Cestování po Thajsku a Srí Lance

V koutě stojí dva naducané bágly, velký a menší příruční do letadla. Už jsem se rozloučila s Prahou i přáteli, manželem, který se o sebe umí postarat. Cestovat s námi nemůže, nesnáší horko. V devět ráno mě přišel vyzvednout druhorozený synek Tomáš, dvoumetrový chlap, hodil si na záda velký bágl, já menší a vyrazili jsme s MHD na letiště. Tam mě pomohl odbavit, ještě jsme popovídali o svých plánech, objali se a já vyrazila vstříc tropům a Tom budoucím mrazům.

Cesta od dveří doma ke dveřím bankogského hostelu trvala asi 24 hodin. Obě letadla společnosti AIR Arabia nabrala dohromady hodinu a půl zpoždění, na přestupu jsem v noci strávila tři a půl hodiny na letišti poblíž Dubaje. Asi hodinu jsem posedávala u jedné gate s asi stovkou podmračených, černovlasých, zarostlých mužů, kteří k mému údivu vypadali všichni asi tak, jak si představujeme teroristy. Zdálo se mi, že v jejich tvářích se jevila tvrdost, lhostejnost, nuda, vztek. Jenže co se zdá, je sen, zajisté to byli normální, možná ustaraní, mírumilovní Arabové. Ženy tu zastupovaly pouze čtyři exempláře včetně mě.

S touto arabskou firmou jsem se už nad mraky vznášela, měla dobrou pověst. Novinkou tentokrát bylo, že navzdory tučné částce, kterou jsem jim zaplatila za zpáteční letenku, nám slavná bohatá letecká firma neposkytla ani trochu jídla, dokonce ani vodu. Mohli jsme si ho, včetně pití leda koupit. Škrti! Měla jsem s sebou obloženou bagetu a vodu, k mému příjemnému překvapení mi ji na letštní kontrole nezabavili, navíc potřebuji pár kilo shodit, tak jsem jejich předraženou nabídku oželela. Takových nás byla většina, moc tedy neutržili.

Formulář, který opravňuje k vydání víza, mi syn Jiřík vyplnil, tak jsem si ho ještě doma vytiskla i vyfotila mobilem a byla jsem ráda, že jsem tak pěkně administrativně vybavená. Při příletu do Bangkoku jsem ale zjistila, že s tímhle formulářem tam čekají u několika kukaní tisíce lidí! Tichý, znechucený, rezignovaný dav vypadal jako čekatelé na Poslední soud. Jednu z těch front jsem vystála se zjitřující představou, jak synek už dvě hodiny čeká, až vylezu konečně do vstupní haly bangkokského letiště. Stress mě ohlodával krysím chrupem.

Po půl hodině jsem s úlevou předložila znavenému úředníkovi svůj pas a vstupní lejstro. Zavrtěl odmítavě hlavou! Číslo pasu nesouhlasilo s číslem mého cestovního dokladu na formuláři. Zapomněla jsem Jiříkovi říci, že už mám dva měsíce pas nový! Zahrnula jsem se v duchu nadávkami a prodírala se s potlačovaným zoufalstvím tisícehlavým davem kamsi k erárním počítačům, kde jsem měla znovu vyplnit to zpropadené lejstro. Byla jsem tak rozklepaná, že jsem požádala vedle stojícího mladého muže, aby mi s tím pomohl. Stalo se, formulář jsem odpálila, poděkovala jsem svému pomocníkovi s thajskou úklonou, i když to byl jasný Evropan a zeptala se ho, co se teď bude dít? Prý mi to přijde na mou mailovou adresu. To ne! Zamířila jsem s chvěním kolem žaludku znovu k nenáviděné kukani. Tentokrát tu byly jen desítky čekatelů, úředníci ten nápor během půlhodiny zvládli! Předložila jsem jen cestovní pas, uvidíme, co se bude dít. Paní se thajsky usmála, dupla mi do do něj štemplem a mávnutím ruky mě propustila. To opravené vstupní lejstro jim totiž spadlo rovnou do systému! Na mou mailovou adresu vůbec nepřišlo. Jak vidno, informace od dobrodinců nemusejí být vždy pravdivé.

Běžela jsem si vyzvednout velký batoh, ale od našeho příletu uběhla už víc než hodina, várka zavazadel z mého letadla už byla rozebraná a můj černý bágl s trikolorou nikde. Jiří na mě čeká! Snažila jsem se mu zavolat na jeho thajské číslo, už má thajskou sim kartu, ale místo syna na mě mluvila thajská paní, asi mi vysvětlovala, proč se s volaným nelze spojit. Vykašlala jsem se konečně na batoh a rozběhla se k místu, kde jsme se měli setkat. I když jsem věděla, že když vyběhnu do vstupní haly, nepustí mě zpět a co pak bude s mým zavazadlem?

Přišla jsem rozrušená na místo, kde jsme se měli sejít, synek nikde. Vydala jsem se se sevřenými útrobami nazdařbůh ho hledat, kolem davy lidí, bylo mi úzko… A tu jsem ho spatřila! Objali jsme se, vymluvili se krátce ze svých stresů a Jirka vyřídil dodání mého batohu, který zatím kamsi odklidili. Do deseti minut mi ho hodný Thajec s uštvaným výrazem dovezl na letištním vozejku.

