Článek
Přemyslovec Soběslav I. není zrovna nejznámější osobou českých ději, je třeba si ho občas připomenout. Vládl v době všeobecných intrik v rámci klanu, kdy se velmoži ve snaze urvat pro sebe kus moci přikláněli tu na jednu, tu na druhou stranu uchazečů o trůn. Narodil se asi v roce 1090, zemřel v únoru 1140. V letech 1115 až 1123 byl knížetem znojemského a brněnského údělu. Neustále se svářil s bratrem Vladislavem I., v důsledku toho byl nucen odjet z Čech. Po návratu v únoru 1125 se bratři usmířili, Vladislav uznal bratrův nárok na knížecí stolec, souhlasili i čeští velmoži.
Ale proti tomu byli moravští Přemyslovci, hlavně Ota II. Olomoucký, zvaný také Ota Černý. Ten si stěžoval u římského krále Lothara III. a uspěl. Protože Soběslav ještě nepřijal Čechy jako léno, měl Lothar záminku Přemyslovce ztrestat.
Přemyslovci byli vazaly Němců, takže dokud se nepolíbil lem roucha na znamení vnuceného přátelství, žádná vlídnost se nekonala.
Soběslav I., vyobrazení ve znojemské rotundě
Ota se připojil k Lotharově válečné výpravě a doufal, že po vítězství bude panovat.
Zajal německého císaře
Jenže Soběslav byl předvídavý, na boj se připravil a nepřátelské vojsko zaskočil v podkrušnohorském Chlumci. Stalo se tak 18. února 1126.
V bitvě zabili Otu, a hlavně zajali Lothara. Soběslav ho mohl zlikvidovat, ale prozíravě s ním začal jednat a výsledkem bylo udělení léna. Spojenectví bylo uzavřeno a Soběslav vojensky pomáhal římskému králi. K tomu byl jmenován nejvyšším číšníkem, mohl tedy panovníkovi dolévat víno, k tomu mu přináležel hlas při volbě německého krále.
Přítomností u německého krále ztrácel kontakty s Čechy, velmoži mu začali vyčítat, že stále někde bojuje, ale na povinnosti doma zapomíná.
Velká čistka
Doma se formovala opozice a Soběslav viděl, že bude muset zasáhnout. Podle Letopisů českých „…téhož roku (1129) bylo mnoho českých velmožů jato a uvrženo do pout a vězení. Břetislav byl odvezen na hrad Děčín a Konrád k Jindřichovi, synu Wiprechtovu.“
Soběslav po velkém zatýkání zbavil vlády údělná knížata na Moravě.
To samozřejmě vyvolalo reakci, část nespokojenců hodlala knížete zabít a jeho majetky rozdělit mezi chudé šlechtice.
Nakonec se situace uklidnila, Soběslav I. začal upravovat Pražský hrad, vyrostlo i jeho nové opevnění.
Spiknutí přišlo z Moravy
Na Moravě to ale stále vřelo, hlavou spiklenců byl biskup Menhart.
Soběslav se musel starat o severní hranici, kdy se začaly hrotit vztahy s polským knížetem Boleslavem III. Křivoústým. Stále ve střehu, heslo, které nepozbývá působnosti, ve středověku bylo obzvláště aktuální.
Když pobýval v roce 1130 na hradě v Kladsku, odhalil spiknutí, kdy ho měli zabít dva jeho družiníci, tedy nejbližší doprovod, ochranka. Jejich chování se mu zdálo podezřelé a stále více ho utvrzovalo v tom, že se proti němu něco chystá. Soběslav měl na paměti, že jeho předchůdci Břetislav II. a Svatopluk byli zavražděni, ale vrahy se nikdy nepodařilo vypátrat. Svěřil se svým přátelům Zdislavovi a Divišovi se svým podezřením, poté vyčkávali, kdy se spiklenci projeví.
Předpokládali, že útočníci použijí sečné či bodné zbraně, v úvahu by přicházelo i vrhací kopí.
Lotharova pečeť na listině z roku1131
Při vhodné příležitosti jim prohlédl zbraně, přitom se zjistilo, že jedna z dýk je napuštěná jedem.
Jeden z pachatelů utekl, jenže lovečtí psi ho brzy vypátrali.
Při výslechu, asi se s nimi moc nemazlili, se Soběslav dozvěděl, že byli najati velmoži. Konkrétně bratry Miroslavem a Střezimírem z rodu Vršovců, které Přemyslovci téměř všechny zmasakrovali v roce 1108.
Zbyla jich jen hrstka, ale přesto stále mysleli na pomstu.
Jeden ze spiklenců podle Starých letopisů uvedl: „Miroslav nás nešťastné poslal, abychom zahubili tvůj slavný život.“
Ale nakonec při mučení vyplynulo, že za vším stojí Přemyslovec kněžic Břetislav, který byl v zajetí na hradě Donín již od roku 1126. Toho stále popouzel proti Soběslavovi biskup Menhart, ten nabízel statky a výnosná místa, když knížete zabijí. Bylo to docela rozsáhlé spiknutíčko, společným jmenovatelem byla moc.
Soběslav odjel se zajatci do Prahy, jednak je chtěl exemplárně potrestat, aby ostatní případné atentátníky zastrašil, pak také, aby veřejně oznámil, co se to v jeho říši děje.
Lámání v kole a boží soud
U soudu nejdřív vystoupil kníže, pak najatí vrahové a nakonec další tři obžalovaní šlechtici – Jindřich, Vícemil a Křivosud.
Ti měli prokázat nevinu při božím soudu – měli přejít bosky po žhavém železe. To samozřejmě nemohli vydržet, čímž byla vina prokázána, takto se ve středověku postupovalo třeba v čarodějnických procesech.
Skončili pod katovou sekyrou. Miroslava a Střezimíra po „jednomyslném usnesení Čechů odsoudili, slepili a po zmrzačení zahynuli“.
Nejhůře dopadli najatí zabijáci.
Atentátníky lámali kolem a čtvrtili
Podle kroniky kanovníka vyšehradského, pokračovatele Kosmy: „podstoupili neslýchaná muka, byli totiž těsně vpleteni do kola (to byla v Čechách novinka), oči jim byly vyloupnuty, ruce a jazyk uříznuty a s přelámanými hnáty položeni na sloupy k jejich smrti přichystané, a tak bídný život skončili“.
Kněžice Břetislava nechal Soběslav I. oslepit.
Menhart vyvázl
Strůjce všeho biskup Menhart byl alibisticky na cestách po svaté zemi, když se vrátil, nebyl nikdo, kdo by mu mohl prokázat účast na spiknutí.
Tvrdil, že nenabádal k násilí, jen chtěl přímluvu za vězněného Břetislava.
Soběslav dál pokračoval ve své prozíravé a diplomatické politice, která zemi zajišťovala mír a prosperitu.
Soběslav byl i nadále blízkým spojencem Lothara, podporoval jeho boj se Štaufy. S Poláky měl neustálé spory. Na německém trůnu se objevil nový král Konrád III. Štaufský, který Soběslavovi potvrdil léno pro jeho syna Vladislava.
Toho ale nepotvrdili čeští velmoži, na knížecí trůn usedl Vladislav II., Soběslavův synovec.
Zdroje
Z. Šmíd: Jak jsme se nedali, Formát 2002
Vlček Vratislav: Soběslav I., Praha 2007
