Na Kole Do Třeboně: Lekce z Džungle a Kde Končí Asfalt

Po příjezdu Milana vlakem a z mého Hlubockého pivovaru bylo jasné, že je třeba nejprve načerpat síly. Naše setkání na molu u Vltavy provázelo zmatené hledání — každý z nás stál na jiném místě. Naštěstí moderní technologie v podobě mobilního telefonu rychle vyřešily naši prostorovou hádanku.

Strategická porada a Milanovo rychlé doplnění energie proběhlo v restauraci „C“ kapitána u Jezu.

S plnými žaludky a jasným cílem — Sportkemp Doubí — jsme se konečně vydali na cestu. Naše kola, věrní oři, stála připravená. Po cinknutí mincí při placení se pro nás otevřela brána do neznáma.

Cesta Do Divočiny: Zkratka, Která Se Změnila V Peklo

Naše trasa vedla přes Borek a Lebičín, s Lišovem na obzoru.

První kilometry byly poklidné, ale náš optimismus brzy narazil na digitální realitu. „Tak, a teď doleva, Milane! Navigace píše, že tudy je to nejrychlejší,“ oznámil jsem s lehkým srdcem.

To, co následovalo, byla rychlá transformace z příjemné cyklostezky na peklo na zemi. Silnice se zúžila v sotva znatelnou lesní stezku. Kola se brodila bahnem, klacky a kameny létaly. Z „nejrychlejší“ cesty se stalo koryto potoka strmě stoupající do kopce.

„Vypadá to, že nás ta chytrá mašinka vede na výlet do divočiny!“ snažil jsem se žertovat, ale vnitřní alarm se rozjel naplno. Horší to ale být mohlo.

Po necelém kilometru se stezka změnila v neprostupný prales. Kopřivy, trní a hustá vegetace nás bičovaly do nohou i rukou. Necyklostezka se proměnila v Amazonii, kde se sotva dalo tlačit.

Uprostřed tohoto boje s přírodou, v osudové vteřině, Milanova šlapačka (pedál) narazila do mohutného kořene. Rána. Křik. A čerstvá krev na holeni. Naštěstí šlo jen o šrám — suvenýr z divočiny a jasný důkaz, že tato zkratka nebyla dobrý nápad. S trochou adrenalinu a velkým odhodláním jsme se vrhli zpět do boje s bludným lesem.

Konečně, po nekonečném boji, se před námi objevila Lišovská silnice.

V Lišově nás čekala zasloužená odměna. Navštívili jsme místní Tvrz, kde jsme u rybníčku s altánem na chvíli složili zbraně. Ta chvíle klidu, s douškem chladné vody, byla balzámem pro naše bolavá těla.

Odpočinek byl krátký. „Musíme přidat, Milane! Čas nás brutálně honí. V kempu máme být v šest,“sledoval jsem hodinky a tempo muselo drasticky stoupnout. Z Lišova, přes Vlkovice a Libín, jsme šlapali jako písty parního stroje.

Dorazili jsme do Sportkempu Doubí s vyplazeným jazykem, ale téměř na čas. Téměř. Na vrátnici nikdo, jen papírek s telefonním číslem. Volání, klidná odpověď majitele a zjištění, že klíče jsou v otevřené restauraci. Po dřině v lese následovala ještě honba za klíčem.

Naše ubytování — chatka. Malá.

Dvě postele. Minimum prostoru.
„A kam dáme ty naše miláčky?“ Kolo se do chatky nevešlo, leda bychom spali na něm. Personál nám s klidem poradil: „Nechte je venku. Tady se nekrade.“ Venku? Ani náhodou. Po rychlém manévrování (řídítka na protisměr, kola těsně vedle sebe) se nám podařilo ten malý cyklistický Tetris vyhrát a dostat kola dovnitř.

Sprcha a vychlazené pivo smyly bahno, prach i únavu. První den byl za námi. Den plný zkoušek, překvapení a smíchu.

Co nás čeká zítra? Kdo ví! Ale jedno bylo jisté. Tato cyklistická výprava nebude nikdy nudná.