Článek
Předvědecká historie výzkumu mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius) je skutečně fascinujícím příběhem. Tito statní, mohutně osrstění chobotnatci obývali především severní oblasti Eurasie a Severní Ameriky v době před asi 400 000 až pouhými 3700 lety a patří k nejvýznamnějším zástupců savčí megafauny poslední doby ledové.[1] Zatímco naši paleolitičtí předci mamuty velmi dobře znali, historie posledních tisíciletí na tyto vymřelé příbuzné slonů pozapomněla. Formálně vědecky popsáni byli až roku 1799 německým přírodovědcem Johannem Friedrichem Blumenbachem (1752–1840).[2] Zkameněliny mamutů jsou ale zejména ze Sibiře známé již od středověku a dobře víme, že i v Evropě a Severní Americe byly občas objevovány od starších dob. Jejich často mohutné fosilie byly přitom interpretovány jako pozůstatky velkých jedinců známých zvířat, fantastických biblických obrů nebo dokonce slonů, které do západních částí Evropy přivedli z Afriky Kartáginci nebo Římané či z Indie Řekové v dobách klasické antiky. Podobné mylné názory přetrvaly v některých případech až hluboko do 19. století.
Původní obyvatelé Sibiře znali fosilie mamutů, často „vykukující“ ze sibiřského permafrostu po celá staletí, obvykle je ale považovali za pozůstatky jakýchsi podzemních krtkům podobných bytostí, které při kontaktu s povrchem a slunečním světlem zkameněly nebo prostě jen na místě zahynuly. Jiná legenda pravila, že pouhý pohled na tyto robustní tiché tvory, vystupující ze země nebo říčního břehu, dokáže spolehlivě usmrtit i člověka.[3] Ani to ovšem kočovným obyvatelům sibiřských stepí nezabránilo shromažďovat mamutovinu a postupně se nezačít obohacovat jejím prodejem zájemcům z jihu a západu. Desítky tisíc let mrtví chobotnatci tak nevědomky posloužili obchodním účelům v době středověku i raného novověku. Vypráví se dokonce, že mongolský chán Güyük již v první polovině 13. století seděl na trůnu z mamutoviny a ve stejné době začali mamutí kly využívat i Číňané pro svoji tradiční medicínu.[4] V Číně se pak pro mamuty postupně vžilo označení „(pod zemí) ukrytí hlodavci“, což zřejmě navazuje na původní mýty sibiřských kmenů. Podobně nakládali s mamutími fosiliemi i indiánští obyvatelé Severní Ameriky, kteří chovali ke zkamenělinám velkou úctu a opředli je množstvím legend a mýtů.[5]
Zastaralá a nepřesná představa o vzezření mamuta srstnatého zhruba z roku 1800, kdy byli tito pravěcí chobotnatci zároveň vědecky popsáni.
Do Ruska a (východních částí) Evropy se mamutovina začala dovážet dokonce již v 10. století, v době krátce po rozpadu Velkomoravské říše a formování raného Českého státu. O případném obchodování s mamutovinou na našem území ale nemáme žádné věrohodné záznamy. První zaznamenaný případ dovozu mamutích klů do západní Evropy je datován k roku 1611, kdy se tento materiál objevil v Londýně. Mamutí kly jsou celkově tmavší a jejich textura je poněkud hrubější než u slonoviny, přesto šlo od počátku o vyhledávaný artikl.[6] Když proto expandující Ruská říše v 18. století obsadila Sibiř, začaly postupně vykopávky početných mamutích „mršin“ ve větším měřítku a míra jejich vývozu se mnohonásobně zvýšila. I přes intenzivní exploataci tohoto neobvyklého „přírodního zdroje“ zbývá na obrovské rozloze Sibiře i dnes odhadem na deset milionů mamutích fosilií. Oteplení podnebí v průběhu 21. století dnes umožňuje snazší přístup, protože permafrost rychleji a ve větším měřítku rozmrzá. Objevují se dokonce myšlenky, že mamuti by mohli nevědomky zachránit své současné příbuzné před pytláky poskytováním cenné mamutoviny, ale to už zasahujeme do zcela jiného tématu (zajímavým aspektem jsou samozřejmě i snahy o „znovuoživení“ mamutů prostřednictvím genetického inženýrství, které se v posledních letech začínají brát vážněji, než tomu bylo dosud).[7]
