Článek
U jednoho vadí, u druhého nevadí
S dovolením si dovolím reagovat na článek autora Fondovníka, s názvem Je čas odpustit Petrovi Pavlovi jeho komunistickou minulost. Zde autor analyzuje a předkládá důvody, proč bychom to vlastně měli „hodit za hlavu“. Pokusím se poskytnout svůj pohled na věc, se kterým se možná nemalá část společnosti ztotožní.
Tak tedy:
1. Petr Pavel své minulosti, ve které se jasně nepostavil proti komunismu, lituje. Pokud na toto téma přijde řeč v jakékoliv debatě, rozhovoru, nikdy se Petr Pavel nebrání. Svou chybu uznal a uznává. Nesnaží se tento jeho dřívější postoj zlehčovat, omlouvat, nebo jakkoliv překrucovat. A tak jeho veřejné přiznání jsem vinen je tím prvním nezbytným krokem, abychom mu dokázali odpustit.
Komentář: Petr Pavel především tvrdí, že své minulosti lituje. Lépe řečeno, ve valné většině rozhovorů mluví o svém působení ve zpravodajské službě, jakožto rozvědčíka, jako o chybě. To nutně neznamená, že svého rozhodnutí skutečně lituje. Spíše to považuje za chybu z toho důvodu, že je to silná páka ke kritice z řad jeho kritiků a oponentů. K tomu mě vede i časté relativizování jeho činnosti, jakožto „pouhého výsadkáře“ nebo někoho, jenž se zaměřoval „pouze“ na analýzu vnějších nepřátel, což ostatně dělá každý stát přece. Jak by ne. Podstatné je, že k takovéto činnosti musí být daný žadatel důkladně prolustrován. V čemž evidentně u Petra Pavla problém rozhodně nebyl, i vzhledem k jeho rodinnému zázemí.
2. Hlava našeho státu už navíc za své chování před rokem 1989 byla potrestána několikrát. Jeho pověst utrpěla především během prezidentských voleb, kde bylo toto téma hlavním nábojem jeho odpůrců. Útoky navíc musí snášet stále dokola až dodnes. A proto bychom právě tady měli z mého pohledu uplatnit zásadu ne bis in idem. Tedy zákaz dvojího trestání za stejnou chybu. Přesně toto se totiž v případě hlavy našeho státu děje a navíc bohužel opakovaně.
Komentář: Moc nerozumím, co autor myslí tím, že Petr Pavel byl už potrestán. Nebyl potrestán ani po roce 1989, kdy opět mohl a velmi úspěšně, pracovat na rozvoji své kariéry. Ostatně jeho pozice náčelníka generálního štábu Armády České republiky nebo předsedy vojenského výboru NATO, hovoří za své. Což jsou určitě chvályhodné úspěchy, které ale jen potvrzují to, že za svou minulost ani v demokratickém zřízení potrestán nebyl. Zásadu ne bis in idem tedy nelze ani na teoretické úrovni použít. Utrpění na pověsti je v tomto případě zcela zasloužené, nemluvě o tom, že je to standardní prostředek každého politického boje.
3. Kromě toho, že Petr Pavel své minulosti litoval, tak se ji rozhodl i odčinit. V rámci armády a později i v organizaci NATO působil na nejvyšších postech, kde na svou práci získával jen samé dobré ohlasy. Pavel tak hájil demokratické hodnoty, navíc se snažil sebevíc podpořit mezinárodní bezpečnost. Nejen sám prezident tak právě tuto činnost vnímá jako jakési vykoupení se z minulosti.
Komentář: Petr Pavel se pro kariéru v rámci armády rozhodl už v totalitním režimu (proto vlastně tuto diskusi dnes vedeme) a jeho působení v demokracii je tak čistě náhodné vzhledem ke geopolitickým událostem té doby. Jeho působení a reprezentaci tak určitě lze vnímat pozitivně, ale rozhodně to není žádná součást jeho „vykoupení“ a vypořádání se s vlastní minulostí.
4. Svůj jasný postoj ke komunismu navíc v posledních dnech prokázal i v jiné formě, a to právě v udílení státních vyznamenání. Právě to, co mu někteří ve zmíněné diskuzi vyčítají, je totiž naopak jeho skvělým krokem. Jasně se staví na správnou stranu, a proto i oceňuje ty, kteří proti komunismu bojovali. Mezi vyznamenanými zmíním například Karla Kryla, autora mnoha známých protikomunisticky laděných písní.
Komentář: Ano, to je sice pravda, nicméně jinou možnost ani nemá. Pokud by se vůči komunistickému režimu nevymezoval, byl by to šrám na jeho pečlivě budované předvolební pověsti „napraveného hříšníka“. Jeho rozhodnutí je tedy opět logické a pragmatické, nikoliv založené na pokání z působení v totalitním režimu.
5. Poslední důvod, proč už Pavlovu minulost negativně nepřipomínat, je jednoduchá zásada vzájemnosti, kterou velká část z nás zná pod pojmem zlaté pravidlo. Ať už křesťané jsme, nebo nejsme, s biblickým doporučením, abychom se k druhým chovali tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám, budeme jistě souhlasit všichni. A právě případ Petra Pavla je tím nejvhodnějším, na který můžeme toto pravidlo už dnes všichni aplikovat.
Komentář: Tento poslední argument je ze všech zmíněných zřejmě vůbec ten nejabsurdnější. Právě komunistický režim, stejně jako například ten nacistický, je ukázkovým příkladem pošlapání všech morálních, etických a civilizačních norem, o to více těch křesťanských. Nemluvě o represi a likvidaci jeho oponentů. Zřejmě je tedy potřeba neustále opakovat, že Petr Pavel se při plném vědomí rozhodl aktivně spolupracovat s režimem, který má na svědomí přes 8000 mrtvých (8000 zemřelo ve vězení, 248 bylo popraveno napřímo) a vězněno bylo celkově téměř 250 tisíc občanů. Mezi mrtvými je samozřejmě nutno zmínit i Miladu Horákovou a nesmíme zapomínat také na srpnovou okupaci z roku 1968. Toť krátký výčet. Filozofické řeči o křesťanském odpuštění může tedy autor přednést všem těm, které komunistický režim naplno ovlivnil. A to ať smrtí příbuzného, zabavením majetku nebo emigrací.
Závěrem tedy snad lze zmínit, že jsme se jako český národ ani po 35 letech nevyrovnali s naší minulostí. Každé veřejné volání po odpuštění minulosti Petra Pavla je tak čím dál více pokrytecké a relativizování více než směšné. Protože pokud bychom chtěli odpouštět, museli bychom tento princip uplatnit i na Andreje Babiše a jemu podobné. Tomu je ovšem jeho minulost (zcela oprávněně) taktéž předhazována, ale v negativních konotacích. Měli bychom si říci, jak to tedy chceme. Můj osobní názor je takový, že aktivním spolupracovníkům nelze odpustit - aspoň na takové úrovni, aby mohli vykonávat veřejné funkce. A to z pouhé piety vůči obětem. A zda někdo spolupracoval jako rozvědčík a druhý jako udavač je skutečně jen technikálie.
