Jak vybrat psychoterapeuta? Výcvik je základ. Klíčový je vztah

Výcvik a zkušenosti jsou základ. Pro dobrou psychoterapii ale potřebujete také vztah, ve kterém můžete mluvit otevřeně, ptát se i nesouhlasit. Jak poznat terapeuta, se kterým se dá skutečně pracovat?

Možná už nějakou dobu víte, že by vám rozhovor s odborníkem mohl pomoct.

Jenže rozhodnout se pro psychoterapii je jedna věc. Ale co když to nebude člověk, kterému dokážete svěřit něco hodně osobního?

Otevřete vyhledávač. Projdete několik webů. Podíváte se na fotografie, vzdělání, ceníky a volné termíny. Někdo má za jménem několik titulů. Jiný dlouhý seznam výcviků a kurzů. Další na vás působí lidsky a sympaticky.

A téměř všude čtete podobné věty.

Bezpečný prostor. Důvěra. Respekt. Individuální přístup.

To všechno zní dobře. Je to vlastně takový základní balíček, který by měl být každý psychoterapeut schopen doručit.

Jenže podle čeho poznat, že se za těmi slovy skutečně skrývá způsob práce, který vám může pomoct?

Možná právě tady začíná jeden z omylů při výběru psychoterapeuta. Hledáme člověka, který bude dostatečně vzdělaný, zkušený, empatický a jistý. Někoho, kdo pozná, co s námi je, a bude vědět, co máme udělat.

Odbornost samozřejmě potřebujeme.

Ale potřebujeme ještě něco dalšího.

Nejen vědět, co terapeut vystudoval. Také zjistit, co se bude dít mezi námi.

Když nám někdo doporučí svého terapeuta, může to být dobrý začátek.

„Mně opravdu pomohl.“

„Konečně jsem si něco srovnal, uvědomil, změnil, …“

„Poprvé jsem měl pocit, že mi někdo rozumí.“

Taková doporučení mají svou hodnotu. Neznamenají ale, že stejný člověk bude automaticky vhodný i pro nás.

Někdo potřebuje více struktury. Jiný nejdřív prostor, aby se vůbec dokázal zorientovat v tom, co prožívá. Někdo ocení přímé otázky. Jiný potřebuje pomalejší tempo. Jeden člověk hledá pomoc s konkrétními úzkostnými obtížemi, druhý přichází s pocitem, že ve vztazích stále dokola končí na stejném místě.

Nejde proto jen o otázku:

„Je ten terapeut dobrý?“

Ale také:

„Je vhodný pro to, s čím přicházím?“

A:

„Dokážeme spolu užitečně pracovat?“

To není soutěž popularity. Ani hledání někoho, kdo nám bude ve všem podobný. Je to hledání odborné spolupráce, která bude dávat smysl právě v naší situaci.

Na fotografii vám může být někdo sympatický. Může dobře mluvit ve videích, psát výstižné příspěvky nebo používat jazyk, který je vám blízký.

To může usnadnit první kontakt.

Samo o sobě to ale neříká, zda dokáže s vašimi obtížemi pracovat bezpečně a způsobem, který odpovídá právě vašim potřebám.

Dlouhodobý komplexní psychoterapeutický výcvik není totéž co několik kurzů osobního rozvoje. Zahrnuje odborné vzdělávání, vlastní sebezkušenost i rozvoj praktických dovedností. Důležitou součástí profesního rámce je také supervize a další vzdělávání. Například Česká asociace pro psychoterapii tyto oblasti zahrnuje mezi kritéria, podle kterých ověřuje kvalifikaci svých členů.[1]

Supervizi si lze představit jako odborný prostor, ve kterém terapeut reflektuje svou práci se zkušeným kolegou nebo kolegyní. Vrací se k tomu, čemu možná nerozumí, kde se práce zasekla nebo jak ji ovlivňuje on sám. Přitom musí chránit důvěrnost klientových informací.

Pro mě jako terapeuta profesionalita nespočívá v tom působit, že mám vždycky jasno.

Důležitější mi připadá, zda dokážu své pochybnosti rozpoznat, pracovat s nimi a včas si přizvat další pohled.

Při výběru se můžete úplně obyčejně zeptat:

To není nedůvěra. Je to přiměřený zájem o člověka, kterému chcete svěřit citlivou část svého života.

