Balkán zalitý krví: Bitva na Neretvě - čtvrtá protipartizánská ofenziva

Vyprávěl jednu z velkolepých epizod války na Balkáně. Režisér Sergej Bondarčuk přivedl před kameru herce světového formátu. Patřičně heroicky a pateticky.

Hitler musel pomoci Benitu Mussolinimu

Operacím na Balkáně se věnuje daleko méně pozornosti než frontám východní, západní, africké, popřípadě válce Atlantiku nebo Pacifiku. Přitom se dodnes historikové nemohou shodnout, zda právě počátek prohry na východní frontě nezačal tažením na Balkán. Hitler měl na západě situaci celkem pevně v rukou, Francie kapitulovala, Británii udržoval v „bdělém stavu“ nálety, aniž se rozhodl pro invazi na Britské ostrovy. Operace Barbarossa byla již na vojenských mapách, když zasáhl osud v podobě Mussoliniho.

Přes velkohubé prohlašovaní italského fašistického vůdce Benita Mussoliniho o jeho skvělé armádě, dostávala tato ve všech konfliktech výprask. Prohrála válku v Habeši, špatně se jí vedlo i v Africe, kam nakonec musel Hitler vyslat Afrikakorps, aby svého přítele podpořil v bojích proti Britům. Mussolini ve své nadutosti 28. října 1940 vyhlásil válku Řecku, které napadl z Italy kontrolované Albánie. Řekové okupanty zahnali, a ještě se ke všemu k jejich podpoře v Řecku vylodila britská vojska.

Na jaře 1941 se uskutečnil protiněmecký převrat v Jugoslávii a Hitler měl vojensky odkryté jižní křídlo armád. Společně s maďarskými, rumunskými, italskými a bulharskými vojsky zaútočili Němci v Řecku a posléze i v Jugoslávii. Jugoslávie i Řecko za 14 dnů kapitulovalo, Britové se stáhli na Krétu, ale na Balkáně vzplanul protiněmecký a protiitalský odboj.

Rozpad Jugoslávie, chorvatská hegemonie

Situace se komplikovala i národnostním složením Jugoslávského království, kde část obyvatel vyznávala křesťanství, část pravoslaví a část byla muslimská. Táhne se to do dnešních dnů. Fašistické a nacistické období nadvlády si v rozdělené Jugoslávii vyžádalo přes milion obětí. Sedmnáctého dubna 1941 se Jugoslávie rozpadla na několik celků – nejdůležitější byl Nezávislý stát Chorvatsko v čele s poglavnikem Ante Paveličem a bojovou milicí Ustaša.

V Chorvatsku byl ustaven klerofašistický režim, který usiloval o očistu území podle hitlerovského vzoru. Chorvati nenáviděli cokoli neslovanského, co nesouznělo s jejich programem, většina jejich obětí byli Srbové, Židé a Romové. Masakrovali ve velkém i svoje vlastní spoluobčany, většinou ze zištných důvodů.

Hnutí obhajovalo rasově „čisté“ Chorvatsko a propagovalo genocidu proti Srbům – kvůli protisrbskému cítění Ustašů – a holokaust proti Židům a Romům prostřednictvím nacistické rasové teorie a pronásledování antifašistických nebo disidentských Chorvatů a Bosńáků. Římský katolicismus byl ztotožňován s chorvatským nacionalismem, stoupenci islámu, byli chváleni jako vyznavači náboženství, které „zachovává pravou krev Chorvatů“. Sami Němci byli zhnusení brutalitou a bestialitou, které Chorvati praktikovali. Tábory, jako byl Jasenovac, se staly symbolem totálního odlidštění. Dozorci se předháněli v počtu zabitých za jeden den. K bestialitě je ještě naváděli jejich kněží, z nichž někteří dokonce nosili růžence z vydloubaných lidských očí.

Miroslav Majstorovič Filipovič byl římskokatolický kněz, jeden z největších masových vrahů, on řídil koncentrák v Jasenovaci. Podle očitých svědků tekla Sávou a Drinou neustále krev zavražděných, přezdívali mu Mnich Satan.

Četnici v Srbsku

O Slovinsko se podělily Německo, Itálie, malá část připadala Maďarsku. Srbsko okupovali Němci, na území ustanovil Hitler jako předsedu rádoby srbské vlády generála Nediče. Zdejší prokrálovské hnutí podporovaly skupiny četniků. Vojensky organizované skupiny orientované protibulharsky a protiturecky nejprve vystupovaly proti Němcům. Když si četnici uvědomili sílící moc komunistů a partyzánů přidali se pod vedením Draže Mihailoviće na německou stranu. V Srbsku byli i  Italové, část připadla opět Chorvatsku, Maďarsku. Kosovo, Černou Horu, Albánii a Makedonii obsadili Italové a také Bulhaři. Car Petar II. uprchl do Británie. Okupační správa chtěla udržet na obsazených územích vojenskou výrobu, ale narazila na stále intenzivnější hnutí odporu. Němci si také v pozdější době stále více uvědomovali, že Balkán je pro Spojence možným invazním místem do Evropy, takže museli opanovat pobřeží. To znamenalo, vypořádat se s partyzány.

