Článek
Východní fronta za druhé světové války byla genocidním tažením převážně německých armádních složek, často za přímé a velmi aktivní účasti domácích kolaborantů. Ve velkém probíhaly též masakry na Balkáně.
Slovo masakr označuje hromadné, bezhlavé vyvražďování nebo krveprolití, při kterém oběti obvykle nemají možnost se bránit. V přeneseném významu, hlavně ve sportu, je používán jako metafora pro drtivou porážku nebo situaci s extrémním průběhem. Původ tohoto slova sahá k řeznickému řemeslu a porážce zvířat:
Do češtiny se slovo dostalo přes německé Massaker z francouzského massacre. To se vyvinulo ze starofrancouzského slovesa macecrer, což znamenalo „zabíjet, porážet dobytek“ či „řeznictví“.
Slovo se ve Francii objevilo v 11. století v kontextu s jatkami. Teprve ve 13. století se začalo používat metaforicky pro hromadné zabíjení lidí.
Přežití nežádoucí
Masakr v obřím, stěží představitelném měřítku, provedli Němci, ve všech myslitelných uskupeních, armádních, policejních i
civilních s významnou podporou polovojenských institucí kolaborantů rekrutujících se z národů, které se ze sovětské okupace dostaly pod nacistickou samosprávu.
Pro Hitlera existovaly dvě války. Boje na Západě byly „normální válkou“, Němci obsazená území nebyla zničena a obyvatelstvo nevyvražďovali, samozřejmě s výjimkou Židů. Na Východě se odehrávala genocida s cílem vyvraždění veškerého židovstva a následně i slovanských etnik, která byla podle rasové nacistické ideologie méněcenná.
Jenže tady tvrdě narazili na obří velikost Sovětského svazu spolu s minimální infrastrukturou, za civilizované se považovaly jen desítky měst.
Koňský blietzkrieg
On se totiž žádný blietzkrieg, jak se neustále tažení nazývá, nekonal. Málokdo si uvědomí, že spolu s pár tisícovkami slabě vyzbrojených tanků a vozidel pěchoty táhla do ruských stepí ohromná armáda koní.
Německá armáda (Wehrmacht) měla při zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 k dispozici přibližně 750 000 koní.
Nepřítel zvaný rasputica
Třebaže je německá armáda prezentována jako vysoce mechanizovaná, drtivá většina jejích standardních pěších divizí byla tehdy stále závislá na koňském pohonu pro přepravu dělostřelectva, zásob a munice. Na zhruba 600 tisíc motorových vozidel připadaly tři čtvrtě milionu koní.
Se zvířaty měli Němci velké problémy, byl nedostatek krmení i vody, po horkém létu přišlo ruské bahno, raspustica, poté extrémní mrazy způsobily, že během prvního roku operace Barbarossa uhynula převážná část zvířat.
Wehrmacht se také topil v krvi
Zásobovací cesty se prodlužovaly, zásoby se ztenčovaly a nepřítele neustále ohrožovali partyzáni, kteří německou nevýhodu správně vyhodnotili. Polní maršál a náčelník Hitlerova Oberkommanda der Wehrmacht W. Keitel pochopil, že partyzáni představují pro německou armádu na východní frontě zásadní ohrožení, a aby jejich odpor zastavil, vydal rozkaz, že za každého vojáka zabitého partyzány bude zabito 50 až 100 civilních sovětských. Bělorusko bylo specifické složením útočících jednotek, na jednoho německého vojáka připadlo 15 až 20 dobrovolníků. Nejvíce jich pocházelo ze západní Ukrajiny, Litvy a Lotyšska, samozřejmě k tomu musíme připočíst místní kolaboranty, kteří doufali ve výhody, které jim měl nacistický režim poskytnout, ale Němci to nikdy neměli v úmyslu. Kolaboranti byli nacionalisté, převážně antisemité, neměli žádný důvod být ke stalinskému režimu loajální.
Litevští pomahači se připravují na protipartyzánskou akci
Bohužel však hitlerovská vojska svobodu opravdu nepřinášela.
Bělorusko sloužilo jako testovací pole pro masové vraždění. Například v Mogilevu nacisté poprvé testovali zabíjení civilistů pomocí výfukových plynů v pojízdných plynových komorách (tzv. gaswagonech)
Právě v Bělorusku spustili Němci prakticky genocidu. Její obětí se stalo odhadem až 2,2 milionu Bělorusů, tedy přibližně čtvrtina celé tehdejší populace.
Největší nacistický vyhlazovací tábor nacházející se na území Sovětského svazuí se jmenoval Maly Trostinec, byl na předměstí Minsku. Podle odhadů zde bylo zavražděno 60 000 až 206 000 lidí, zejména sovětských válečných zajatců, běloruských Židů a Židů deportovaných z Rakouska, Německa či protektorátu Čechy a Morava.