Vraťme se ale k předvědeckému poznávání mamutů. Slovo mammoth se začalo v Evropě používat na počátku 17. století, kdy sem přicházely první pravidelné zásilky sibiřských klů zvaných „maimanto“.[8] Zprávy cestovatelů a obchodníků z oblasti povodí řeky Ob již kolem roku 1722 dokládají, že mamutí kly zde byly již v té době obecně dobře známé a dostalo se jim přezdívky „mammonovy rohy“. Místní obyvatelé prý cestovatelům pravidelně vyprávěli o objevech často učiněných na březích řek, které po rozvodnění odhalily dávno pohřbená těla podivných tvorů. V Severní Americe i na Sibiři vyprávěli zástupci domorodých kmenů, že tato zvířata dokonce sami viděli živá nebo že se s nimi alespoň setkali jejich dávní předkové, a toto svědectví se jim prý dochovalo v neustále předávané ústní tradici (což je ale velmi nepravděpodobné). Například takoví Chantové, ugrofinský národ ze západní Sibiře sídlící v okolí řeky Irtyš, dokonce považoval mamuty za jakési „vodní duchy“ nebo pod zemí žijící plaché tvory, razící si cestu půdou.[9]
Prvním vědcem, který rozeznal, že mamuti byli ve skutečnosti dávní chobotnatci, byl britský přírodovědec a lékař irského původu Hans Sloane (1660–1753), který prozkoumal fosilní zuby a kly sibiřského mamuta v roce 1728 (považoval je ale za sloní zuby).[10] Až v roce 1796 ale geniální francouzský vědec Georges Cuvier (1769–1832) potvrdil, že mamuti nejsou stejným druhem jako současní sloni, a že se tedy v případě mamutím „mršin“ v permafrostu nejedná o obyčejné sloní kosti, transportované jakýmsi způsobem z tropů až do arktických oblastí.[11] O tři roky později stanovil pro mamuta nové vědecké jméno Elephas primigenius (doslova „pravěký/prvotní slon“) již zmíněný Blumenbach, který předpokládal, že jde o jiný druh stejného rodu, do kterého patří také slon indický. Rodové jméno Mammuthus ale zavedl až roku 1828 britský anatom a přírodovědec Joshua Brooks (1761–1833), který tak označil fosilie ve své sbírce, jež hodlal výhodně prodat.[12] A toto zvučné jméno se pro pradávného chobotnatce brzy ujalo, to už je ovšem jiný příběh…
---------
Reference:
[1] Dehasque, M.; et al. (2021). Combining Bayesian age models and genetics to investigate population dynamics and extinction of the last mammoths in northern Siberia. Quaternary Science Reviews. 259: 106913.
[2] Reich, M.; et al. (2007). The rediscovery of type material of Mammuthus primigenius (Mammalia: Proboscidea). International Mammoth Conference IV (Poster): 295.
[3] Serikov, I. B.; Serikova, A. I. (2005). The Mammoth in the Myths, Ethnography, and Archeology of Northern Eurasia. Anthropology & Archeology of Eurasia. 43 (4): 8–18.
[4] Tolmachoff, I. P. (1929). The carcasses of the mammoth and rhinoceros found in the frozen ground of Siberia (PDF). Transactions of the American Philosophical Society. 23 (1): 11–23.
[5] Strong, W. D. (1934). North American Indian traditions suggesting a knowledge of the mammoth. American Anthropologist. 36: 81–88.
[6] Lister, A.; Bahn, P. (2007). Mammoths – Giants of the Ice Age (3 ed.). London: Frances Lincoln. (str. 137-139).
[7] Loi, P.; Saragusty, J.; Ptak, G. (2014). Cloning the Mammoth: A Complicated Task or Just a Dream?. Reproductive Sciences in Animal Conservation. Advances in Experimental Medicine and Biology. 753: 489–502.
[8] Switek, B. (2010). Written in Stone: Evolution, the Fossil Record, and Our Place in Nature. Bellevue Literary Press. (str. 174–180).
[9] Lankford, G. E. (1980). Pleistocene Animals in Folk Memory. The Journal of American Folklore. 93 (369): 293–304.
[10] Sendino, C. (2016). The Hans Sloane fossil collection at the Natural History Museum, London. 13-17.
[11] Chisholm, H., ed. (1911). Cuvier, Georges Leopold Chretien Frederic Dagobert, Baron. Encyclopædia Britannica. Vol. 7 (11th ed.). Cambridge University Press. pp. 676–677.
[12] Brookes, J. (1828). A catalogue of the anatomical & zoological museum of Joshua Brookes. Taylor, London. Vol. Part I: pp. 1-70.
---------
