Článek
Ráno 28. srpna 2025 nemělo být jen obyčejným východem slunce. Bylo to potvrzení dávno daného slibu – začátek mojí malé křížové výpravy na dvou kolech. Slunce, starý parťák cyklistů, už pražilo do oken, ale já k němu promluvil tiše, skoro až prosebně, jako k božstvu, které má v rukou počasí. „Kamaráde,“ zašeptal jsem do ticha, „dnes vyrážíme. Nech nás prosím v suchu. Klidně si prš, až budeme spát, ale přes den – ne. A hlavně na nás dohlédni. Ať se nikomu nic nestane. Byl to slib, prosba i základní kámen cesty, která měla být očistná. A tak vstávám. Doma je ticho. Odpojuji poslední spotřebiče a cítím zvláštní uzemnění. Vše je připravené. Brašny sedí na novém kole. Snídaně byla letmá, rozloučení s rodiči mlčenlivé a plné očekávání. Na srdci mi ležel ten vzácný náklad, to nejdůležitější vybavení – svoboda. Přesně v 10:00 se mělo roztáčet soukolí vlaku, který měl vést přes Čičenice, Znojmo, až do Břeclavi.
Zrada Oceli a Hořký Hněv
S úsměvem, který předznamenával tisíce kilometrů štěstí, jsem vyšel na zahradu pro svého ocelového koně. Otevřel jsem branku, věřil jsem, že cesta právě začíná. Vytáhl jsem kolo, plně naložené, lesknoucí se, symbol mého úniku, mého dobrodružství. A pak to přišlo. Přední kolo. Prázdné. Bez života. Ocelová zrada hned na startu. Horká vlna hněvu, frustrace a paniky mě zaplavila, jako by mi místo krve v žilách proudila láva. Celý den příprav, dálka před námi a Milan čeká! Cesta bude dlouhá. Tohle nemůžu dopustit. Přesně tohle jsou ty chvíle, kdy se láme vůle hrdinů. Člověk by to nejraději vzdal, vrátil se do peřin a předstíral, že dovolená nezačala. Že ta prázdnota je jen špatný sen.
Ale uvnitř se ozval ten tichý slib daný slunci. Tohle mě neodradí. Ne. Nejsilnější příběhy začínají překážkou. Místo abych jel, vzal jsem kolo vedle sebe a proměnil se v nešťastného poutníka. Šel jsem pěšky. V ulici si lidé nejspíš říkali: „Podívejte, blázen. Má nové, naložené kolo – a tlačí ho.“ Ale já vnímal jen kovový rám vedle sebe. Vnímal jsem tiché poučení: Nejsi pánem stroje, jsi jeho sluhou. Šel jsem za Milanem.
„Stalo se to,“ oznámil jsem mu suchým hlasem, ukazoval jsem na duši. „Nebudu ztrácet čas rozebíráním. Jdu rovnou na vlak. Tam to vyřešíme, nebo to necháme osudu.“
Vůle Nad Osudem: Metafora na Kolejích
Ve vlaku, v tom houpavém rytmu, se zrodil nápad, který nebyl jen taktický, ale existenciální. Co když je prázdné kolo jen metafora? Varování? Malá daň za to, aby se nic horšího nestalo někde, kde už nepomůže nikdo? Poděkoval jsem tichému osudu. Dal jsem si horkou kávu v Čičenicích a přemýšlel, proč ta porucha přišla právě v bezpečí domova.
Milan radil vyměnit duši hned, ale já věděl, že ten problém má hlubší kořeny než jen defekt. Udělám to jinak. Vytáhl jsem svou malou akupumpičku.
S rozhodnutím, které mělo v sobě kus čiré víry, jsem kolo nafoukl. Napětí. Bude to držet? Pokud ano, je to jen malá dírka. Přátelé, osud, Bůh – kdokoli to byl – dal mi čas. Čas, abych se dostal až na Moravu a teprve tam to řešil.
U Čičenic, na cestě směrem na Znojmo, jsme s Milanem otevřeli první pivko. Čas se táhl, ale s každým ujetým kilometrem jsem cítil větší klid. Bylo to, jako by vlak odvážel mé pochybnosti a strach z defektu do minulosti.
Ve Znojmě ve 13:40 jsem se podíval na kolo. Pevné. Nafouklé. Drží. „Hele,“ řekl jsem s triumfem. „Je to v pohodě! Neřešíme nic! Tuhle ránu bereme s vděkem a jedeme dál!“ Rychlé jídlo v místním pivovaru a v 15:20 jsme opět seděli ve vlaku.
_
Pokud se vám líbil tento článek o cyklistice, klikněte na Sledovat pro další dobrodružné příběhy z kola.
-
Vizuální doprovod k článku byl autorem nafocen na mobilní telefon Motorola moto G 53 5G (XT2335-2), který následně snímky citlivě doladil pomocí AI pro podtržení dobové atmosféry a barevnosti krajiny.
Foto: vol.Pedro Smolero, upraveno v Google Gemini.
-
