Československé pohraniční opevnění stojí za návštěvu

V polovině třicátých let minulého století zareagovala Československá republika na rostoucí ohrožení ze strany agresivního Německa budováním moderní a výborně vyzbrojené armády. V roce 1934 se Československo po vzoru svého francouzského spojence rozhodlo zahájit budování mohutného systému stálého opevnění, jenž měl významně posílit obranyschopnost republiky v případě jejího napadení. 20. března 1935 byla zřízena Rada pro opevňování (RO) jako řídící a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán opevňování ČSR. ŘOP, jako integrální součást Hlavního štábu, zodpovídalo za realizaci chválených opevňovacích programů, a to od projekce až po vlastní výstavbu.

Lehké opevnění bylo tvořeno dvěma typy objektů. První se stavěly pevnůstky vzor 36, které měly střílny namířeny přímo proti nepříteli. Vzorem pro tento typ byly malé pevnůstky z předpolí Maginotovy linie. Vyzbrojeny byly pouze kulomety umístěnými na dřevěných stolcích za nepancéřovanými střílnami.

Lehké opevnění vz. 36

Později bylo rozhodnuto o výstavbě nového typu lehkého opevnění, kde střílny nebyly namířeny proti nepříteli, ale byl zde použit systém bočních paleb. To znamená, že objekty se navzájem kryli palbou a zároveň postřelovaly systém protipěchotních a protitankových překážek, a tím znemožňovaly nepříteli mezi bunkry proniknout. Oproti předchozímu typu byly zbraně v objektech umístěny v pancéřových střílnách ve speciálních lafetách. Výzbroj tvořil těžký a lehký kulomet.

Lehké opevnění vz. 37

Samostatné pěchotní sruby

Samostatné pěchotní sruby byly většinou dvoupatrové, někdy i třípatrové, a dokonce se objevily i jednopatrové. Sruby disponovaly jedním až třemi pancéřovými zvony, které měly za úkol pozorovat okolí, navádět palbu hlavních zbraní a případně i sami střílet z lehkých kulometů. Sruby byly vyzbrojeny protitankovými kanony, těžkými a lehkými kulomety, a některé vybrané sruby měly disponovat i  speciálním zezadu nabíjeným minometem, který se měl nacházet v samostatné místnosti v nejnižším patře srubu. Stejně jako lehké opevnění vz. 37 i zde bylo použito systému bočních paleb. Sruby měly ve spodním (týlovém) patře ubikaci mužstva, sklad munice, sociální zařízení, filtrovnu, strojovnu, sklad proviantu a každý objekt musel mít i svou vlastní studnu.

Tvrzové sruby

Nejmohutnější součástí našeho pohraničního opevnění byly dělostřelecké tvrze, které se skládaly z několika srubů, které byly propojeny podzemními chodbami. V podzemí se nacházely sklady munice, filtrovna, strojovna, kasárna, nemocnice, kancelář velitele, kuchyně, sociální zařízení atd. Každá tvrz měla mít vchodový srub, několik pěchotních srubů, dělostřeleckou otočnou a výsuvnou věž a dělostřelecký srub. Ze všech našich dokončených tvrzí byla nejmenší dělostřelecká tvrz Bouda. Ta neměla dělostřelecký srub, a jedinou dělostřeleckou zbraní měla být dvojice houfnic v otočné výsuvné věži K-S 22 Horymír.

29. září 1938 byla v Mnichově zahájena konference představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, na níž bylo rozhodnuto o odstoupení našich pohraničních území nacistickému Německu. Vláda republiky se již následujícího dne mnichovskému diktátu podrobila. K obraně připravená a odhodlaná armáda byla nucena ustoupit z hranic bez boje. Německá armáda se zmocnila našeho opevnění, na kterém během okupace prováděla různé zkoušky, během kterých pevnosti značně poškodila.

Prameny:

Stehlík, Eduard. Pohraniční pevnosti - Pardubický kraj

Lakosil, Jan. Dubánek, Martin. Nové putování po československém opevnění 1935 - 1989