Nejkrásnější saská barokní zahrada Großsedlitz je zlomkem původního plánu

Pokud se rádi kocháte, nemáte rádi davy lidí, chcete být v klidu, a třeba u kávy a dobrého zákusu, zkuste vyrazit do jedné z nejhezčích německých barokních zahrad. Leží v Heidenau-Großsedlitz nedaleko českých hranic u města Pirna.

Po občerstvení v Pirně, kde jsem na historickém náměstí užíval jarní slunce, jsem popojel jednu stanici do Heidenau a odtud šel mírným stoupáním lesní pěšinou k bráně velkolepého parku. Znal jsem ho z prospektů a fotek, skutek byl ještě velkolepější než na snímcích.

Něco velkého na stáří

Někteří důchodci si na stáří pořizují menší domky či chatky se zahradou, pan říšský hrabě August Kryštof von Wackerbarth (1662 až 1733) si nechal postavit Friedrichsschlösschen v roce 1719 jako odpočinkové sídlo na stáří. Šlechtic byl generálním adjutantem saské armády – to byla v 18. století vysoká vojenská hodnost. Zámek vyrostl ve velké zahradě, která se stále rozrůstala.

Stavba pokračovala rychle, movitý hrabě sem nechal převelet asi tisícovku vojáků, takže to bylo jako na manévrech. Zámek dodělali za rok, o rok později stála rozsáhlá Horní oranžerii.

V roce 1723 vše odkoupil saský panovník August Silný (1670 až 1733), ten drancoval státní kasu ve velkém. Přídomek Silný nezískal kvůli postavě, ale síle, kterou rád udivoval okolí. Nechal si zaprotokolovat, že 15. února 1711 přelomil holýma rukama koňskou podkovu.

Milovník přepychu a okázalosti

August byl saským kurfirstem a polským králem. Polsko ale totálně zruinoval, dostal na frak i vojensky, Švédové ho krutě porazili. Stáhl se do Saska, kde zbudoval jedno z nejhezčích evropských měst – Drážďany. Zakládal si na svém sukničkářství, měl mnoho milenek a velké množství levobočků; zdroje uvádějí počet 365 až 382 jeho nelegitimních potomků, August však uznal jen malou část z nich.

Jeho nejslavnější metresou byla hraběnka Coselová, tu kvůli jejímu zasahování do politiky nechal uvěznit na hradě Stolpen poblíž Drážďan, kde měla přísný karcer a po 40 letech zemřela, aniž ji August navštívil.

August obdivoval pařížské Versailles, když byl na návštěvě u krále Ludvíka, proto si usmyslel, že bude mít něco podobného v Sasku. Příležitost viděl v koupi Wackerbartových zahrad v Großsedlitz.

Ztratil zájem

V Heidenau chtěl uspořádat slavnost Řádu bílé polské orlice, poprvé se tu slavila v roce 1727, to již byl areál v současné velikosti. Stavby, které měly býti původně strženy, se nakonec staly základem Augustova plánu.

S nezdarem v Polsku ztratil kurfirst o své saské zámky zájem. V roce 1728 dostavěli centrální zámek, v roce 1732 byly všechny stavební práce v areálu zastaveny. Lesní kaskáda zůstala nedokončená a barokní zahrada zaujímá pouze asi jen třetinu plánované rozlohy. Do roku 1756 přesto slavil syn Augusta Silného v Großsedlitz ještě 12krát slavnost Řádu polské bílého orlice.

Krom staveb a sbírky umění vděčíme panovníkovi za vynaložené obrovské úsilí, kterým se zasloužil o výrobu porcelánu v Míšni. Tou ohromil celý kulturní svět.

Škody napáchaly boje

Saské války napáchaly v letech 1745 až 1813 v zahradách velké škody, tábořila tu různá vojska. Panovníci sem jezdili málo, stržena byla podstatná část zámku, takže dnes z něho stojí jen východní křídlo, kde je i kavárna.

V parku bylo při mé návštěvě jen pár zahradníků, celý objekt mám pro sebe, jeho navrhovaná velikost je ukázána v promítaném klipu. Přesto nádheru »Saských Versailles« vytvářejí dvě oranžerie, vodní prvky a asi šedesát soch – hlavně v létě, kdy v parku rozkvétá záplava exotických rostlin. Nyní jsou sice puštěny vodotrysky, ale hlavní vodní parter zatím neslouží. V monumentálních oranžeriích se nacházely rostliny v květináčích, většina pamatovala ještě Augusta Silného.

Oranžérie získaly pro majitele velký význam díky svému vztahu k řecké báji o Héraklovi. Citróny se považovaly za zlatá jablka, která měl Herkules donést ze zahrady Hesperidek. Tímto způsobem sbírky rostlin v době baroka umožňovaly oblíbené srovnávání jejich vlastníka s udatným hrdinou. Sochy reků zdobily park.

Ničivá zima

Všechny stromy v oranžérii zmrzly za velmi tuhé zimy 1928/1929, zřejmě vypadlo vytápění.

Po válce měli Němci jiné starosti, než se zabývat zahradami. Čekala je rekonstrukce měst, infrastruktury, průmyslu…

Rozsáhlé rekonstrukční práce na obou oranžériích, které trvaly až do roku 1990, umožnily v roce 1997 opět dovézt z Toskánska 100 pomerančovníků.

Zahrady se dostaly v roce 1992 do vlastnictví Svobodného státu Sasko, tehdy začala soustavná a pravidelná péče. Obnoveny byly i oranžérie. V Großsedlitz se nachází největší sbírka pomerančovníků v německojazyčné oblasti. Většina soch jsou kopie, originály jsou uloženy v lapidáriu.

Postačí rázné NE!?

V areálu se můžete libovolně procházet sami, nebo využít komentované prohlídky. Strávil jsem tu asi tři hodiny a pak se vydal do sousedního města Dohna, které patřilo ve středověku českému rodu pánů z Donína, z jejich hradu se nezachovalo téměř nic.

Po celé obci Großsedlitz visí u domů plakáty, které velkým nápisem NEIN! Protestují proti plánované výstavbě průmyslového areálu na dohled té barokní nádheře.

Řád bílé polské orlice

Řád bílé orlice (pol. Order Orła Białego) je nejstarší a nejvyšší polské státní vyznamenání. Uděluje se vojákům i civilistům, za války i v době míru a nedělí se na třídy. Poprvé jej udělil August II. Silný roku 1713. Po trojím dělení Polska a jeho zániku roku 1795 byl řád načas zrušen. Po vytvoření polského království v rámci ruského impéria (tzv. Kongresovka) řád převzalo roku 1831 Rusko jako záslužný řád, udělovaný v jedné třídě (velkostuha, hvězda), tato verze je v češtině kvůli přidání ruského imperiálního orla k odznaku označována jako Řád bílého orla. Po znovuobnovení Polska po 1. světové válce byl řád roku 1921 znovu obnoven jako polské vyznamenání.

Zdroje:

www.barockgarten-grosssedlitz.de/cs/sluzby-navstevnikum

s.wikipedia.org/wiki/August II._Silný

cs.wikipedia.org/wiki/Řád_bílé_orlice

/cs.wikipedia.org/wiki/Donín_(město)