Článek
Fosilie tyranosauřího exempláře známého jako „Stan“ vykopal a vypreparoval na konci 80. let minulého století tým komerčního sběratele Petera Larsona, který je znám také jako jeden z objevitelů dalšího proslulého jedince „Sue“. Larson se svojí společností Black Hills Institute of Geological Research prodává repliky kostry „Stana“ už přes tři desetiletí, nyní ale šla do dražby originální kostra samotná. Jak už je dobře známo, fosilie byla dne 6. října vydražena londýnskou aukční síní Christie's v New Yorku za rekordních a takřka dech beroucích 31,8 milionu dolarů, tedy zhruba 733 milionů korun. Dnes už víme, že byla zakoupena pro nové muzeum v Abú Zabí, tedy hlavním městě Spojených arabských emirátů, to už ale není podstatné.
Touto neuvěřitelnou sumou překonal „Stan“ dosud rekordní „Sue“ několikanásobně, ačkoliv přímé porovnání není přesné. „Sue“ byla totiž vydražena za 8,36 milionu dolarů již před více než 25 lety, na podzim roku 1997. Milovníky tyranosaura možná potěší, že rekordní zápis pro nejdražší fosilii stále zůstává v zakrnělých prackách druhu T. rex, jinak nám ale tato událost nedává velký důvod k radosti. Zjednodušeně řečeno, tento vědecky nesmírně cenný exemplář byl nejspíš pro vědecké účely ztracen, protože není jasné zda a za jakých podmínek bude moci probíhat jeho vědecký výzkum.
Jak už víme, situace se „Sue“ byla zcela jiná - za pomoci společností Disney, McDonald's a některých dalších byla kontroverzní kostra zakoupena pro Field Museum of Natural History v Chicagu, kde je od roku 2000 jedním ze zlatých hřebů tamní expozice. Jak ale dodává odborník na tyranosauridy Thomas Carr, je tu ještě jedna velmi nepříjemná okolnost - zatímco „Sue“ byla v době dražby prakticky neprozkoumaná, „Stan“ už se za dobu 36 let od svého objevení stal předmětem téměř padesáti odborných studií. Tento fakt může na první pohled působit naopak jako šťastná okolnost - pokud „Stan“ již byl takto intenzivně prozkoumán a poznán, nebude už přece jeho ztráta pro vědu tolik bolestná.
Opak je bohužel pravdou, a to z důvodu jistých formalit při vědecké práci s cennými fosilními exempláři. Mimo jiné je totiž vyžadováno, aby předmět výzkumu byl stále k dispozici pro ověření údajů ve vědeckých pracích obsažených (měření délky a obvodu či objemu; odebírání vzorků pro histologické, chemické, radiometrické a další analýzy, apod.). Pokud již „Stan“ nebude v tomto smyslu k dispozici, vědci nejen nemohou provádět další výzkumy, ale znehodnoceny budou i výsledky mnoha studií, které již byly v minulosti formálně publikovány. Mimochodem, „Stan“ není v tomto směru prvním exemplářem tyranosaura, podobný osud měl v roce 2009 také jedinec s přezdívkou „Samson“. Ten byl ve zmíněném roce prodán soukromému zájemci a v současné době se má údajně nacházet v sídle jakési korporace na území Spojených států amerických - nepřístupný vědcům i široké veřejnosti.
Výchozy geologického souvrství Hell Creek, v němž je objevováno nejvíc tyranosauřích koster na světě. Hell Creek State Park na východě americké Montany. Snímek z archívu autora, 2009.
Již zmíněný paleontolog Thomas Carr osobně odmítá studovat exempláře vlastněné v soukromých sbírkách, a to i přesto, že někteří majitelé by mu přístup k nim povolili. Carr nejedná jen ze zásadových pohnutek, jeho pozice je i praktická - výzkum privátně vlastněných fosilií skýtá značné nebezpečí v tom, že přístup k nim může být doslova ze dne na den přerušen vůlí majitele a náročný výzkum tak může být snadno zmařen. Navíc podmínky uložení fosilií mohou být nevyhovující, nebo dokonce neakceptovatelné pro vědeckou práci - mohou být nevhodně smontovány, upraveny či poškozeny apod. Privátně vlastněné kostry jsou zkrátka pro vědu potenciálně nepřesným a nehodnotným zdrojem informací. Jistý etický aspekt spočívá i v prosté skutečnosti, že zkameněliny jsou historickou přírodní památkou, která by měla sloužit vzdělávacím účelům a těšit se z nich má i široká veřejnost, nikoliv pouze několik vyvolených.
Dovolme si zde nicméně drobnou poznámku - musíme rozlišovat mezi „lajdáky“ a naopak zkušenými komerčními sběrateli fosilií, kteří jsou schopní cenné nálezy odborně vykopat a restaurovat. Zachovají přitom i všechny podstatné informace o nálezových podmínkách, nezbytných pro vědecké ocenění nálezu. Takoví sběratelé – zvláště pokud jsou ochotní poskytnout fosilie pro vědecký výzkum – jistě mají nárok na určité ocenění a respekt ze strany paleontologické komunity. Je totiž smutnou pravdou, že nebýt lidí, jako je Peter Larson, tisíce cenných zkamenělin by navždy zmizely z povrchu zemského.
Nebyly by totiž vůbec objeveny, nebo by se tak nestalo včas a eroze by je nakonec zničila. Je stále lepší variantou mít k dispozici alespoň „problematický“ objev než objev žádný. Sbírání dinosauřích zkamenělin se ale nesmí proměnit v prvoplánově komerční záležitost poskytující živobytí nepříliš pečlivým pátračům po vzácných částech dinosauřích koster. Takoví lidé jsou schopni vysekat z horniny jen samotnou dobře dochovanou lebku tyranosaura, triceratopse nebo alosaura a zbytek kostry ponechat „ladem“ (což se rovná naprosté likvidaci fosilie z hlediska paleontologického výzkumu).
Co je však ještě horší, je nenapravitelně porušená křehká rovnováha a tichá spolupráce mezi paleontology a majiteli soukromých pozemků umožňujících paleontologům provádět výzkum. To se týká zejména západu Spojených států, ale i některých oblastí v Evropě. Ruku na srdce - nechali byste vy, jako relativně chudí rančeři v Montaně nebo Wyomingu, zcela zdarma či jen za symbolický poplatek vykopat a odvézt dinosauří kostru, jejíž cena se může vyšplhat až na miliony dolarů? Vědecký tým z některého z muzeí či univerzit by vám mohl nabídnout až několik tisíc dolarů, rozhodně ale ne miliony, které by perfektní kostra přinesla majiteli v dražbě.
Hrozí tedy, že výzkum na soukromých pozemcích v USA bude jejich majiteli přednostně svěřován komerčním sběratelům, kteří jim nabídnou podstatně zajímavější sumu peněz za potenciálně cenné nálezy. Už začátkem roku 2015, tedy před osmi lety, existovalo jen v rámci tyranosauroidů 15 exemplářů prodaných za nemalé peníze ve veřejné dražbě. Některé z nich představují ještě nedospělé exempláře, což je ještě smutnější. Ztrácejí se tak totiž nesmírně cenná data o růstu a dalších aspektech paleobiologie tyranosauridů. Jak tedy celou úvahu uzavřít? Nevzdávejme se naděje na budoucí nápravu alespoň některých okolností tohoto neblahého trendu a doufejme, že kouzlo objevování dávno zaniklých světů nebude v čím dál větší míře podrobováno myšlence komerčního profitu.
Odkazy
