Článek
Hned na úvod chci říct, že rozhodně nejsem zastánce nynějšího prezidenta USA. Souhlasím s názorem pana prezidenta Petra Pavla, že Donald Trump je odpudivá lidská bytost. Nevyniká charismatem a rozhodně ani inteligencí. Rozhodně nesouhlasím s jeho zahraniční politikou, nebo ekonomickými postoji.
USA v noci na 3.1. tohoto roku zadrželi a unesli Venezuelského prezidenta Nicoláse Madura z jeho rezidence i s jeho manželkou. Během secvičeného a dobře provedeného únosu podle oficiálních zdrojů zemřelo 83 lidí z Venezuelských a Kubánských bezpečnostních složek. Pouze 6 vojáků USA bylo zraněno. Ano, zemřeli lidé, byť to byli příslušníci bezpečnosti a tak nějak to mají jako riziko povolání, pořád to byli lidé, kteří měli svoje životy, rodiny, lásky, sny. Došlo při tom v podstatě ke změně režimu, země se zbavila diktátora, aniž by umírali civilisté. Madura byl diktátor a pod jeho vedením byla země sužovaná hyperinflací, ekonomickou krizí, včetně nedostatku léků a potravin. To i přesto, že je to země s největšími prokázanými zásobami ropy na světě. Nakolik to povede k změně k lepšímu pro místní obyvatele a zemi celkově je otázka do budoucna. V obecné rovině nesouhlasím s tím, aby cizí mocnosti rozhodovaly o tom, jakou vládu mají mít ostatní, byť chudé země. Romantická představa studentů, kteří zvoní na náměstích klíči a dokáží tím zlomit totalitní režim se v dnešním světě jeví plytká. Demokracii rozhodně nejde žádnému národu vnutit, už jen proto, že není dokonalá a lidi jsou od kořene nepřátelští proti jakémukoliv vnucování. Byť by to byla pro ně dobrá věc, oni to v tu chvíli nevidí. Nelze jim vnutit ani svobodu.
V kontrastu s tím byla na druhém konci světa snaha Iránského lidu o změnu režimu. Opět bohatá země na Ropu, ale držená diktátorským režimem, který místo zájmu o blaho lidí vyvíjí jaderné zbraně a zemi pod tíhou sankcí opět drtí ekonomická krize a inflace. Na přelomu roku 2025 a 2026 postupně začaly demonstrace obchodníků a poté i davů lidí, kteří chtěli pád a změnu režimu. Velká část světa sledovala, jestli je to konec Iránského duchovního vůdce Chameneího a dalších představitelů země. V podstatě ve stejnou dobu, ale jiným způsobem. Snaha lidí „zespod“ tak jak si to může zastánce demokracie romanticky představovat, skončila střelbou do demonstrantů, pronásledováním odpůrců režimu a podle odhadů kolem 15 tisíc mrtvých civilistů a dalších 500 členů bezpečnostních složek. Opět všichni měli své životy, sny, lásky a rodiny. V tomto počtu se lidská mysl cynicky mění z tragédie jednotlivce na bezcitnou statistiku. Všechna ta smrt a utrpení nevedla ve výsledku ke změnu režimu. Dá se říct, že vše bylo zbytečné. Tady se režim násilně udržel. Zatím. Od soboty 28.2.2026 sledujeme údery Izraele a USA na vojenské cíle v Íránu. Podle všeho je duchovní vůdce Chameneí a mnoho dalších představitelů režimu po smrti. Některé noviny již napsali, že Íránci samotní už věří a doufají ve změnu režimu. Že jsou v podstatě rádi, za útok na vlastní zemi. Jestli je to pravda, se ukáže časem. Země bohatá na ropu, kde může ekonomika vzkvétat a lidé se mít jako v Saudské Arábii, Arabských Emirátech nebo Kuvajtu. Jestli se to podaří, to se ukáže časem.
Nepředpokládám, že by do Íránu zahájili Izrael a USA pozemní invazi. V minulosti se již vojenské převzetí moci v Iráku či jiných zemí dlouhodobě zrovna nepodařilo. Nikdo nechce další Islámský stát a nekonečné válčení. Demokracii prostě nelze vnutit. A o „cizáky“ většinou nikdo nestojí. Byť se v historii tyto země pod nadvládou Britského Impéria mohli mít i lépe. Nerostné bohatství vždy přitahovalo diktátory, bez ohledu na to, jestli je na Sibiři, v Karibiku, nebo arabském poloostrově. Chtěl bych držet palce Íráncům, aby se jim už vedlo lépe.
Poslední srovnání nás zavedlo poměrně blízko k našim hranicím. V roce 2014 po pádu režimu na Ukrajině, kdy se lidé demonstracemi sami posunuli k demokracii nám bližší, se ukázalo, že v okolí poloostrova Krym a černém moři se nachází obrovské ložiska zemního plynu. Zájem o těžbu projevily západní společnosti jako Shell, Chevron, nebo ExxonMobil. Začala spolupráce s vládou a zkušební těžba. Plynu je tam dostatek nejen pro celou zemi, ale i pro prodej do Evropy. A opět toto bohatství přitáhlo diktátora. Někoho, kdo neměl zájem o konkurenci v prodeji plynu. Následovala anexe Krymu a začátek bojů na Donbasu, Luhansku. Minské mírové dohody se ukázaly jako cár papíru. Pokračování v nepovedené totální invazi (maskované jako speciální vojenská operace) od roku 2022 až do teď. Jak to dopadne, zatím nevíme. Vlastně je to to nejhorší řešení ze všech. Zničené jsou obě země, byť Ukrajina podstatně více. Udává se odhad 2 milionu mrtvých vojáku a minimálně desítky tisíc civilních obětí. A tyto děsivé čísla stále rostou. Kdyby uměli Rusové změnit cizí režim tak jako USA, určitě by to rádi udělali. Místo toho začali hybridní válku i s celou Evropou.
Vracíme se tedy k úvodní otázce. Co je lepší, převrat ve stylu Venezuely? Masakr civilistů v Íránu, nebo totální válka na Ukrajině? Byť na počty mrtvých civilistů se to jeví jednoznačně, tak stále v duchu politiky zvažujeme mezi špatnou možností a tou horší.
