První sezení psychoterapie: Nemusíte vědět, co říct ani kde začít

Rozhodli jste se vyhledat psychoterapii, ale nevíte, co vás čeká? Na první sezení nemusíte přijít s diagnózou, připraveným příběhem ani jasným cílem. Stačí začít tím, co právě prožíváte. Terapeut vám pomůže hledat další slova.

Možná už několik týdnů přemýšlíte, že někomu napíšete, zavoláte nebo se zeptáte kamaráda, který mluvil o tom, jak mu jeho terapeut pomáhá.

Možná si otevřete web terapeuta, přečtete si, s čím pracuje, podíváte se na volné termíny – a stránku zase zavřete.

Co když můj problém není dost vážný?

Co když nebudu vědět, co říct?

Co když se rozbrečím?

Co když si terapeut pomyslí, že přeháním?

A co když zjistím, že vlastně ani neumím vysvětlit, proč přicházím?

Takové otázky nejsou důkazem, že na terapii nepatříte. Spíš ukazují, že vstupujete do situace, kterou zatím neznáte. Když jdeme poprvé k novému lékaři, do nové práce nebo na důležitou schůzku, také chceme vědět, co nás čeká. U psychoterapie je nejistota o to větší, že se nemluví jen o vnějších okolnostech, ale často i o věcech, které jsme dosud nedokázali říct nahlas.

První sezení přitom není zkouška, na kterou se musíte správně připravit. Není to výslech, při kterém máte podat souvislou a objektivní výpověď o celém svém životě. A většinou to není ani chvíle, kdy terapeut během několika minut odhalí skrytou pravdu o tom, „co s vámi je“.

Je to především první setkání dvou lidí, kteří společně zjišťují, zda a jak spolu mohou pracovat, aby pro vás terapie byla užitečná.

Ještě donedávna si mnoho lidí spojovalo psychoterapii především s duševní poruchou, psychiatrickou péčí nebo stavem, kdy člověk přestává zvládat běžný život. Tento obraz se postupně proměňuje.

Psychoterapie může pomáhat lidem s duševním onemocněním, ale také těm, kteří procházejí rozvodem, partnerskou krizí, ztrátou, vyhořením, rodičovskými obtížemi, změnou práce nebo obdobím, ve kterém prostě nevědí, kudy dál. Nemusí jít o léčbu něčeho „rozbitého“. Může jít o odborně vedený prostor, ve kterém člověk lépe porozumí své situaci, vztahům, reakcím a možnostem změny. Psychoterapie tak může mít nejen léčebnou, ale také preventivní a rozvojovou roli.

Psychoterapeut, psychiatr a můj mentor František Matuška tento společenský posun popisuje jako cestu od léčby nemocí k širší podpoře duševního zdraví. Psychoterapie podle něj nemusí začínat diagnózou. Může člověka zachytit dříve, než se dlouhodobé přetížení nebo životní krize rozvinou do závažnějších obtíží.[1]

Na první sezení proto nemusíte přinášet potvrzení, že je vám „dost špatně“. Důvodem může být i neurčitý pocit, že se něco opakuje, že jste dlouhodobě nespokojení nebo že způsob, kterým jste svou situaci doposud zvládali, přestal fungovat.

Objednáním často nekončí pochybnosti. Někdy právě naopak.

Člověk začne přemýšlet, jestli má své potíže nějak seřadit. Jestli má začít dětstvím, posledním konfliktem s partnerem, úzkostí v práci, nebo tím, že už několik měsíců špatně spí. Může mít pocit, že by měl vytvořit srozumitelný příběh, aby neztrácel terapeutův nebo svůj čas.

Jenže ono to lidské prožívání obvykle nepřichází seřazené do kapitol.

Možná víte pouze to, že se necítíte dobře. Možná máte několik témat najednou. Možná jste se objednali kvůli úzkosti, ale v průběhu rozhovoru zjistíte, že důležitější je vztah, práce nebo dlouhodobý pocit, že musíte všechno zvládnout sami. A možná naopak znáte svůj problém velmi přesně, jen zatím netušíte, co by vám mohlo pomoci.

Všechny tyto výchozí pozice jsou v pořádku.

Americká psychologická asociace uvádí, že nervozita před prvním setkáním je běžná. Terapeut může rozhovor pomoci otevřít a vést; klient nemusí vědět, jak má sezení „správně“ zahájit. Příprava několika bodů může být užitečná, ale není vstupní podmínkou.[2]

Pokud si chcete něco poznamenat, mohou stačit tři jednoduché věty:

Nemusíte na ně mít úplné odpovědi. Mohou sloužit jen jako první orientační body.

Každý terapeutický směr i každý terapeut pracuje trochu jinak. Někdo má první setkání strukturovanější a zjišťuje více informací. Jiný nechává větší prostor tomu, s čím klient přichází spontánně. Ve zdravotnictví může být součástí začátku podrobnější anamnéza nebo diagnostické posouzení. V poradenské psychoterapii může první rozhovor působit volněji.