Partyzánské hnutí – roajalisté a komunisté

Zpočátku měla Jugoslávie dvě partyzánská hnutí, každé založené na zcela jiném základě. Po porážce v dubnu 1941 se zformovali Michajlovičovi četnici, podporující exilovou vládu a krále. Druhou složkou byli komunisté, zcela ovládaní tvrdou rukou Josipa Broze, zvaného Tito. (Používal i další pseudonymy – Zagorac, Rudi, Georgijevič, v Kominterně vystupoval jako Walter). Komunistické buňky se přetvářely ve větší uskupení, až z nich nakonec vznikla národní armáda. Broz byl zprvu promoskevsky orientovaný. Odešel do SSSR, v Moskvě kandidoval na člena balkánského sekretariátu Kominterny. V roce 1940 se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Jugoslávie. Na počátku války bylo komunistů na 8000. Přitom Němci hned vyhlásili velmi tvrdý teror, za každého zabitého německého vojáka bylo zabito 100 Srbů, za každého zraněného německého vojáka bylo zabito 50 Srbů.

Je s podivem, že v zemi, která byla zaostalá a hluboce nábožensky založená, se uchytila tak silně komunistická myšlenka. Tito ale hlásal zásady nového uspořádání federativní Jugoslávie, sociálně spravedlivé a samostatné, což byla zřejmě ta správná idea, na kterou většina lidí slyšela. Komunisté v Jugoslávii 4. července 1941 na schůzi svého ÚV rozhodli o zahájení ozbrojeného odporu. V prosinci téhož roku už operovalo několik brigád pravidelného partyzánského vojska, v dalším období se rozrostly na divize a armádní sbory.

První akce proti partyzánům začaly již v roce 1941, ale svým rozsahem byly malé, Němci předpokládali, že obtíže velmi brzo zvládnou. Ačkoli byl Tito komunista, Moskva uznávala royalistickou emigrační vládu zastupovanou Mihailovičovými četniky. Tito se již od počátku snažil o Mihailovičovu podporu, ten ale zastával názor, že nenastala správná chvíle. Rusové sice slíbili vyslat vojenskou misi, ovšem neučinili tak. Komunisté začali s partyzánskými akcemi až po napadení Sovětského svazu, dříve vyčkávali, co se bude dít.

Zprvu policejní akce se změnily v permanentní boj

Němci se snažili vyvázat se z bojů na Balkáně, ale museli zde přesto podnikat nejprve „policejní akce“, posléze se boje změnily s nárůstem partyzánských jednotek v pravidelnou válku. Nikdy ale nedosahovaly intenzity jako na ostatních frontách, třebaže co se zřejmě Titovým partyzánů jevilo jako rozsáhlé operace byly pro Němce menší šarvátky. Více než válka s okupanty probíhala válka občanská, velmi krutá a nemilosrdná. Vojenská situace vedla ke vzniku 7. dobrovolnické horské divize SS Prinz Eugen. Příslušníky měli být Volksdeutsche žijící na území Jugoslávie. Protože to byl útvar pro Hitlera druhořadý, výzbroj sestávala z různé směsice kořistných i zastaralých zbraní. Dokonce si museli půjčovat zbraně od příslušníků německé pošty. Měla i cyklistický prapor a jezdecký o dvou eskadronách. První akce proběhla v říjnu 1942 proti četnikům. Po jejím úspěšném završení se divize stala plnohodnotnou součástí 12. armády. Počet mužstva byla si 15 tisíc. Partyzáni se zaměřovali na boje s četniky a Italy, byli pro ně snadnější kořistí než Němci, snadněji od nich získávali zbraně než od disciplinované německé branné moci.

Plán Weiss

Přes vyčerpávající boje partyzánská armáda stále narůstala, koncem listopadu 1942 měla 28 brigád, každá s počtem s počtem tři až čtyři tisíce mužů a žen. V Titově armádě ženy hrály významnou úlohu jako bojovnice, řada z nich působila jako velitelé oddílů.

