter, M. A. (2005). Macrofossil floras of the Latady Basin, Antarctic Peninsula. New Zealand Journal of Geology and Geophysics. 48 (3): 537–553.
[17] Apaldetti; C.; et al. (2018). An early trend towards gigantism in Triassic sauropodomorph dinosaurs. Nature Ecology & Evolution. 2 (8): 1227–1232.
[18] Paul, G. S. (2019). Determining the largest known land animal: A critical comparison of differing methods for restoring the volume and mass of extinct animals. Annals of the Carnegie Museum. 85 (4): 335–358.
---------
