Článek
Začnu osobní vzpomínkou na 24. únor roku 2022. Když mě před třemi lety vzbudil telefon, že Rusko spustilo invazi na Ukrajinu, nemohl jsem tomu uvěřit. Mnohé v předchozích dnech, týdnech a měsících tomu sice nasvědčovalo, ale člověk se zdráhal si připustit, že se válka vrátila do Evropy. Zatímco většinu Čechů vzbudily notifikace s „breaking news“ ze všech českých i světových médií, tak Ukrajina se probudila do dělostřeleckého a leteckého bombardování doplněného pozemní invazí po celé délce své hranice s Ruskem a jeho loutkovým režimem v Bělorusku.
Dnes to jsou přesně tři roky od toho rána. Tři roky války, které přinesly mnoho zlého, ruských válečných zločinů, nespočet mrtvých, zraněných či vysídlených. Ale nejčernější scénář se nenaplnil a naděje zůstala. Ukrajina nepadla, z velké části svého území ruské nájezdníky vyhnala. A Češi v sobě našli obrovskou solidaritu s napadenou zemí. Když jsem včera sledoval záběry tisíců lidí s ukrajinskými vlajkami na Staroměstském náměstí, byl jsem hrdý, že stejně jako před třemi roky, i dnes je většina českých občanů a Vláda České republiky právě na straně Ukrajiny a nenechala se zlomit ruskou propagandou jako některé jiné země. Prezident Petr Pavel to koneckonců řekl jasně: Je jasné, kdo je agresor, kdo porušil mezinárodní právo a kdo je obětí. To podepisuji.
Po celé tři roky vidíme vlnu solidarity Čechů s Ukrajinci, nespočet sbírek na humanitární či vojenskou pomoc, a to včetně zcela unikátních akcí, jako byly úspěšné sbírky na salvový raketomet Přemysl či tank Tomáš, za které, mezi jinými, vděčíme iniciativě „Dárek pro Putina.“ Nad touto lidovou solidaritou jsou velké dodávky vojenské a materiální pomoci organizované vládou, která šla v těchto dodávkách příkladem celému světu, a i dnes zůstáváme aktivním hlasem podpory Ukrajiny v Evropské unii i Severoatlantické alianci.
Proč to opakuji, když to mnozí z vás vědí? Protože je snadné zapomenout a podlehnout skepsi a trudomyslnosti, že situace dnes není tak dobrá, jak jsme snad doufali. Ale mějme na paměti, že nikdo nečekal, že Ukrajina zvládne Rusku nejen vzdorovat, ale i na mnoha bitevních polích vítězit a hnát Putinovy pohůnky zpět do Ruska. Proto apeluji na všechny: nepanikařme, vydržme a stůjme dál za Ukrajinou a pomáhejme jí, jak můžeme, i kdyby mělo jít „jen“ o to, že se postaráme o ukrajinské uprchlíky, které k nám přišli s prosbou o pomoc. I v tom jsme vzorem pro svět.
Na závěr bych rád vyjasnil tři věcí, které se některým lidem v poslední době, zdá se, pletou.
Zaprvé: Byl to Putin, kdo zahájil a zavinil válku, a je také jejím jediným viníkem. Nikdo jiný.
Zadruhé: Rusko je totalitní stát a kremelský režim je nepřítelem České republiky, Ukrajina je demokratický stát a náš spojenec.
A zatřetí: Ruská invaze může skončit pouze mírem přijatelným pro Ukrajinu, potrestáním Kremlu a v souladu s vůli Ukrajinců. Ne Putina, ne nás, ne Američanů, ale Ukrajinců. Mnichov 1938 nám jasně ukazuje, k čemu by vedlo jakékoli jiné řešení.
Jakkoli se tato fakta můžou zdát naprosto jasná, tak někteří mají tendenci tato fakta překrucovat a tomu je třeba se rázně postavit. Mír za každou cenu, který by Ukrajinu uvrhl do ekonomické či politické nesvobody, nemá žádnou hodnotu. O tom všem si ale musí rozhodnout právě Ukrajinci a je naší historickou povinností jim v tom pomoci. Těm, kteří by na to chtěl snad reagovat tím, že nám do Ukrajiny nic není a není to naše věc, odpovídám jednoduše: Pokud Rusko dobude Ukrajinu, tak východní Evropa je další na řadě a jen blázen by o tom po historických zkušenostech s diktátory Putinova, Stalinova či Hitlerova typu pochyboval.