V Česku se navíc liší pravidla psychoterapie poskytované ve zdravotnictví a poradenské psychoterapie mimo něj. Od 1. července 2026 je poradenská psychoterapie vázanou živností se stanovenými kvalifikačními požadavky a přechodnými pravidly.[2] Pro klienta je podstatné vědět, jakou službu dostává, kdo ji poskytuje a v jakém odborném a právním rámci.

Nová úprava tak klientům usnadňuje základní orientaci: příslušné živnostenské oprávnění poskytovatele si mohou ověřit ve veřejném živnostenském rejstříku. Tento zápis však nenahrazuje informace o konkrétním terapeutovi, jeho zkušenostech a způsobu práce.

Označení „ve výcviku“ není potřeba ani zlehčovat, ani démonizovat.

Je to důležitá informace o stavu kvalifikace.

Probíhající výcvik není totéž jako dokončený. Zároveň z tohoto označení samotného nepoznáte délku předchozí praxe, kvalitu odborného vedení ani zkušenost s konkrétním tématem.

Má proto smysl zjistit, v jaké fázi výcviku člověk je, v jakém režimu pracuje, jak je zajištěné odborné vedení a které obtíže patří do jeho kompetencí.

Samotná účast ve výcviku není univerzálním oprávněním poskytovat jakoukoli psychoterapeutickou péči.

Transparentnost je v tomhle důležitější než snaha působit zkušeněji, než odpovídá skutečnosti.

A věta „s tímhle tématem by pro vás byl vhodnější někdo jiný“ může být známkou odpovědnosti, ne nedostatku profesionality.

Kognitivně-behaviorální. Psychodynamický. Systemický. Gestalt. Humanistický. Integrativní…

Pokud s psychoterapií začínáte, může seznam přístupů působit jako další zkouška, na kterou jste se zapomněli připravit.

Nemusíte se stát odborníky na psychoterapii, abyste ji mohli vyhledat.

Je ale užitečné zjistit, jak se terapeutovo odborné zaměření promítne do vaší spolupráce.

Budete se věnovat převážně konkrétním situacím a změnám v každodenním životě? Budete více zkoumat prožívání, vztahy a jejich historii? Bude terapeut navrhovat cvičení nebo úkoly? Jak moc bude rozhovor strukturovat? Jak bude zohledňovat prostředí, ve kterém žijete?

U některých obtíží má výběr konkrétního postupu jistý význam. Odborná doporučení a výzkumné poznatky nejsou něco, co lze nahradit dobrým pocitem z rozhovoru. Způsob práce má odpovídat povaze problému i potřebám konkrétního člověka.[3]

Zároveň není potřeba vybírat terapeuta pouze podle názvu směru. Ptejte se, co ten název znamená v praxi.

„Jak byste se mnou pracoval na tom, s čím přicházím?“

„Co můžeme zkusit, když navržený postup nebude pomáhat?“

Odpověď by měla být srozumitelná i člověku, který nikdy nečetl učebnici psychologie.

V psychoterapii se často mluví o tom, že si klient s terapeutem musí „sednout“.

Jenže co to vlastně znamená?

Že je terapeut milý? Že vám přikyvuje? Že se po každém sezení cítíte lépe?

To všechno může být příjemné. Pro dobrou spolupráci to ale nestačí.

Důležitější je, zda alespoň částečně rozumíte tomu, na čem společně pracujete, proč volíte určité kroky a jestli máte prostor říct, jak je prožíváte.

V odborných kruzích se mluví o terapeutické alianci. Vedle vzájemného vztahu zahrnuje také shodu na cílech a způsobu práce. Nejde tedy jen o to, jestli je nám spolu dobře. Také o to, zda víme, k čemu má naše spolupráce směřovat a jestli nám způsob práce dává smysl.

Význam vztahu přitom není jen přesvědčením terapeutů, kteří na něm stavějí svůj přístup.

Američtí psychologové John Norcross a Michael Lambert v roce 2018 shrnuli závěry pracovní skupiny Americké psychologické asociace zaměřené na výzkum terapeutických vztahů. Jejich závěr je podstatný: terapeutický vztah významně a soustavně přispívá k výsledkům psychoterapie napříč různými způsoby léčby.[7]

Rozsáhlá mezinárodní metaanalýza Christopha Flückigera a jeho kolegů ze stejného roku zahrnula 295 studií s více než třiceti tisíci klienty. Našla stabilní pozitivní souvislost mezi kvalitou terapeutické aliance a výsledkem psychoterapie, a to napříč různými terapeutickými přístupy.[4]

Podrobnější metaanalýza z roku 2020 se zaměřila na 60 výzkumných souborů s 6 061 účastníky. Souvislost mezi aliancí a výsledkem přetrvávala i po statistickém zohlednění dalších sledovaných faktorů, například některých vstupních charakteristik klientů nebo proměnných terapeutického procesu.[9]

Nebylo by však poctivé z toho udělat jednoduchý závěr, že vztah je vždy důležitější než všechno ostatní.

