Článek
Já jsem se jednou (v lese) přistihla, jak se směju vzpomínce na své morální poklesky. Říkala jsem si: „To je divný. Kdybych nebyla hříšná, neměla bych se teď čemu smát?“ No, a tak ve mě vzpomínka na ten smích vzbudila vnitřní touhu a potřebu si na tu otázku odpovědět.
Už dávno jsem si všimla, že jiní lidé mají jiné morální zákony jak já. Třeba Židé. Vedla jsem rozhovor se Židem do takové hloubky až to vyhodnotil, že jsem se mu dostala do hlavy. Já to vyhodnotila tak, že na dně pravdy je láska, ale bylo mi divný, že on se toho lekl. Jasnost toho, co námi hýbe, je pro mě cesta, pro něj byla hrůza. Asi.
Takový člověk, který ví, že do něj vidíte, ví, že už nemůže lhát. Proto se takový rozhovory běžně nevedou.
Jenže tahle jasnost, kterou má většina naprosto nejasnou, proto máme náboženství, či morální zákony, aby si člověk vůbec mohl všimnout, že tady něco takového je? Jenže cože je to „něco“, čeho by si člověk mohl všimnout, kdyby chtěl, vlastně je?
No a já jsem si všimla, že to, čemu se teď směju, tenkrát nebyla legrace. Jen potřeba. Potřeba, na kterou jsem si myslela, že nemám právo, protože mi to bylo okolím tak předloženo čili jsem si vůbec nevšimla, že jsem vmanipulována do role, která vůbec není moje čili v ní vůbec nechci být.
Nejdřív jsem to dávala za vinu církvi. Jenže teď jsem se podívala církvi až na kořeny a zjistila, že před vznikem církve tu byla filosofie. Čili láska k moudrosti? Fakt je, že ke své moudrosti je třeba vzít v potaz i víru čili i vinu, ale i vědu apod. Ale co projevy morálky v těle?
No ale zpět k mému úsměvu tenkrát v lese. Nebo to možná byl i hysterický smích? Od té doby, co jsem objevila hysterii v mužích, je pro mě úsměvem i tohle slovo. Já vlastně zkoumala svoje hranice. A ty se holt zkoumají tím, že se překračují. Nejsou vidět, takže snadno. Nestojí na nich nikdo s koltem proklatě nízko. Překračují se dokonce tolikrát, dokud to dává smysl, nebo ti nedojde, že překračuješ svoje hranice, nebo dokud tě to baví, nebo dokud neobjevíš, že se chceš dotknout něčeho uvnitř sebe, co vůbec nevíš, že existuje.
V případě, že máš štěstí a jsi sám sobě viníkem i soudcem, a ne někdo druhý. No a já se tak dotkla svého konfliktu. Vnitřního konfliktu toho, co chci já, vůči tomu, co chce okolí? Taky se tomu dá říkat vůle. Všimla jsem si, že mám vůli, a že má vůle je můj zákon. Nebo to, co je okolím vyžadováno. Ne to, co je uvnitř mě kritizováno mnou?
No a pak jsem objevila, že se to nazývá Biologický konflikt. Čili už to objevil i někdo jiný. Jak jinak? Takže tak. Od té doby, co jsem se toho dotkla, vlastně nevím, co s tím? V pravdě žít nelze, každou pravdu někdo obrátí v lež, láska není (říkali mi ve snu), a tak ať je aspoň sranda, ne?
