Vlastenci, kteří se bojí o stát coby dojnou krávu z dob socialismu

Demonstrace proti bídě – všude české vlajky a svoboda projevu. Místo, kde se mísí zarytí liberálové s komunisty a vesele se plácají po ramenou. Jedno mají tato setkání společné, a to je, že se jedná opravdu o místo, kde se setkává pluralita názorů, osob i politického smýšlení.

Za vše může naše vláda, která způsobila vysokou inflaci, nejvyšší ceny energií v Evropě, likviduje podnikatele a způsobuje chudobu nízkopříjmovým skupinám a samoživitelům. Teď se musíme zamyslet, jestli je nám bližší vysoká cena energií v komparaci s čistým svědomím nebo pokles ceny energií a ruce od krve. Nechceme dovážet ruskou ropu, jelikož my ani žádná jiná země Evropské unie nebo státy G7 nepodporujeme terorismus.

Česká republika by měla také zastavit veškerou vojenskou pomoc pro Ukrajinu a nalézt mírové řešení. Často se sama sebe ptám, jak by vlastně takové mírové řešení mělo vypadat nebo kde by jej měla Česká republika předkládat? Na schůzích V4, v Evropském parlamentu nebo shromáždění OSN? Také by ani jiné státy neměly dodávat zbraně a vojenské vybavení Ukrajině, ale vést právě ony mírové diskuze.

Jak tedy taková diskuze probíhá? Jedná se s Ukrajinou a ruským agresorem za přítomnosti zprostředkujícího státu. Ukrajina nemá zbraně, Rusko během „mírového“ jednání pustoší zemi a zabíjí civilisty. Zhruba tak si představuje demonstrant proti bídě onu mírovou konferenci. Stačí trocha geografie a demografické poznatky. Rusko je proti Ukrajině gigant a to naprosto ve všech aspektech. Ukrajina automaticky nemá šanci držet krok v průmyslové výrobě zbraní a vojenské techniky za situace, když na jejím území probíhá aktivní válečný konflikt. Takže ano, je to na ostatních státech, aby techniku dodaly. A můžeme to nazývat jako pragmatický krok, protože v případě, kdy Ukrajina zvítězí a znovu získá svoji autonomii, Rusko bude zahnáno zpět na východ, kam patří, a zastaví se tak potenciální možnost expanze dál do Evropy.

A k otázce, že za žádnou cenu nebudeme nikam vysílat naše vojsko? Pokud by byl napadený jiný členský stát NATO, my se tedy na jeho obraně nepůjdeme podílet? V jedné z posledních prezidentských debat se takto spálil například předseda hnutí ANO Andrej Babiš, který prohlásil, že by vojsko na pomoc jinému členskému státu neposlal. V případě, že bychom nebyli schopni dodržovat úmluvy a mezinárodní smlouvy, tak má vůbec cenu v těchto organizacích být? Česká republika se od roku 1989 snaží vydat jasně západním směrem, ale přesto se tu najdou tací, kteří tuto cestu nemají stud sabotovat.

Možná je to o vlastním komfortu, nastavení v hlavě, ale hlavně o vlastní sobeckosti. Samozřejmě, kdyby válka nebyla, nebudeme teď trpět inflací a chudobou. Kdyby nebyl covid, tak žijeme v blahobytu. Nikdy to není o strachu o stát, ani o Čechy, ale hlavně o nás samotné. Ruský plyn a ropa zajistí pohodlnější a hlavně levnější život. Chceme přeci autonomii, rozhodovat se sami za sebe, žádné područení nadnárodním organizacím, které kradou naše tradice a vystavují nás svými úmluvami nebezpečí. Jaký by to mělo rozvojový a hospodářský dopad v potaz nebere nikdo, vždyť jde přeci o ten svobodný pocit.

Vždy to začíná a končí u jedince samotného. Je to debata strachu, že vy sami se budete cítit méněcenní, chudší a budete z toho vinit vládu, Ukrajinu či Evropskou unii. Vždy se najde viník něčích neduh, který krade svobodu slova, vystavuje nás nebezpečí a ničí osobní komfort. Možná je čas převzít zodpovědnost sám za sebe, naučit se fungovat, aniž bychom se měli tendenci spoléhat na to, že se o nás stát postará. Tento nešvar je tu zakotvený od dob socialismu a někteří tomuto modelu stále věří. Ano, stát se bude starat, ale až jako poslední možnost, a je to tak naprosto správně. Přijmout zodpovědnost za své činy, to je to, oč tu běží, a po více než třiceti letech od sametové revoluce bychom to už mohli pochopit a nespoléhat se na to, že to stát a vláda vždycky za nás samotné vyřeší.