Výzkum souvislosti sám o sobě neprokazuje, že lepší vztah způsobil celé zlepšení. A nevytváří univerzální žebříček, ve kterém můžeme odložit odbornost, vhodnou techniku nebo povahu obtíží.

Ukazuje však něco důležitého.

Vztah není jen příjemný doplněk odborné práce.

Je jednou z jejích klíčových součástí.

Zajímavá je také americká studie Scotta Baldwina, Bruce Wampolda a Zaca Imela z roku 2007. Sledovala 331 klientů u 80 terapeutů. Rozdíly v kvalitě aliance mezi terapeuty souvisely s výsledky dlouhodobé spolupráce. Terapeuti, jejichž klienti hodnotili spolupráci v průměru lépe, dosahovali také lepších výsledků.[8]

Pro praxi v tom vidím důležitou připomínku.

Vytvářet dobrou spolupráci není jen úkolem klienta.

Je to také součást terapeutovy odbornosti.

Nestačí tedy říct: „Musíme si sednout,“ a čekat, jestli se to samo stane. Terapeut má věnovat pozornost tomu, zda vám rozumí, jestli vám navržený postup dává smysl a zda můžete mluvit i o tom, co mezi vámi nefunguje.

Výcvik, technika (metoda) a vztah proto nestojí proti sobě.

Odbornost pomáhá rozpoznat, co může být užitečné. Ve vztahu se pak společně ověřuje, jestli je to skutečně užitečné právě pro vás.

Možná jste zvyklí vycházet druhým vstříc.

Hlídáte si, jak působíte. Snažíte se nezdržovat. Nechcete být příliš nároční. Když něčemu nerozumíte, raději přikývnete.

A pak se může stát, že podobně začnete fungovat i v terapii.

Říkáte věci tak, aby dávaly smysl. Snažíte se odpovídat správně. Nechcete terapeuta zklamat. A když se vás na konci zeptá, jaké to pro vás dnes bylo, automaticky řeknete:

„Dobrý.“

Přestože si cestou domů říkáte, že jste vlastně zase neotevřeli to, kvůli čemu jste přišli.

Z pohledu vztahů a systémů je to zajímavý moment. Do terapeutické místnosti nevstupujeme bez své historie. Přinášíme i způsoby, kterými jsme se naučili udržovat vztahy, chránit se nebo získávat přijetí.

Není tedy potřeba se obviňovat, když to hned nedokážeme jinak.

Zároveň by byla škoda, kdyby se terapie stala jen dalším místem, kde musíme dobře fungovat a naplňovat cizí očekávání.

Mělo by být možné postupně říct i:

„Té otázce nerozumím.“

„Tohle na mě jde moc rychle.“

„Mám pocit, že mluvíme o něčem jiném, než potřebuji.“

„Dnes jsem odsouhlasil něco, s čím vlastně nesouhlasím.“

Terapeut nemusí mít okamžitě dokonalou odpověď.

Podstatné je, zda se o vaši zkušenost zajímá. Zda dokáže zpomalit, ověřit si porozumění a případně uznat, že se netrefil.

Právě v takových chvílích se může ukázat víc než během hodiny, ve které všechno hladce plynulo.

Někdy se v terapii objeví smutek, stud, vztek nebo strach. Můžete si všimnout něčeho, čemu jste se dosud vyhýbali. Můžete být unavení nebo potřebovat čas, abyste si rozhovor srovnali.

Z toho samotného nelze poznat, zda terapie pomáhá, nebo škodí.

Nepříjemnost není automaticky známkou chyby.

Ale není ani automatickým důkazem, že se děje něco léčivého.

Věta „když to bolí, tak to funguje“ je na tak složitou věc příliš jednoduchá.

Důležité je, co se s vaší zkušeností děje dál. Můžete o ní mluvit? Rozumíte, proč terapeut určitý postup navrhuje? Dá se změnit tempo? Věnuje pozornost tomu, jak se vám daří také mezi sezeními?

