Blátivé finále léta: S defektem přes Karpaty

Stačil jediný pohled na stroj a bylo jasno. Pneumatika ležela bezmocně rozpláclá o podlahu, prázdná a odevzdaná. Přesně jako první den naší výpravy. „Zase?“ proběhlo mi hlavou. Člověk by si myslel, že po stovkách kilometrů v sedle už ho nic nepřekvapí, ale ranní defekt dokáže morálku prověřit spolehlivěji než jakýkoli strmý kopec.

Chuť měnit duši v chladném, mlhavém ránu byla na bodu mrazu. Naštěstí existují malé zázraky moderní doby. Elektrická pumpička se rozbzučela a její mechanický zvuk se zakousl do ticha jako ostrý nůž. Zatímco technika pracovala za mě, pozoroval jsem kopce kolem Vápenek, stále zahalené v mlze. Kolo sice po chvíli stálo pevně, ale oba jsme věděli, že tlak v pneumatice je jen polovina vítězství.

Bylo jasné, že dnešek bude bolet. Nejen nohy, které už dávno ztratily svěžest, ale i technika. Řetěz vypadal unaveně, zaprášený a zanedbaný – dva dny v náročném terénu bez mazání si vybraly svou daň. Klekl jsem k zadnímu kolu a nouzově ho promazal článek po článku. Byla to spíše rychlá modlitba za to, aby ten kus kovu ještě pár desítek kilometrů vydržel.

První zastávkou byly Vápenky. Místní kaple Povýšení svatého Kříže tu stála tiše a skromně, jako by nad námi držela ochrannou ruku. Je to srdce bývalé dělnické osady z 18. století, kde poddaní pálili vápno pro sklárny v Květné. Pár fotek, pár hlubokých nádechů a pocit, že historie tu není jen kulisou, ale živou součástí krajiny. Pak jsme vyrazili dál – do klidu, který měl velmi brzy skončit.

Směr Strání (na starších mapách malebně nazývané Strápí) sliboval krásné lesní cesty. Realita však měla podobu hlubokých jizev v krajině. Jakmile jsme sjeli z asfaltu, otevřelo se cyklistické peklo. Těžká lesní technika tu po těžbě zanechala rozryté koleje plné mazlavého bahna a noční déšť dílo zkázy jen dokončil.

Jízda se změnila v regulérní boj o každý metr. Kola se bořila až po ráfky, přelézali jsme padlé stromy, kličkovali mezi kameny a tlačili naložená kola tam, kde už fyzikální zákony nedovolovaly jet. Bláto se lepilo na rámy, drhlo o brzdy a já věděl jediné: večer čeká můj stroj očistec, i kdybych u toho měl usnout ve stoje. Cyklistika se v tu chvíli proměnila v silový trojboj s plnou výbavou na zádech.

Když jsme konečně sjeli do obce Strání, vypadali jsme jako po dojezdu extrémního terénního závodu. Naše kroky vedly ke kostelu Povýšení sv. Kříže. Jeho historie je fascinující – původní barokní chrám nechal v roce 1748 postavit kníže Václav z Lichtenštejna, a to netradičně z materiálu zřícené místní tvrze. Kvůli narušené statice a požáru však musel být v roce 1908 stržen. Na stejném místě vyrostla v letech 1909–1911 nová dominanta v novogotickém slohu.

Tato elegantní stavba s vysokou věží nás na chvíli zastavila, než nás únava a hlad definitivně dotáhly k Loveckému zámečku. Barokní stavba z 18. století sloužila kdysi jako centrum správy lichtenštejnských lesů pod Javořinou. Místo, kde se kdysi po honech porcovala zvěřina, dnes žilo klidným cinkotem sklenic a hovorem turistů.

Na tabuli před zámečkem sice svítil nápis Pivovar Janáček, ale okolí jasně ovládala loga Lobkowicz. Musel jsem se usmát. Jako člověk, který pro tuto značku pracuje, byl tenhle moment zvláštní a vlastně velmi hřejivý. Potkat „vlastní“ pivo na místě, kde se historie psala dávno před námi, dodalo celému dni úplně jiný rozměr.

Jídlo bylo skvělé – přesně takové, jaké si unavený, hladový a zablácený cyklista zaslouží. Ale nejvíc mě dostal přístup lidí. Když jsem personál poprosil o doplnění lahví čerstvou vodou, servírka je nejen naplnila, ale nejdříve je důkladně vymyla od prachu a zbytků ionťáku. Taková drobnost, která vás na cestách zahřeje u srdce víc než srpnové slunce.

Srpnové loučení v Bílých Karpatech nebylo zalité azurovým nebem ani lemované vůní posekaných luk. Bylo blátivé, fyzicky těžké a místy až kruté k technice i tělu. Ale právě díky lidskosti, silné historii kraje a jednomu poctivému orosenému půllitru se z něj stal den, na který se nezapomíná. Protože ty nejlepší zážitky se málokdy rodí na hladkém asfaltu.

Bílé Karpaty, zejména v okolí Strání a Vápenek, nabízejí fascinující spojení historie a divoké přírody. Pokud se sem vydáte, nespoléhejte jen na mapy. Terén se po těžbě dřeva nebo deštích mění z minuty na minutu.

Každý, kdo někdy vyrazil do terénu, zažil ten moment, kdy se plánovaná cesta změní v boj s živly, blátem nebo vlastní únavou. Právě tyto chvíle nás ale učí nejvíc o nás samých i o krajině, kterou procházíme.

Vzpomenete si na místo nebo situaci v přírodě, kde vás drsné podmínky (počasí, terén či únava) sice srazily na kolena, ale díky tomu jste daný kraj začali vnímat mnohem intenzivněji a s větším respektem?

_____________________________________

Mé doporučení

⭐⭐ Slabé: Lovecký zámeček

_____________________________________

Historie

kostel Povýšení sv. Kříže

Lovecký zámeček

_____________________________________

__________________________________________

Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!