Článek
Miro Žbirka odešel 10. listopadu 2021. Zůstaly po něm písně, které se pro řadu posluchačů spojily s konkrétními lidmi, místy a obdobími života. A také pověst muzikanta, pro kterého byli Beatles celoživotním zdrojem inspirace.
Nebyla to pouhá nálepka. V rozhovoru z roku 2020 označil Johna Lennona a Paula McCartneyho za své zásadní vzory a Lennona postavil na první místo. Současně ale zdůraznil, že zdaleka neposlouchá jen Beatles, a odmítal i škatulkování mezi liverpoolskou čtyřkou a Rolling Stones. V rozhovoru pro časopis Muzikus vzpomínal, že rád poslouchal obě kapely.
Naše odbočka tedy nespočívá v tom, že mu objevíme neznámou skupinu. Představme si ale, že ho v dospívání nejsilněji zasáhne kytarový svět Keitha Richardse a právě ten se stane hlavním východiskem jeho vlastní tvorby. Od této chvíle sledujeme alternativní příběh, nikoli doložený Žbirkův životopis.
Stejný hlas. Jiný způsob, jak rozjet písničku
Mladý Meky sedí s kytarou a hledá začátek nové skladby. V našem příběhu ho tentokrát nezaujme především melodický oblouk; najde krátký kytarový motiv, který chce hrát pořád dokola. Přidají se bicí, basa a teprve potom zpěv. Píseň se začne stavět kolem rytmu a opakovaného riffu.
Právě bluesové a rhythm-and-bluesové kořeny patří k základům hudby Rolling Stones, i když jejich tvorba zahrnuje balady, country nebo psychedelii. Přesun k tomuto vlivu by proto nutně neznamenal jen hlasitější aparaturu.
Náš alternativní Žbirka by si z této školy vzal hlavně souhru kapely. V některých skladbách by nechal hlas méně uhlazený, kytarám ponechal víc prostoru a nebál by se delších instrumentálních pasáží. Pořád by ho ale kdokoli poznal. Jen bychom možná nejdřív podupávali nohou a až potom si zapamatovali refrén.
Nemusel by kvůli tomu odložit brýle, změnit humor ani napodobovat Jaggerovy pohyby. Hudební vzor přece není návod na celou osobnost. Z Mekyho nemusíme dělat někoho jiného, abychom si dokázali představit jeho odlišné písničky.
Koncerty s vůní syrovějšího zvuku
A jak by vypadal vzpomínkový koncert? Zhasnou světla a první skladbu otevře osamělá elektrická kytara, které druhá hned odpoví. Kapela se přidává postupně a publikum poznává píseň ještě dřív, než padne první slovo.
V této verzi se Mekyho hudba stala pevným bodem i pro lidi, kteří mají nejraději syrovější koncertní zvuk. Na výročních večerech se vedle zpěváků střídají kytaristé a každý chce vytáhnout svůj oblíbený motiv. Některé nahrávky mají studiovou verzi na několik minut a koncertní podoba se pokaždé trochu rozroste, takže se fanoušci přou, zda byla lepší deska, nebo zrovna tohle vystoupení.
Doma přitom může nastat úplně obyčejná situace. Rodič pustí starou desku a dospělé dítě zpozorní u kytarového úvodu. Tentokrát ale nezačne rozhovor otázkou, proč zase posloucháme písničky z mládí. Začne tím, kdo tam vlastně hraje.
Romantika by přitom nezmizela. Ani Rolling Stones se jí nevzdali. Jen by v našem Mekyho světě přicházela častěji s pomalejším bluesovým rytmem, úspornější kapelou a větším tichem mezi jednotlivými řádky.
Jenže pak by někdo zavolal: A co Atlantída?
Tady nás příjemná představa doběhne.
Snadno se řekne, že bychom dostali stejného Žbirku, jen s ostřejší kytarou. Kdyby se ale jeho způsob skládání formoval jinak už od mládí, nemůžeme mu automaticky nechat všechny skutečné písně. Třeba Atlantídu. Její hudbu složil Žbirka, text napsal Kamil Peteraj a nahrávka z roku 1982 je výsledkem konkrétní spolupráce a jedinečného okamžiku. V naší alternativě sice může vzniknout jiná krásná skladba, ale nemáme důvod slibovat, že by to byla zrovna ona.
S tím se mění i něco v našich životech. Možná by jinak vypadal večer, kdy jste s někým poprvé tančili. Možná by cestou autem zazněla úplně jiná píseň. Nahrávka, kterou vám kdysi někdo pustil, by vůbec neexistovala. Nevyměňujeme totiž jen muzikantův vzor, vyměňujeme také kousek vlastní paměti.
Právě proto nelze rozhodnout, že by takový Meky byl lepší. Jiný repertoár by přilákal jiné posluchače a jiné by možná minul. A nebylo by poctivé dělat z Beatles pouhou „školu líbivosti“ – Žbirka na nich obdivoval hlavně novátorství a schopnost překvapovat.
Jiný Meky mohl být skvělý. Ten skutečný je ale náš
Představa Žbirky, který staví písničky na bluesových kytarách, je lákavá. Jeho hlas by takovému světu dal neopakovatelnou podobu a na koncertech by vznikaly úplně jiné momenty.
Ve skutečnosti však nemusel mezi oběma kapelami stavět zeď. Poslouchal je obě a vlastní cestu si skládal z mnohem širšího hudebního světa. Jeho vztah k Beatles mu navíc přinesl jeden velký splněný sen: v roce 2015 dokončoval dvojalbum v londýnských Abbey Road Studios.
Výročí jeho odchodu tak nemusí být jen příležitostí k představám, co všechno mohl dělat jinak. Může být hlavně důvodem pustit si pozorně to, co skutečně dokázal. Třeba v některé známé skladbě uslyšíme kytaru nebo drobný nápad, kterého jsme si dřív nevšimli.
Jak by se vám líbil Meky formovaný spíše Rolling Stones? Chtěli byste jeho syrovější, bluesovější podobu, nebo jste rádi za cestu, kterou se vydal? A kterou jeho píseň byste za žádnou alternativu na světě nevyměnili?