26. 11. 1942 svolal Tito do Bihače „antifašistickou radu za národní osvobození Jugoslávie“, na kterou se dostavili všichni čelní funkcionáři hnutí. Pro okupanty to byl políček, na který nedokázali reagovat. 28. 12. Hitler rozhodl o vytvoření Skupiny armád Jihozápad s vrchním velitelem generálem Alexandrem Loehrem. Boj s partyzány probíhal pod krycím názvem Fall Weiss (stejné kódové označení plán Bílý mělo přepadení Polska v roce 1939). Plán Bílý měl tři etapy, v první, v lednu, proběhl útok v západní Bosně a centrálním Chorvatsku.

Boj o most přes Neretvu

Bitva na Neretvě, mnohdy nazývaná bitvou o raněné, probíhala od ledna do března 1943.Vojska Osy/Němci a Italové/ do něj nasadila devět divizí  – Němci šesti divizí, z toho i dobrovolnická horská SS Prinz Eugen, nikdy nebyla součástí wehrmacht, a 3. pluk Brandenburg. Italové přispěli třemi divizemi, chorvatské vojsko dvěma, k tomu formace četniků a ustašovců, kteří se vzájemně nenáviděli. Dohromady proti partyzánům operovalo na 150 tisíc mužů, do akce bylo nasazeno i 200 letounů. Německé síly operovaly na severu a tlačily partyzány k řece Neretvě. Většina cesty vedla otevřeným prostorem, kde řady uprchlíků byly snadnou kořistí letectva, protiletadlové zbraně titovci téměř neměli.

Mnoho raněných

Partyzáni, kteří měli centrální nemocnici v Jablanici, se snažili přemístit raněné a civilisty přes horské průsmyky. Značná část nemocných měla tyfus, ale nebylo možné je zanechat osudu, ustašovci i četnici by se s nimi bestiálně vypořádali.

Druhá etapa plánu Weiss probíhala od konce února, partyzáni byli tlačeni k Neretvě, opakovala se situace z druhé protiofenzívy. V cestě jim stálo město Prozor, jež drželi Italové. Prudkým nočním útokem Italy zaskočili a vyhnali z města.

Tito nechal svou 7. divizi zadržovat útok ze severu, aby mohl evakuovat raněné, část jednotek se urychleně vydala na východ k Neretvě, kde čekali četnici. V hlubokém kaňonu řeky chtěli Němci nepřítele zlikvidovat, letecké útoky decimovaly postupující kolony. Nepřátelské jednotky počítaly s tím, že partyzáni se budou chtít přepravit přes jediný most v oblasti.

Za řekou čekali Paveličovi četnici. Němci mezitím zaútočili na centrální nemocnici. Partyzáni nepřítele ale zaskočili, vyhodili do povětří 4 mosty přes Neretvu, vrátili se osvobodit své raněné a zase se stáhli k  řece, kde zůstali uprchlíci. Německé velení, v domnění, že partyzáni jsou odříznuti od druhého břehu, nechalo stáhnout oddíly četniků jako posily na křídla.

Závěrečná část bitvy je známá také pod názvem Bitva o raněné (srbochorvatsky Bitva za ranjenike).

Partyzáni zatím stačili na troskách starého mostu zbudovat provizorní, po kterém se jim podařilo přejít na druhou stranu a z chodu napadnout přicházejícího nepřítele. Hlavní síly četniků byly zničeny, partyzáni pokračovali k jihu.

Do akce nasadili Němci asi 150 letadel, ta působila značné ztráty.

Nešlo jen o rozbití partyzánských sil, ale na území, kde Tito operoval, byly velká naleziště bauxitu, která potřebovali okupanti opět ovládnout. Partyzánům se podařilo za cenu velkých ztrát uniknout, ale byli zatlačeni na území Černé Hory a k Albánii. Tam v tu chvíli Němcům tolik nevadili.

Krom toho se četnici naplno postavili na stranu okupantů a partyzány boje s nimi zaměstnávaly, což Němcům vyhovovalo.

Situace na Balkáně se změnila po pádu Mussoliniho vlády v roce 1943. Italové složili zbraně, takže partyzáni nyní mohli operovat i s těžkou technikou, tanky, dělostřelectvem. Do oblasti se museli stáhnout Němci, a tak se jejich síly velmi roztříštily. Nepomohlo ani zformování nové 13. divize SS Handschar, označované jako chorvatská č. 1. Rekruty byli Bosňáci s muslimským vyznáním, posléze i 21. horské divize Skanderbeg, složené výhradně z Albánců naverbovaných v Kosovu. Její bojová hodnota byla mizivá, z 6500 mužů jich během existence útvaru dezertovalo na 3500. Němci již brali do kdysi elitních vojsk každého dobrovolníka, který se přihlásil.