Tak začala moje cesta, která bude trvat 80 dní.

Jak se žije v turistickém centru

Konečně jsme v našem oblíbeném BBHausu, který se nachází v turistickém centru Bangkoku, což jsou hlavně pěší ulice Soi Rambuttri a Kao San. Asfaltku lemují hotely, hostely, do ulice otevřené restaurace, pouliční stravovny, nabízejí se tu thajské masáže na venkovních lehátcích i uvnitř, pedikura, manikura v přepočtu za 200,- korun, stánky s letním oblečením, ozdobami, má tu prosklenný obchod levný krejčí, který si vás změří, za dva dny přijdete na zkoušku a do týdne máte oblek… Jak jsem ale zjistila, jejich hezké látky neobsahují elastan, takže jsou pevné a tuhé. Totiž… V roce 2016, kdy jsem byla v Thajsku poprvé a zbavila jsem se tu deseti kil nadváhy, až jsem byla proutek jako kdysi před maturitou, jsem si u zdejších krejčích nechala ušít vysněný tmavězelený kalhotový kostým s bílým lemováním klop. Ale stačilo, že jsem po návratu do Prahy nabrala tři kila a už jsem ten krunýř nikdy neoblékla.

V Bangkoku jsme pobyli krátce, hlavně jsme pro mě koupili thajskou sim kartu, já pak na pokoji dorovnávala spánkový deficit a Jiří, který potřebuje trénovat pravou ruku oslabenou dávnou mrtvicí objevil a koupil si kytaru. Byla levná a muzikantovi způsobila radost. Thajsko bývá často dárcem požitků v nejrůznějších podobách. Ceny jsou tu proti těm našim třetinové až čtvrtinové, to se to nakupuje! Blízký švec sedící se svým nářadíčkem na ulici umí spravit kdeco. Minule mi zkrátil na počkání kovový náramek na hodinkách za 40 bhatů to jest za 30,- korun. Trvalo to tři minuty. Naštěstí jsem to v Praze nestihla, tam chtěli 160,- korun a abych si pro hodinky přišla za tři dny.

Tentokrát jsme se nešli podívat do blízkého oblíbeného parku v němž se nesmí kouřit a popíjet, ani se nepřivítali s mohutnou řekou Chao Praya, která park lemuje, na to bude ještě čas. Grilovaného krokodýla na stánku jsme už minuli celkem bez zájmu, Jiřík ho dokonce jednou malý kousek zakoupil. Prý chutná jako kuře.

Druhý den jsme odjížděli do nepříliš vzdáleného města Ayutthaya, které bývalo ve středověku hlavním městem Siamu.

Místo dávné slávy

Historickým parkem Ayutthaya se pyšní stejnojmenné město 70 km od Bangkoku. Jeli jsme tam vlakem asi hodinku. (Jízdné činilo v přepočtu 20,- Kč, vstup do historického parku 60,- a skvělý oběd poté 40,- Kč.)

Ruiny Ayutthayi, velkolepého hlavního města někdejšího Siamského království (dnešní Thajsko) z let 1351 až 1767, proslulo v těch starých časech svými velkolepými chrámy, paláci a rozsáhlými obchodními sítěmi. Toto bájné království vzniklo v polovině 14. století a záhy se stalo silnou konkurencí okolním státům. V patnáctém století zabíralo království Ayutthaya většinu rozlohy dnešního Thajska, Laosu, Kambodži a Barmy, a bylo tak dokonce větší než tehdejší Anglie a Francie dohromady. Siam tehdy navázal obchodní styky se západem a Portugalsko, poté Holandsko, Francie i Británie, vybudovali v Ayutthayi své obchodní stanice. Země bohatla především díky obchodu s drahokamy, které ji proslavily na celém světě.Jsem tu podruhé, Jiří už potřetí, přesto nás to místo opět fascinujeme, procházíme se mezi zbytky někdejší nádhery, fotíme. Škoda, že ho v roce 1767 přepadli a vydrancovali Barmánci.

U nás je středověká architektura v dobrém stavu, je ceněna a opečovávána, v horké Asii bývá zničená někdejšími dobyvateli a pak už se pod horkým sluncem jen rozpadá. Asi nikdy se tu nestavělo z kamene, ale z malých úhledných cihel, které to, co kámen nevydrží.

Jiřík tu našel přes server Agoda celkem levné ubytování (350,- Kč za osobu a noc), k dispozici byl v ceně bazén a nevalná překapávaná káva.

Poté, co se svěřil majitelce hostelu, že mi bude za rok osmdesát, chytla mě pod křídlem, vodila mě mezi hosty jako dvouhlavé tele a nadšeně křičela: Téhle paní bude za rok osmdesát!! A hladila mě po tvářích, zádech… Hosté v restauraci ze slušnosti nevěřícně kroutili hlavou. Skromně jsem se usmívala a dělala odmítavá gesta. Mé zhuntované klouby naštěstí neviděli. Byla to švanda.