Přesto existuje několik oblastí, které se na začátku objevují často.

Terapeut se může zeptat, co vás přivádí, proč jste se rozhodli přijít právě nyní a co byste od spolupráce potřebovali. Může se zajímat o to, jak dlouho obtíže trvají, v jakých situacích se zhoršují a co jste už zkoušeli. Podle tématu se může ptát na vztahy, rodinu, práci, zdraví, spánek, užívané léky, předchozí zkušenost s terapií nebo na lidi, kteří jsou pro vás důležití.

Součástí prvního setkání by měl být také praktický rámec spolupráce. Jak dlouho přibližně trvá sezení? Jak často se budete potkávat? Jaká je cena a postup při rušení termínů? Jak terapeut zachází s důvěrností informací a jaké jsou její zákonné či bezpečnostní hranice? Jakým způsobem pracuje a co od spolupráce očekává?

Tyto informace nejsou zbytečná administrativa. Předvídatelnost vytváří bezpečí. Člověk se může mnohem svobodněji soustředit na sebe, když ví, v jakém rámci se pohybuje.

Jedna ze zažitých a často mylných představ říká, že terapeut položí otázku na rodiče a zbytek sezení se bude odehrávat v dětství. Minulé zkušenosti mohou být důležité, protože ovlivňují, čemu věříme, jak navazujeme vztahy a jak reagujeme na ohrožení. Ne každá terapie ale musí začínat podrobnou cestou do minulosti.

Věřím, že není vždy nutné vydat se proti proudu řeky až k jejímu prameni. Někdy může být užitečnější podívat se nejprve na překážku, která brání vodě volně téct právě teď.

Respektive nemusíme vždy přesně zjistit, kde problém vznikl, abychom mohli změnit způsob, jakým dnes pokračuje.

V systemické a strategické práci se často nejprve zajímáme o to, jak problém funguje dnes.

Kdy se objevuje? V jakých vztazích nebo situacích sílí? Co člověk v reakci na něj dělá? Jak reaguje jeho okolí? Co se pak stane? A existují chvíle, kdy je problém alespoň o něco slabší?

Takový pohled nehledá viníka. Sleduje souvislosti a zpětné vazby. Někdy totiž problém neudržuje jedna příčina, ale kruh opakovaných reakcí.

Člověk má například strach, že selže, a proto se na každý úkol připravuje mnohem déle, než je nutné. Krátkodobě tím úzkost sníží. Současně si ale znovu potvrzuje, že bez mimořádné kontroly by situaci nezvládl. Příště proto potřebuje kontrolovat ještě více. To, co mělo problém vyřešit, se stane součástí jeho pokračování.

První sezení může začít právě mapováním takového kruhu. Minulost se může objevit později – ve chvíli, kdy pomůže porozumět současnosti nebo otevřít nové možnosti.

Když člověk přichází s problémem, očekává otázky zaměřené na jeho vznik, příčiny a dopady. Ty mají své místo. Kdybychom ale mluvili pouze o tom, co nefunguje, mohli bychom nevědomky vytvořit obraz člověka, který je tvořen jen svými potížemi.

Proto mohou přijít i jiné otázky:

Nejde o nucené hledání pozitiv ani o popírání bolesti. Terapeut se snaží porozumět nejen problému, ale taky vašim unikátním schopnostem, vztahům, hodnotám a zdrojům, o které se může změna opřít.

Někdy klient na podobnou otázku odpoví: „Nevím.“ I to je plnohodnotná a platná odpověď. Úkolem první schůzky není vyrobit okamžitě jasný cíl. Někdy je tím prvním cílem nejprve zjistit, co člověk potřebuje.

Nemusíte vyprávět celý svůj život.

Nemusíte odpovědět na každou otázku.

Nemusíte otevírat traumatickou zkušenost jen proto, že víte, že někde v minulosti existuje.

Nemusíte své pocity dokonale pojmenovat.

Nemusíte se rozplakat – a když se rozpláčete, není to selhání.

Nemusíte terapeuta přesvědčit, že si pomoc zasloužíte.

A nemusíte mu od první minuty bezvýhradně důvěřovat.

Důvěra není vstupenka, kterou klient odevzdá u dveří. Vzniká postupně ze zkušenosti, že terapeut naslouchá, respektuje hranice, zachází citlivě s tím, co slyší, a dokáže srozumitelně vysvětlit svůj postup.

Pokud je pro vás některá otázka příliš osobní, můžete říct, že na ni zatím nechcete odpovídat. Můžete se zeptat, proč je pro terapeuta důležitá. Můžete potřebovat pauzu. A můžete také říct, že vám způsob vedení rozhovoru nevyhovuje.

Psychoterapie je spolupráce, nikoli převzetí moci nad vaším příběhem.