Protipartizánské ofenzivy

První protipartizánská ofenziva probíhala v západním Srbsku od 27. září do 15 října 1941.Vznikla partyzánská Republika Užice jako první osvobozené území, ale trvala jen krátce. Hlavními německými silami byla 342 a 131 pěší divize, spolu Italy, se srbskými milicemi a dobrovolníky. Po jejím zahájení se připojili také četnici.

Druhá ofenziva – 17. až 23 ledna 1942. Partyzáni v zimě utrpěli ztráty hlavně v důsledku silných mrazů, přesto se jim podařilo v horách manévrovat. Boje probíhaly v oblasti Foča, ve východní Bosně. Němci ale již v té době část sil odveleli do Ruska. Spolu s partyzány bojovaly i některé oddíly četniků, ale to netrvalo dlouho. Obdivuhodná byla partyzánská disciplína, jakékoli rabování se trestalo smrtí. Zásoby se od civilistů vykupovaly.

Třetí ofenziva, červen-červenec 1942, operace Trio, je bitva o Kozaru, pohoří v severozápadní Bosně. Pod německým velením se do oblasti stahovaly všechny dostupné síly a začala řada menších akcí. Němci chtěli zahnat partyzány k záchytné linii u řeky Neretvy a tam je za pomocí letectva a těžkých zbraní rozdrtit. Čáru přes rozpočet udělalo operaci italské velení, které stáhlo část sil přímo z bojové linie. Protivník měl možnost projít. Partyzáni měli množství raněných a nemocných, které v průběhů bojů museli neustále přemísťovat. Proti Němcům a ustašovcům bojovalo 3000 partyzánů, plus asi 60 tisíc lidí pomáhalo. Partyzánské ztráty asi 1700, nepřítel přes 7000. K wehrmachtu se připojilo i několik praporů Maďarů.

Čtvrtá ofenziva - bitva na Neretvě.

Pátá je známa jako bitva o Sutjesku.(Národní park Sutjeska, nejstarší a největší v Bosně a Hercegovině. Řeka je dlouhá asi 35 km. Na místě bojů je obří památník.) Na straně Osy bylo asi 127 tisíc vojáků a 300 letadel. Operace probíhala v květnu a červnu 1943. Tito byl málem při bombardování zabit, puma zasáhla jeho německého vlčáka Lukse. Protivník měl asi šestinásobnou přesilu. Za cenu velmi vysokých ztrát (12 tisíc bojovníků) partyzáni prolomili obklíčení a unikli do východní Bosny. Bitva u Sutjesky trvající 5 týdnů byla největší zkouškou, kterou Titovci prošli za dobu války

Šestá jsou známé jako operace Kugelblitz, Schneesturm, Herbstgewitter. Probíhaly v Černé Hoře, jižní Dalmácii, Sandžaku a východní Bosně. Němcům pomáhaly i bulharské jednotky.

Sedmá je operace Rösselsprung, výsadek na Drvar, s cílem zneškodnit Tita, což se málem podařilo. Probíhala od 25 května do 3. června 1944. Skončila vítězstvím partyzánů. V Drvaru měl Tito svůj hlavní stan, v době útoku tam pobýval i Churchillův syn Randolph. Operaci naplánoval Otto Skorzeny s pomocí parašutistů. Do bojů zasáhli naposledy i četniki. Při této operaci utrpěli partyzáni obrovské ztráty.

O dva měsíce později následovala operace Schwarz, tažení k jihu na Dubrovník.

Brigáda Jana Žižky z Trocnova

Za války bojovali v řadách jugoslávské národně osvobozenecké armády také Češi a Slováci.

Ve východní části Chorvatska ve Slavonii byla zformována 26. listopadu 1943 brigáda Jana Žižky z místních Čechů a Slováků, kromě toho v ní byli i Chorvati, Maďaři, Slovinci. Jednalo se o součást partyzánských oddílů západní skupiny, od 12. prosince se stala částí 12. slavonské divize. První prapor byl založen v květnu s 146 bojovníky, velitelem byl Josef Růžička. Dva prapory měly 590 mužů, třetí se zformoval v listopadu 1944. Bojová síla vzrostla na 1151 mužů.

Brigádou prošlo na tři a půl tisíce bojovníků, na sedm set jich padlo.

cs.wikipedia.org/wiki/I._československá_brigáda_Jana_Žižky_z_Trocnova_(Jugoslávie)

Film Bitva na Neretvě, 1969

cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_Neretvě

Film Sutjeska,1973

Tito a jeho soudruzi, Jože Pirjevec, Academia, 2022

https://www.ljevak.hr/gaj-trifkovic/35771-more-krvi.html

Lordan Zafranovič, Okupace ve 26 obrazech a Pád Itálie, filmy