Jednou z nejbrutálnějších protipartyzánských operací v severním Bělorusku byla Operace Cottbus, kterou vedly jednotky SS pod velením Oskara Dirlewangera. Oficiálně bylo nahlášeno zhruba 9 800 zabitých „banditů“, ve skutečnosti šlo drtivou většinou o neozbrojené civilisty a rolníky, jejichž vesnice byly vypleněny.
Dirlewangerova sebranka při potlačování varšavského povstání
Partyzáni v akci
Bělorusko bylo domovem prosperující komunity aškenázských Židů, která byla z 90 procent vyhlazena během holokaustu. Běloruská rovinatá krajina je známá nezměrnými lesy a rozsáhlými bažinami, to představovalo ideální terén pro partyzánský boj.
Po celém běloruském území tak neustále probíhaly partyzánské akce, jež vyvolávaly drastickou a nesmírně krutou odvetu na civilním obyvatelstvu.
Bělorusové se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny.
Neustále na ně útočili při rozsáhlých policejních akcích Němci, partyzáni se chovali v řadě případů k místním civilním obyvatelům jako bandité, mnohé jejich „operace“ také představovaly v podstatě jen drancování, znásilňování a vraždy. Při trestání skutečných i domnělých kolaborantů došlo k řadě přehmatů.
Na území působila řada skupin, některé byly opravdu jen malé bandy, další, které měly spojení s Moskvou, byly velmi dobře organizované, měly i svá polní letiště, kam jim z centra přiváželi nejen zásoby a těžké zbraně, ale i vojenská zadání a politické příkazy.
Německý voják při protipartyzánské akci žene před sebou dva vesničany označené jako partyzáni
Partyzáni navíc všechny své akce podnikali s vědomím, že civilistům hrozí za jejich aktivitu pomsta.
Některé vesnice byly zničeny několikrát, jen je přeživší obyvatelé částečně obnovili, přišli Němci znovu, často útočili i z letadel.
Vypálení Chatyně
Jedním z nejznámější zločinů je vypálení vesnice Chatyň v Minské oblasti. Obec obklíčily jednotky 118. pomocného policejního praporu Schutzmannschaftu s podporou 2. brigády SS Dirlewanger v pondělí 22. března 1943 odpoledne.
Němečtí vojáci u stodoly v Chatyni, kam nahnali místní obyvatel, tu pak zapálili
SS Dirlewanger byla německá protipartyzánská jednotka složená většinou z bývalých trestanců, která na východní frontě neblaze proslula masovými vraždami civilistů, páchanými s neuvěřitelnou brutalitou. Policejní prapor se skládal z kolaborantů různých národností, převážně Ukrajinci, ale také Bělorusové, Lotyši a Litevci.
Po obklíčení vesnice začali vojáci i dobrovolníci vyhánět všechny obyvatele z jejich domovů a hnali je všechny do velké stodoly.
Vše začalo zastřelením šampióna Woellkeho, oblíbence celého Německa: na olympiádě v Berlíně v roce 1936 vytvořil nový světový rekord ve vrhu koulí a získal zlatou medaili, celkem sedmkrát se stal mistrem Německa. Toho náhodně zabili partyzáni při přestřelce, kteří se po akci stáhli na odpočinek do Chatyně.
Zmasakrovaní Bělorusové
Partyzáni odešli a Němci v kolchozní sýpce upálili a postříleli 149 osob včetně 75 dětí.
Podle některých historiků vypálili nacisté v Bělorusku bezmála 5,5 tisíce vesnic, přičemž v případě 629 vesnic spojili vypalování i s vyvražděním všech místních obyvatel, v ostatních povraždili alespoň část vesničanů.
Pro Němce byl každý Bělorus bandita
Činnost slovenské Zajišťovací divize
Jediným spojencem německých vojsk při počáteční fázi operace Barbarossa byla armáda Slovenského štátu. Přímých bojových akcí se účastnila Rýchla divízia, Zaisťovacia divízia byla původně strážní jednotka, která se vinou několika agilních velitelů stala v bažinách a lesích běloruského Polesí přímým nástrojem brutální německé protipartyzánské války. Zajišťovací divizi zformovali v srpnu 1941, vedl ji plukovník pěchoty Pavel Kuna. Měla asi 6000 až 8000 vojáků. Složena byla ze dvou pěších pluků (101. a 102. pěší pluk), 31. dělostřeleckého pluku, jezdeckého zvědného oddílu a doplňovacích útvarů.