První sezení neslouží pouze k tomu, aby terapeut posoudil, zda vám dokáže pomoci. Také vy zjišťujete, zda vám dává smysl pracovat právě s ním.

Nemusíte hodnotit, jestli byl terapeut dokonale sympatický nebo zda jste odcházeli s okamžitou úlevou. První setkání může být náročné už proto, že mluvíte o citlivých věcech s cizím člověkem. Užitečnější mohou být jiné otázky:

Výzkum opakovaně ukazuje souvislost mezi kvalitou terapeutického spojenectví a výsledkem psychoterapie. Rozsáhlá meta-analýza 295 studií s více než 30 000 klienty našla stabilní pozitivní vztah napříč terapeutickými směry, zeměmi i způsoby hodnocení.[3] To neznamená, že první dojem spolehlivě předpoví výsledek. Znamená to ale, že vztah, shoda na cílech a srozumitelná spolupráce nejsou jen příjemným doplňkem terapie. Jsou důležitou součástí práce.

Pokud vám něco nesedí, stojí za to to terapeutovi říct. Jeho reakce může být sama o sobě důležitou informací. Bezpečný terapeut nemusí se vším souhlasit, měl by však dokázat vaše pochybnosti přijmout bez zesměšnění, nátlaku nebo obracení viny proti vám.

A někdy se ukáže, že spolupráce nebude vhodná. Terapeut nemusí mít potřebnou odbornost, kapacitu nebo způsob práce, který hledáte. Vy zase můžete cítit, že vedle něj nedokážete vytvořit dostatečné bezpečí. Hledat jiného člověka není selhání terapie ani klienta.

Filmy a sociální sítě někdy zobrazují terapii jako sérii převratných uvědomění. Terapeut položí jedinou přesnou otázku a bum zázrak je na světě. Klient náhle pochopí celý svůj život a odchází změněný/uzdravený.

Ve skutečnosti to bývá tak, že změna se děje, ale nestane se lusknutím prstu. Vyžaduje nějakou systemickou práci a snažení.

Z prvního sezení si můžete odnést úlevu, že jste konečně něco vyslovili. Můžete objevit souvislost, které jste si dříve nevšimli. Můžete dostat praktický podnět na období do další schůzky. Nebo si pouze ujasníte, čemu se chcete věnovat.

Někdy odejdete unavení, rozpačití nebo s více otázkami než na začátku. Ani to samo o sobě neznamená, že sezení nebylo užitečné. Když člověk začne pojmenovávat dlouho odkládané téma, nemusí se mu okamžitě ulevit.

Současně není nutné každé nepříjemno prohlásit za důkaz, že „terapie funguje“. Máte právo vnímat své hranice a přemýšlet, zda tempo i způsob práce odpovídají tomu, co potřebujete.

Na konci prvního setkání se můžete s terapeutem domluvit na pokračování. Někde se další termín sjednává rovnou, jinde si můžete nechat čas na rozhodnutí. Můžete se také dohodnout na několika úvodních setkáních, po kterých společně vyhodnotíte, zda spolupráce dává smysl.

Klient nemusí být odborníkem na psychoterapeutické směry. Má ale právo vědět, s kým vstupuje do spolupráce a jaký rámec může očekávat.

Můžete se zeptat například:

Profesionální terapeut by měl dokázat na podobné otázky srozumitelně odpovědět. Etické standardy nejsou jen interní záležitostí profese. Česká asociace pro psychoterapii zveřejňuje svůj etický kodex a umožňuje klientům členů obracet se na nezávislé Etické kolegium, pokud mají pochybnosti o poskytované péči.[4]

Zpozornět je na místě, pokud terapeut slibuje zaručený výsledek, vytváří tlak na sdělování detailů, nerespektuje hranice, ponižuje vás, zatajuje své vzdělání nebo nedokáže vysvětlit podmínky spolupráce. Může se stát, že bude vaše terapie konfrontující, ale konfrontace není totéž co manipulace nebo zneužití převahy.

Možná přijdete s přesně pojmenovanou úzkostí. Možná s konfliktem ve vztahu. Možná proto, že už několik měsíců fungujete na autopilota. A možná řeknete jen:

„Vlastně nevím, kde začít.“

I to je začátek.

Terapeutovým úkolem není čekat na dokonale zformulované zadání. Společně s vámi může postupně zkoumat, co se děje, v jakých souvislostech problém vzniká nebo přetrvává, co už vám pomáhalo a kam byste se chtěli posunout.

První hodina nemusí přinést diagnózu, životní plán ani velký průlom. Jejím výsledkem může být mnohem prostší zkušenost: dokázali jste přijít, něco důležitého dostalo prostor a začala vznikat představa, co by mohlo následovat.

Někdy první sezení nezmění celý život.

Někdy změní jednu důležitou věc:

Už na to nemusíte být sami.