Odpovědnost za bezpečné vedení procesu neleží jen na vás. Nemáte být odborníky na to, co všechno ještě zvládnete.

Terapeut má průběžně sledovat dopad své práce a společně s vámi hledat přiměřený postup.

Odlišný styl práce je jedna věc. Překračování profesních hranic druhá.

Za varovný signál považujte například ponižování, sexuální návrhy, finanční nátlak nebo zneužívání důvěrných informací. Stejně tak je důvodem k opatrnosti, pokud terapeut nepřipouští otázky, slibuje zaručené výsledky nebo vytváří dojem, že jedině on vás dokáže zachránit.

Problematické je také zasahování do předepsané léčby bez odpovídající lékařské kompetence.

Profesní etika zdůrazňuje ochranu klienta, jasné hranice, práci v rámci kompetencí a odpovědnost za případné poškození. Náročnost terapie není výjimkou z těchto zásad.[5]

Pokud máte pochybnosti o odborném nebo etickém postupu, můžete se obrátit na příslušné pracoviště či profesní organizaci. Například ČAP má pro podněty týkající se jejích členů popsaný postup.[6]

Nemusíte čekat na opakování závažné situace ani nejdřív získat terapeutův souhlas s tím, že se něco stalo.

Možná si s někým dobře rozumíte. Přesto může nastat chvíle, kdy bude potřeba jiná odbornost.

Například když se obtíže výrazně zhoršují, závažně narušují každodenní fungování nebo vyžadují specializovanou léčbu. Někdy je na místě spolupráce s psychiatrem, klinickým psychologem, praktickým lékařem nebo dalším odborníkem.

Psychoterapie a medikace se dokáží vhodně doplňovat. O vhodném postupu rozhoduje konkrétní stav a odborné posouzení.[3]

Zodpovědný terapeut proto nemusí mít potřebu udržet vás ve své péči za každou cenu.

Může říct:

„Myslím, že by bylo důležité doplnit ještě další vyšetření.“

Nebo:

„S tímhle tématem má kolegyně větší zkušenost.“

To nemusí znamenat, že jste příliš složití. Může to znamenat, že terapeut bere vážně to, co potřebujete.

Vedle odbornosti má smysl zjistit i obyčejné praktické věci.

Kolik stojí sezení? Jak dlouho trvá? Jak často se budete setkávat? Co se děje při zrušení termínu? Jak terapeut chrání vaše informace a jaké jsou hranice důvěrnosti?

To nejsou nepodstatné organizační detaily. Jasná pravidla vám umožní vědět, do čeho vstupujete.

Podobně záleží na dostupnosti. Pokud hledáte psychoterapii v Plzni, můžete dát přednost osobnímu setkávání v místě. Jinému člověku bude více vyhovovat online forma nebo dojíždění za konkrétním odborníkem.

Ptejte se ale také, co dokážete dlouhodobě udržet.

Terapie, kterou si nemůžete dovolit nebo na kterou se kvůli svojí časové vytíženosti téměř nedostanete, může být obtížně využitelná, i když je terapeut kvalifikovaný a sympatický.

Vyšší cena sama o sobě nedokazuje vyšší kvalitu. A ani nižší cena neříká vše o tom, jak bude spolupráce vypadat.

Praktické podmínky nejsou opakem dobré péče. Jsou jednou z podmínek, aby vůbec mohla probíhat.

Možná odejdete s úlevou.

Možná s rozpaky.

A možná si budete říkat, že to bylo úplně jiné, než jste čekali.

První setkání není spolehlivý test celé budoucí spolupráce. Je to první zkušenost, ke které můžete přidat další.

Pokud vás nic zásadního nevarovalo a sami chcete pokračovat, můžete si s terapeutem domluvit několik úvodních setkání a potom se společně ohlédnout, jestli vám práce dává smysl.

Není na to univerzální počet hodin.

Může být ale užitečné položit si po sezení několik otázek:

Nemusíte hodnotit, zda jste byli dost otevření, zajímaví nebo spolupracující.

První sezení neslouží jen k tomu, aby terapeut poznal vás.

Také vy poznáváte jeho.

A důvěra není povinnost, kterou musíte splnit, aby spolupráce mohla začít. Je to něco, co se mezi vámi teprve vytváří.

Dobře se vám mluví. Terapeut vám rozumí. Na setkání se těšíte.

To může být cenné.