V první etapě se podíleli na plnění úkolů podle německých směrnic pro boj s bandami (Bandenbekämpfung).
Ve směrnicích bylo veškeré obyvatelstvo označeno za nepřítele, bandity, ať to byli ozbrojení partyzány nebo civilové, kteří jim pomáhali.
Nejhorší okamžik v divizních dějinách nastal 2. srpna 1942. V obci Maloduš část jednotky pobila 15 místních civilistů (převážně žen, dětí a starců). Vesnice byla následně vypálena. Stalo se to poté, kdy předcházejícího dne zabili partyzáni 8 Slováků.
Na přelomu let 1942 a 1943 se části divize pod německým velením zúčastnily rozsáhlé kárné operace ve Vitebské oblasti. Výsledkem byly tisíce mrtvých civilistů a zničené vesnice.
Většina slovenských vojáků nesouhlasila s podílem na nacistických zvěrstvech, po porážce Němců u Stalingradu hromadně přecházeli k nepříteli. Se Sověty tajně na lokální úrovni uzavírali dohody o neútočení, někdy fingovaně ustoupili a nechali Rusům munici a proviant.
Nespokojenost vyvrcholila v roce 1943 masovými útěky slovenských vojáků na stranu partyzánů. Slováci přebíhali, nejznámější byl náčelník štábu 101. pluku kapitán Ján Nálepka, který zběhl s dalšími dvěma důstojníky k partyzánům a stal se velitelem 1. československého partyzánského oddílu v Sovětském svazu.
Na přelomu let 1942 a 1943 se části divize pod německým velením zúčastnily rozsáhlé kárné operace Zimní les (Waldwinter)ve Vitebské oblasti. Výsledkem byly tisíce mrtvých civilistů a zničené vesnice.
Zpočátku projevovali někteří slovenští důstojníci a radikální vojáci vysokou iniciativu, která vedla k popravám zajištěných osob, vypalování domů a asistenci při rekvizicích potravin. V e dnech 8. a 9. ledna 1942 se 5. rota 102. pěšího pluku ZD zúčastnila, pod vedením nadporučíka Ladislava Kleinerta německé akce v Mazyru. Jejím úkolem bylo obklíčit Mazyr a zabránit komukoli město opustit. Němečtí policisté pak v těchto dnech ve městě vraždili Židy.
Nejhorších zločinů se divize dopouštěla za vedení Michala Lokšíka, narozeného v roce 1897 ve Vídni, takže byl rakouské národnosti. Sloužil v první světové válce jako důstojník rakousko-uherské armády, po vzniku ČSR se stal nadporučíkem v armádě nového státu. V roce 1923 ho kvůli podezření ze špionáže z vojska propustili. Emigroval do Vídně, kde žil do roku 1939, poté se vrátil na Slovensko, kde usiloval o post šéfa tajné policie, čemuž prezident Jozef Tiso zabránil, protože se obával vzestupu radikálů.
Podplukovník pěchoty Michal Lokšík
Lokšík odjel v lednu 1942 na východní frontu, do Běloruska. V hodnosti podplukovníka se stal velitelem 102. pěšího pluku. Sám nařídil vyvraždění obce Maloduš, kterou nejprve nechal bombardovat letouny, ty měli Slováci vlastní, po zapálení několika domů vtrhlo komando
pod vedením nadporučíka Ladislava Kleinerta, který údajně sám vybral asi 50 obyvatel, včetně žena dětí, k popravě. Nahnali je do stodoly, kterou pak zapálili. Vybíhající oběti stříleli.
Lokšík byl za masakr na základě disciplinárního řízení propuštěn z armády a penzionován.
Po návratu do civilu pracoval v Dubnici nad Váhom ve zbrojovce Herman Göring Werke.
Zde působil do konce války, byl horlivým nacistou, uával své spolupracovníky, kteří smýšleli odlišně. Stal se příslušníkem SS, před postupující RA utekl do Rakouska.
Poválečný československý lidový soud ho 25. listopadu 1948 v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti.
Nejprve žil v Salcburku a poté se usadil ve Vídni. Rakouské úřady ho československým justičním orgánům nikdy nevydaly, díky čemuž dožil na svobodě.
Konec divize
Zajišťovací divize se po různých reorganizacích změnila k 1. srpnu 1943 na 2. pěší divizi a v říjnu na technickou brigádu. Jednotku přesunuli kvůli nespolehlivosti do severní Itálie. Dne 1. července 1944 došlo k reorganizaci brigády na 2. technickou divizi, kterou dne 28. dubna 1945 velitel divize Jaroslav Kmicikievič prohlásil za 1. československou divizi v Itálii, která se tím stala součástí československého zahraničního vojska.
