Článek
Představte si, že jsme každý, kdo tohle čte, je součástí jedné indiánské vesnice. Všude dokola kulatý stany a uprostřed obřadní místo, místo setkávání. Na něm leží na kožešině žena, která ví, že dnes je ten den, kdy je možné otěhotnět. Chce dítě a tak leží uprostřed svojí komunity s roztaženýma nohama a čeká, co se bude dít? Šaman spouští obřad. Muži z kmene, všichni, kteří se chtějí tohoto plodícího obřadu účastnit, jsou připraveni až budou mít možnost zasunout svůj posvátný svol do ženy, která chce počnout posvátné kmenové dítě, kdy sám velký Manitou rozhodne kdo bude jeho, nebo její otec? Přemýšlela jsem, jak se asi cítí jednotlivý muži poté, co dítko roste za milující podpory celého kmene? Starají se o tu ženu? Nebo dělají, že neexistuje? Je nějaká fyzická podobnost dítěte k nějakému muži účastnícího se rituálu? Cítí snad nějaký muž ke kmenovému dítěti lásku víc? Nebo třeba ten cit zazdí někam do rohu svého mozku, jako třeba můj kamarád, který měl kdysi poměr se ženou, která s ním možná otěhotněla, ale následně se vrátila k muži, od kterého měla zrovna pauzu a je s ním doteď? Asi 15 let. On se jí nikdy nezeptal, čí je to dítě? Zdůvodnil si to logicky a nezasahoval jim do života. Od té doby jako bludný pták slouží dalším zadaným ženám, aby se žádnou nemusel být plně přítomen a odpovědný za své činy a za cit a emoce, které v něm ty situace vyvolávají. Nebo nevyvolávají?
