Článek
Válka. To hrozné slovo se vznášelo nad Evropou na konci června a v průběhu července 1914. 28. června 1914 byl totiž během své návštěvy Sarajeva srbskými nacionalisty zavražděn následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este se svou manželkou Žofií. 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Srbům přispěchalo na pomoc Rusko a Francie. Následně se do války přidala i Velká Británie. Na stranu Rakouska-Uherska se postavilo Německo a Osmanská říše. Postupně se do války přidávaly i další státy.
Češi v rakousko-uherské armádě sloužili převážně u pěchoty. Avšak Čechy můžeme najít i v rámci dělostřelectva, jezdectva, letectva a námořnictva. Služba našich předků na válečných plavidlech na Jadranu je stále legendární, i díky vzpouře v boce Kotorské. Kromě válečných lodí sloužili Češi i na ponorkách. Většina Čechů však prožila válku v zákopech na ruské, srbské a italské frontě. Několik Čechů se v roce 1918 dostalo s rakousko-uherskými jednotkami i na západní frontu, kde se zapojili do bojů proti Francouzům a Američanům.
Proti Srbům
Češi v řadách rakousko-uherské armády se účastnili už prvního útoku na Srbsko, který dopadl pro císařské jednotky katastrofou. Ani druhá a následující třetí ofenziva nesrazila Srby na kolena. Bitvy na Drině či na Kolubaře se účastnili i pluky, které doplňovaly mužstvo z českých zemí. Například 102. pěší pluk z Benešova, 28. zeměbranecký pluk z Písku, 7. zeměbranecký pluk z Plzně, 92. pěší pluk z Chomutova či 91. pěší pluk z Českých Budějovic, který proslavila smyšlená postava Josefa Švejka. Srbsko bylo poraženo až na podzim 1915 spojenými silami rakousko-uherské, německé a bulharské armády. Fronta však na Balkáně zůstala, jelikož se u přístavu Soluň vylodily francouzské a britské jednotky, které měly jít na pomoc Srbsku. Bohužel to nestihly, a tak zůstaly okolo Soluně, kde vytvořily novou frontu. Na tu pak přišla i srbská armáda, která předtím ustoupila přes Albánii ze svého území. Na podzim 1918 byla fronta u Soluně prolomena a vzápětí bylo srbské území osvobozeno.
Na ruské frontě
Rusko v létě 1914 mobilizovalo a vzápětí zaútočilo na Německo a Rakousko-Uhersko. Zpočátku slibný postup byl zastaven německou armádou v bitvě u Tannenbergu. Rakousko-Uherská armáda však měla s ruskou armádou problémy. Rusové dobyli Lvov, Černovice, obklíčili pevnost Přemyšl a začali pronikat do slovenských Karpat. A tak Němci museli poslat své jednotky na pomoc. Na přelomu let 1914 – 1915 se bojovalo v Karpatech. 22. března 1915 se vzdala posádka obklíčené pevnosti Přemyšl. Do zajetí tam padlo na 120 000 vojáků. Mezi mini i tisíce Čechů. Bojů na východní frontě se účastnili i pluky doplňované z českých zemí. Například 28. pěší pluk z Prahy, 81. pěší pluk z Jihlavy, 21. pěší pluk z Čáslavi či 10. zeměbranecký pluk z Mladé Boleslavi. 2. května 1915 zaútočily spojené rakousko-uherské a německé jednotky na ruská vojska u Gorlice. Rusové po této porážce byli nuceni ustoupit o 500 km na východ. V roce 1916 proběhla ruská Brusilovova ofenziva, která přinesla Rusku po dlouhé době úspěch. V březnu 1917 však došlo v Rusku k revoluci, která přinesla řadu demokratických změn. Ovšem demokracii si bral každý po svém. Vojáci tak odmítali bojovat, schůzovali, mlátili či přímo zabíjeli své důstojníky. A v této situaci ruská vláda plánovala ofenzivu. Kerenského ofenziva začala 1. července 1917, a skončila až na malé úspěchy naprostou katastrofou. Ony malé úspěchy měla na svědomí armáda, které velel generál Kornilov a československá střelecká brigáda, která vybojovala bitvu u Zborova. Během bitvy u Zborova stáli proti československým legionářům vojáci 75. pěšího pluku z Jindřichova Hradce a 35. pěšího pluku z Plzně. Pod následným útokem německých a rakousko-uherských jednotek se začala ruská obrana rozpadat. V listopadu 1917 se moci v Rusku chopili bolševici, kteří v březnu 1918 podepsali mír, kterým skončily boje na východní frontě.
Válka na Itálii
Itálie na začátku války vyhlásila neutralitu. 23. května 1915 se však přidala na stranu Dohody, tedy Francie, Ruska a Velké Británie. Rakousko-Uherská armáda musela vyčlenit jednotky, které odeslala na novou frontu. Mezi nimi se nacházel například 3. pěší pluk z Kroměříže, 35. pěší pluk z Plzně, 18. pěší pluk z Hradce Králové či 98. pěší pluk z Vysokého Mýta. Během let 1915 – 1917 se intenzivně bojovalo okolo řeky Soča. Kromě toho se bojovalo i v Dolomitech a Alpách, jelikož fronta začínala až na švýcarské hranici. 24. října 1917 začala bitva u Caporetta. Zde dokázala spojená rakousko-uhersko-německá vojska prorazit italské pozice a zahnala Italy až za řeku Piavu. Právě na Piavě proběhla poslední rakousko-uherská ofenziva v červnu 1918. Tu se podařilo za pomoci francouzských, britských a amerických jednotek odrazit. Kromě toho na Piavě bojovali i českoslovenští legionáři, kteří zde zažili svůj křest ohněm. Na podzim 1918 vyrazili do útoku Italové, kteří zaútočili na postupně se rozkládající rakousko-uherskou armádu. Maďarské pluky byly odvolány na obranu své vlasti, a tak poslední boje s Italy sváděly rakouské a české pluky.
3. listopadu 1918 podepsalo Rakousko příměří, čímž válka na Itálii skončila. V té době se však monarchie rozpadala. Češi a Maďaři vyhlásili samostatnost. Po válce se jako hrdinové připomínali legionáři, kteří vybojovali novou republiku. Na rakousko-uherské veterány se zapomínalo. V dnešní době existují různé spolky a kluby vojenské historie, které připomínají jak legionáře, tak i vojáky, kteří věrně sloužili císaři pánu až do hořkého konce.
Zdroje
Černý, Vladimír – časopis 1. světová speciál Největší bitvy. Článek Peklo na Soči
Kolektiv autorů – Pod císařským praporem
Kapavík, Radim – časopis 1. světová. Článek Goliášovo klopýtnutí