Uveden je zlomek z činnosti ZD. Její působení není hezkým čtením.
Pancéřové kolony se sice valily dopředu, ale prodlužovaly se zásobovací trasy a v týlu byli stále aktivnější partyzáni
Většina „kárných“ operací měla jen dočasný a omezený úspěch, protože partyzánské hnutí v hustých běloruských lesích a bažinách nadále sílilo až do definitivního zhroucení německé fronty během Operace Bagration v létě 1944.
Velmi realisticky vykresluje situaci v okupovaném Bělorusku film Jdi a dívej se! z roku 1985.
Slova „jdi a dívej se“ (resp. „pojď a dívej se“) jsou ze šesté kapitoly Janova zjevení, kde zaznívají jako pozvání k obhlédnutí zkázy způsobené čtyřmi jezdci Apokalypsy. (wikipedie)
Na závěr
Působení Zajišťovací divize na východní frontě
O nacistickém běsnění existují desetitisíce dokumentů.
Nahlédněme do dvou.
„V západním Polesí zůstalo po masakrech v létě 1941 naživu asi 80 000 Židů. Mezi zářím 1941 a červnem 1942 byli shromážděni v ghettech. Ne méně než tisíc jich bylo posláno do pracovních táborů. Mezi červencem 1942 až lednem 1943 byly ghetta a tábory zlikvidovány a většina zde pobývajících Židů byla zavražděna Němci a jejich spolupracovníky.
Po skončení války se Gustav Lombard, bývalý velitel 1. jízdního pluku, ocitl v sovětském zajetí. V roce 1955 byl propuštěn a vrátil se do západního Německa. V letech 1962 – 1970 byl vyšetřován pro zločiny spáchané v SSSR. Nakonec však žádné obvinění proti němu vzneseno nebylo. (!)
V únoru 1964 začal před soudem v Braunschweigu proces s Franzem Mobilem, bývalým velitelem 2. jízdního pluku, a dalšími čtyřmi obžalovanými, kteří byli obviněni z účasti na masových popravách. Po dvouměsíčním procesu byl Magill shledán vinným z nejméně 100 pokusů o vraždu a napomáhání k vraždě nejméně 5 254 lidí. Soud ho odsoudil k 5 letům vězení.“ (!)
„Dne 15. srpna 1941 byla zahájena vyklízecí akce v Polesí. Židé byli zatýkáni a vražděni pod záminkou, že jde o lupiče nebo partyzány. Při postupu podél železnice a čištění břehů řeky Pripjať se jednotky jízdních divizí SS dne 21. srpna 1941 střetly u Turova se sovětskými prapory včetně formujících se partyzánských útvarů. Brigáda v tomto střetu ztratila 23 zabitých a raněných, sovětská vojska utrpěla ztráty 600 až 700 zabitých a 10 zajatců.
Výsledky operace
Během operace k větším vojenským střetům nedošlo, teror tak byl namířen vůči civilistům. Zpráva gruppenführera SS Ericha von dem Bach-Zelewskiho z 13. srpna 1941 uváděla 13 788 osob a 714 sovětských válečných zajatců zabitých během operace. Značný počet zabitých bylo židovské národnosti. Podle zprávy Hermana Fegelaina jeho brigáda zabila 14 178 Židů, 1001 partyzánů a 699 vojáků Rudé armády. Německé síly vypálily v souladu s rozkazy větší množství vesnic, kde bylo obyvatelstvo podezřelé ze spolupráce s partyzány nebo ustupující Rudou armádou.“
Zdroje
cs.wikipedia.org/wiki/Jdi_a_dívej_se
cs.wikipedia.org/wiki/Zajišťovací_divize
KLIMENT, Charles K, NAKLÁDAL Břetislav :Slovenská armáda 1939-1945. Ilustrace Lev HLAVÁČEK.
cs.wikipedia.org/wiki/Zimní_kouzlo_(protipartyzánská_operace)
T. Snyder: Krvavé země, Paseka, 2013
hnonline.sk/hnporadna/vikend/206307-michal-loksik-vrah-v-slovenskej-armade
zoom.iprima.cz/novinky/odkaz-davnych-civilizaci/vyroci-masakru-v-chatyni-naciste-upalili-celou-vesnici
www.reflex.cz/clanek/historie/93478/masovy-hrob-vydal-zatim-730-obeti-radeni-nemcu-belorusko-za-valky-ztratilo-relativne-nejvic-obyvatel.html
warfarehistorynetwork.com/article/horses-the-mechanized-myth-of-the-eastern-front
cs.wikipedia.org/wiki/Pripjaťské_bažiny_(protipartyzánská_operace)