Přesto má smysl po čase znovu otevřít otázku, kvůli čemu jste přišli a zda vám spolupráce pomáhá.

Rozumíte lépe svým reakcím? Daří se vám něco dělat jinak? Zmírnily se obtíže? Dokážete lépe rozpoznat hranice, říct si o pomoc nebo zvládat situace, které vás dřív zahlcovaly?

Změna nemusí být rychlá ani přímočará. Nemusí také odpovídat původní představě. V průběhu práce můžete zjistit, že potřebujete něco jiného, než jste si na začátku mysleli.

O to důležitější je mluvit o tom společně.

„Co se od začátku změnilo?“

„Na čem teď vlastně pracujeme?“

„A co upravíme, pokud se dlouhodobě nic neposouvá?“

To nejsou útoky na terapeutovu odbornost. Jsou to otázky vedoucí k užitečnosti spolupráce.

Může se stát, že odborník má odpovídající kvalifikaci, jedná slušně a přesto vám jeho způsob práce nevyhovuje.

To není nutně důkaz, že je špatný terapeut.

A není to ani důkaz, že jste špatný klient.

Pokud je to pro vás možné a bezpečné, může být užitečné svoje pochybnosti otevřít. Někdy se podaří spolupráci upravit. Jindy se ukáže, že potřebujete jiný přístup nebo jiného člověka.

Nemusíte ale setrvávat pouze proto, abyste terapeuta nezklamali.

Stejně tak jedna nevydařená zkušenost nemusí vypovídat o psychoterapii jako takové.

Může jen zpřesnit, co potřebujete příště hledat a na co se chcete zeptat dřív.

Možná je nakonec při výběru psychoterapeuta důležité ještě něco.

Nehledáme dokonalého člověka.

Nehledáme ani někoho, kdo nám bude vždy rozumět napoprvé, nikdy neudělá chybu a na každou otázku bude mít odpověď.

Hledáme odborníka, který má potřebné vzdělání, zkušenosti a respekt k hranicím své práce. A se kterým můžeme vytvořit vztah, ve kterém nemusíme předstírat, že jsme někým jiným.

Člověka, vedle kterého můžeme přemýšlet, pochybovat, nesouhlasit a zkoušet nové možnosti.

Ne proto, aby za nás rozhodl, kdo jsme a jak máme žít.

Ale aby nám pomohl lépe porozumět tomu, co prožíváme, v jakých souvislostech žijeme a co s tím můžeme udělat.

Výcvik je základ.

Odborné postupy mají svůj význam.

A vztah není něco navíc.

Právě v něm se ukáže, jestli se z toho všeho může stát spolupráce, která vám bude užitečná.

[1] Česká asociace pro psychoterapii: Adresář a kritéria odborné kvalifikace.

[2] Česká asociace pro psychoterapii: Poradenská psychoterapie – aktuální právní a kvalifikační rámec. Informace ověřeny k 27. říjnu 2026; konkrétní oprávnění je nutné posuzovat podle aktuálních pravidel a příslušného režimu poskytování služby.

[3] National Institute of Mental Health: Psychotherapies.

[4] Flückiger, C., Del Re, A. C., Wampold, B. E. a Horvath, A. O. (2018). The alliance in adult psychotherapy: A meta-analytic synthesis. Psychotherapy, 55(4), 316–340.

[5] British Association for Counselling and Psychotherapy: Ethical Framework for the Counselling Professions. Uvedeno jako profesní etický zdroj, nikoli jako popis české legislativy.

[6] Česká asociace pro psychoterapii: Etika v ČAP a postup podávání podnětů.

[7] Norcross, J. C. a Lambert, M. J. (2018). Psychotherapy relationships that work III. Psychotherapy, 55(4), 303–315. Shrnutí výzkumu a závěrů pracovní skupiny Americké psychologické asociace; nejde o jedinou klinickou studii.

[8] Baldwin, S. A., Wampold, B. E. a Imel, Z. E. (2007). Untangling the alliance-outcome correlation: Exploring the relative importance of therapist and patient variability in the alliance. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 75(6), 842–852.

[9] Flückiger, C., Del Re, A. C., Wlodasch, D., Horvath, A. O., Solomonov, N. a Wampold, B. E. (2020). Assessing the alliance-outcome association adjusted for patient characteristics and treatment processes: A meta-analytic summary of direct comparisons. Journal of Counseling Psychology, 67(6), 706–711.