Totiž… v zemích jihovýchodní Asie, které s Jirkou navštěvujeme, jsou ženy v mém věku vetché, zpustošené stařenky, které často zametají ulice rýžovými košťátky, a když se o ně rodina nestará, bývají viditelně podvyživené. Jejich důchod se často pohybuje kolem našich 600 – 700 korun, prostě činí nějakých 1000,- bhatů, takže hladovějí. Naše pěstěné babči, které se scházejí na kus drbu v cukrárně tam nevidět. Proto jsem tu zázrakem - mám na sobě ještě dost masa (a sádla), držím se zpříma a lítám po světě, místo toho, abych doma zametala ulice. Jistě tu někde jsou i matky boháčů, které si blahobytně žijí a tedy i dobře na svůj věk vypadají, ale ty na ulicích nevídám. Mimochodem, muži - staříci jsou tu velmi vzácní. Pobývám v těchto zemích ráda kvůli teplu, hodným lidem, úžasným rostlinám a exotickým živočichům, ale žít bych tu nemohla, nechtěla.

Železniční trh a vzpomínka na dlouhokrké

Trh Maeklong (nebo také Talad Rom Hup) v Samut Songkhram je slavný se svými čerstvými rybami, tropickým ovocem a pouličním jídlem, ale turisty přitahuje hlavně tím, že stánky jsou postavené těsně u aktivní železniční trati. Jsou tu i prodejny s oblečením, drobnými kabelkami, různými drobnostmi včetně přívěšků s Buddhou, Ganéšou a svatými mnichy, poblíž jsou různé stravovny. Když má vlak projet, což se děje asi pětkrát denně, prodejci rychle zatlačují od kolejí své zboží a skládají markýzy, policisté od kolejí odhánějí dav turistů, kteří chtějí tu bláznivou atrakci vidět a nafotit. Rozsáhlý trh a vláček, který jím natěsno projíždí nabízejí fascinující, chaotický a populární zážitek vlastně jen hodinu od Bangkoku. Trhovci jsou otrlí, paní u zeleniny si při průjezdu vlaku stříhá nehty, pán od ryb se zvedne ze stoličky tak, že se chytí jakéhosi výstupku u posledního vagonu, a s touto oporou se vyhoupne z malé sesličky, nutno ale dodat, že vlak projíždí mezi stánky a turisty krokem. Prodejci všeho možného mají z množství turistů zisk, stejně jako například trhovci a firmy, kteří vytvořili obchodní enklávu těžící z pochmurné slávy mostu přes řeku Kwai ve městě Kanchanaburi. Takový je svět. Lidé chtějí vidět bizarnosti a slavná místa, a trhovci a obchodníci se na tom hledí přiživit. I když jde někdy o aktivitu vlastně nešikovnou, která by jinak přirozeně zanikla.

Jako u dlouhokrkých žen, kterým se kdysi od holčičích let navlékaly na krk kovové kroužky a tím se jim během růstu prodlužoval krk. Navštívili jsme jejich nevelké a úhledné tržiště v roce 2023. Překvapilo nás, že jsme u vchodu do jejich uličky se stánky museli zaplatit vstupné 200 bhatů, v přepočtu kolem 130,- korun. Nic jsme si u nich nekoupili, neboť z jejich nabídky se nám nic nehodilo. Ženy měly skutečně kolem krku kolem deseti a více žlutých kovových kroužků a zdálo se, že mají vytáhlé krky včetně jejich dcerušek. Na hlavě jim seděl ozdobný věneček, z něhož vzadu visel kus látky. Když jsme došli na konec ulice s těmito bizarními prodavačkami, ta poslední tam prodávala na sebe navařené polokroužky, zakrývaly jen přední část krku, z dírek na jejich okrajích visely tkalouny. Projevila jsem o zboží zájem a prodavačka mi přiložila a za krkem zavázala tkalouny. Na hlavu mi posadila věneček se závojem, který vzadu zakrýval ten nevinný podvod. Bylo pravděpodobné, že všechny prodavačky používají tento trik. Byly to hezké moderní ženy, které by se tou tradiční torturou nenechaly mučit. Jen jedna starucha tu měla ošklivě dlouhý krk, přitočila se k nám s tichou informací, že její husí krk je pravý. Politovali jsme ji a vyblejskli. Syn mě vyfotil s upřímnou prodavačkou polokroužků, a protože jsem vyšší než thajské ženy, na fotce jsem byla dlouhokrká víc, než ostatní. Byla jsem vlastně ráda, že tenhle starý odporný zvyk byl nahrazen fejkem. Ženy s tou tíhou na krku musely kdysi i spát, a kdyby se jim kruhy odstranily, hlava by jim padla do strany, na prsa či na záda, asi by to nepřežily. Ale nelíbilo se mi, že jsme za tento laciný podvůdek museli zaplatit vstupné. Zvědavců tu bylo jen pár, u stánků si nikdo nic nekupoval.

Většina z nás, turistů, touží po autentických zážitcích, chce vidět přirozený život místních lidí, ale býváme zlákáni i fotogenickými divadýlky.