Článek
Pojďme se podívat na to, jaký náš svět je ve své plné verzi.
Někdy v zimě jsem cítila obrovskou paralýzu a něco jako temno komunismu. Podle mého pocitu se duch komunismu vylíhnul ve své mnohem větší podobě. Podle mě tu však není proto, aby se komunismus stal, ale aby nám ukázal, co nechceme.
Nevím jak vy, ale já rozhodně nemám pocit jakési rovnosti s ostatními lidmi. Nechci se nijak povyšovat. Mluvím o rovině porozumění s ostatními. Máte snad vy někoho, kdo vám rozumí či vás chápe a nepřipravuje vás jen o pozornost?
Máte snad kolem sebe někoho, kdo vás nediagnostikuje, nehodnotí vaši rozdílnost či neuráží vás nesvéprávností? Přijímá vás tak, jak jste? Já teda ani ne. Při každém záchvěvu blízkosti vždy nastal efekt přesně opačný a to výstřel do miliónů světelných let vzdálených galaxií.
Zažila jsem vykomunikování si rozdílnosti názorů až na dřeň, k podstatě, ve které je jen láska. Jenže tahle rovina je rovnou intimní a kdo je dneska spojen s někým ve veřejném prostoru nějakou intimitou?
Nemluvím o rovině sexuální, ta zřejmě v prostoru bují dost, důkazem buď nadbytek prezervativů na olympiádě a přítomnost prostitutek na každém velkém společenském setkání. Poslední věta je ode mě trochu spekulací, protože já nejsem podobným věcem přítomna, ale připadá mi absurdně vtipná.
Myslím si, mám podezření, že se děje spíš opak toho, co by se dalo nazvat:,,Být sexuální”. Odevzdávání svojí sexuality porno průmyslu, strach ze skutečných lidských potkání se, vyhýbání se zodpovědnosti za lidi, které jsme na sebe navázali. Tyhle vazby se tvoří hlavně sexualitou.
Zmatení hlav v podobě nejednoznačnosti genderu a genderových rolí je podle mě cestou k přeskládání rolí jinak. Ne však směrem, který nám je předkládán. V podobě operativních zákroků a mrzačení našich reprodukčních schopností…
Hledání identity uvnitř, v době bankovních, internetových, úředních identit, v době kradení identity skrz Al, je otázkou spíše odklonění se od sebe. Abychom k sobě mohli přistoupit s laskavostí a bez nátlaku a manipulace, které jsme samozřejmě schopni na sobě i napáchat sami, potřebujeme od společnosti odstoupit, aby nás nevtahovala do své hry, ale zůstala nám jen hra se svými maskami.
Je potřeba, aby ve společnosti byla umožněna role poutníka, jak je tomu třeba ve východních kulturách, protože jsme se narodili jako duše do těla a ne jako občan v dokladu.
Doufám, že se postupně najde někdo, kdo se ztratil v genderové nejednoznačnosti a bude nám přibližovat svou cestu spojení se s vlastní duší v podobě hledání skutečné identity své duše. Zatím nevidím, že by se tak dělo, tak zkusím vytáhnout pár svých zkušeností.
Hledání porozumění světu, aneb když lidé nevědí, co činí.
Vladislava Dayaram Štanclová
