Článek
Říká se nám národ montoven. I já to zažila. Byla jsem v něčem takovém asi rok na tři směny. Zpětně jsem si uvědomila, že jsem jen jedla, spala a chodila do práce se stínem deprese nad sebou. Utekla jsem, abych zachránila holý život. Někdo je silnější a vydrží mnohem víc a mnohem dýl.
Ne, že bych se pak někde jinde měla líp, jenže moje duše mě hnala jinam, pro jinou zkušenost, protože já si některý věci prostě potřebuju zažít na vlastní kůži.
Jako léčitel spíš kvůli tomu, co se děje pod kůží.
Třeba když vám člověk řekne, že nesnáší lež, začnu okamžitě pozorovat, v čem takový člověk lže sám sobě, a to znamená i okolí.
Samozřejmě mnoho lží sami vůbec nevidíme. Máme je v nevědomí. O to zábavnější je, je na sobě uvidět.
Třeba jedna kamarádka mi řekla, že nesnáší lež. Příště se mě ptala, kam zrovna jdu? A já, protože nesnáším kontrolu, zmátl mě ten pocit, že mě chce kontrolovat, natolik, že jsem spletla název toho, kam jsem skutečně šla. Uvědomila jsem si to po cestě a smála se tomu. „Teď, když mě tahle kamarádka potká, na tomhle jiném místě, okamžitě si bude myslet, že jsem lhala.“ A přitom jen iracionální pocit ve mě, způsobil zmatek v mém vědomí a já odpověděla špatně, a dokonce jsem si toho nemusela ani všimnout, kdybych tolik let nepozorovala a nerozvíjela právě svou všímavost. A tak to je. Když nás ovládne pocit, přestáváme vidět svoje chování a tím si neumíme ani propojit důsledky toho chování. Na té kamarádce mi záleží, tak jsem jí pak svůj poznatek se lží vyprávěla, jenže to zas nevím, jak ona to chápe? Svůj svět vysvětluje jinak, protože má jiný druh myšlení a vnímání a jiný věci se jí dotýkají. Se svými blízkými můžeme mít čas dobírat se k podstatě a nebát se toho, protože tam hluboko v hlubině našeho chování je láska a klid a není se toho třeba děsit.
