Článek
Mám partnera, žijeme v pronajatém bytě na okraji menšího města, ale s dobrou dostupností do Ostravy. Šetříme na hypotéku, což se nám brzy podaří, máme jednoho malého rošťáka. O víkendech společně vyrážíme na procházky, jednou za pár měsíců zajedeme do kina, když seženeme hlídání.
Z pohledu ostatních nám vlastně nic nechybí. Žijeme sice skromně, ale pohodlně a i naše příjmy jsou stabilní. Partner pracuje na plný úvazek na pobočce jedné banky, já si při rodičovské přivydělávám na dálku. Vše vypadá ideálně, ale já uvnitř cítím, že se pomalu vytrácím.
Vše stojí finančně na partnerovi, jsem na obtíž?
Nevím jestli jsem na vině já nebo partner, ale tím jak jsem po porodu přešla na částečný úvazek, tak se vše změnilo. Měla jsem méně prostředků a i když jsme se o větších výdajích společně ze začátku dál bavili, neodpustil si partner občas pozvánku, jak to teď stojí na něm.
Sama jsem si už během těhotenství něco odkládala, ale stejně se teď občas cítím na obtíž. Dříve jsem platila potraviny, energie a část peněz odváděla do úspor na hypotéku, teď stěží zvládnu přispívat na potraviny a koupit něco malé.
Sama jsem si nekoupila pro sebe nic už několik měsíců. Dokonce jsem si sama začala barvit vlasy. A když mám chuť si dát aspoň jedno kafe venku, tak se začnu stydět a raději to odložím, kdyby bylo potřeba aspoň pár korunami později přispět při splátce hypotéky.
Skočím jako služka svého muže?
Nejvíc mě trápí, že si v domácnosti začínám připadat jako služka, která něco dluží. Dny splývají, malý mě v kombinaci s prací a péčí o domácnost vyčerpává, přesto cítím na sobě pořád partnerovu tichou výčitku, že si musí nyní něco odpírat a stojí to na něm.
A já v sobě cítím směs únavy a viny. A ztrácím odvahu něco změnit. Bojím se, že má dřívější nezávislost se stala vzdáleným snem a iluzí, která snad nikdy ani nebyla. Bojím se, že do konce života budu už jen ta, která něco dluží a proto musí vše dělat.
Z emailu čtenářky P. z Moravskoslezského kraje
