Nejkrvavější řež 30leté války v Čechách prohráli císařští kvůli rabování

Napětí dlouho narůstalo, až vyvrcholilo třetí pražskou defenestrací, ta odstartovala válečné šílenství, do kterého byly vtaženy postupně v různých aliancích všechny státy. Bojovalo se nejen o víru, ta už byla upozaděna, ale hlavně o vojenskou a politickou armádu.

Náš příběh se odehrává v poslední fázi války, kdy rozhodujícím hráčem byla švédská protestantská armáda bojující proti habsburským vojskům.

Kořist má přednost

Jednou z nejkrvavějších bitev na našem území byl masakr u středočeského Jankova.

Během prudkého boje u Jankova se několika oddílům císařských podařilo obejít nepřátelské pozice a dostat se do švédského týlu. Místo útoku na Torstensonovy jednotky začali vojáci jako smyslu zbavení drancovat protivníkův tábor.

Kvůli mamonu prohrála císařská armáda nejkrvavější řež 30leté války na českém území. Ale bylo to celkem logické, žold nebyl nikterak velký, zatímco velitelé dozajista netrpěli, mančaft rozhodně bohatstvím neoplýval, a když se naskytla příležitost, tak se drancovalo. K tomu ještě ve švédském táboře bylo jídlo a pití, zbraně, oděvy…

Psal se rok 1645. Z návrší nad Jankovem uvidíte kolem sebe mírně zvlněnou krajinu s výrazným Blaníkem na obzoru.

Bájná hora Čechů, kde už stovky let spí vojsko, aby s vévodou Václavem vytáhli do boje, až bude zemi nejhůř. Václav má kritéria pojmu jinak nastavená než ostatní obyvatelé, stále s vojskem v hoře spí, nepomůže a nepomůže.

Nepomohl, ani když se masakrovalo ve velkém v bitvě, jejíž výsledek vešel i do lidového pořekadla Dopadl jako Kec u Jankova.

Torstenson versus císařští velitelé

Jankov najdete na Benešovsku, nedaleko Votic. Půvabná obec, v době masakru ves o pár číslech, na niž by se zapomenulo, kdyby nevešla zmíněným úslovím do dějin. Kolem Jankova vede naučná stezka po stopách řeže, jež zde proběhla sedmadvacátý rok války, kterou vedla Vídeň proti různým uskupením vystupujícím pod praporem protestantismu.

Již dávno to nebyla válka katolíků a protestantů, o náboženství tu nešlo, hledala se rozhodující bitva, v níž by druhá strana dostala tak na frak, že by musela přijmout podmínky kapitulace. Na Habsburky v té chvíli tlačilo uskupení švédsko-francouzské. Dánové bojující zrovna na vídeňské straně utrpěli porážku, Švédové je vynulovali.

Válka nebyla dávno, co zpočátku, ono trmácet se vypálenou zemí, kde už se nedalo moc drancovat, nebyla žádná sláva.

Johann Götz sloužil nejprve v luteránské armádě, jeho rodiče byli protestanti, poté zjistil, že v císařské armádě se mu bude dařit lépe a přeběhl.

Voják sice byl dobrý, ale za svým si šel hodně tvrdě, podřízení ho neměli rádi. Byl prý dost krutý.

Švédský generál Lennart Torstenson, bývalý dělostřelec, převzal velení švédského vojska v roce 1641. Nahradil tak vynikajícího vojevůdce Bannéra, který náhle zemřel. Torstenson hlavně řádil se svou armádou na Moravě, kam vpadl třikrát. Dobyl Olomouc a málem se mu to podařilo i s Brnem.

V čele protestantského vojska nechtěl jen dobýt Prahu, potřeboval srazit na kolena Vídeň.

Vyhrával jeden střet za druhým hlavně díky svým schopnostem improvizovat, nebát se rizika, což nakonec prokázal bočním manévrem u Jankova, kde dokonale rozdrtil císařskou armádu.

Švéd trpěl těžkým revmatismem, na bojiště ho přiváželi na nosítkách.

Pomohl krutý mráz, mohlo se útočit přes zamrzlé rybníky

Zamrzlou Vltavu přešel u Orlíka, u Votic se ale zformovala císařská vojska, jímž veleli generál Hatzsfeld a hrabě Gőtz. Průběh bitvy je nakreslen a popsán na informačních tabulích, tak trochu válečném komiksu. Zprvu docela dobře rozehraná šarvátka se změnila vinou špatného velení a mizerných informací v masakr. Vojáci padali po stovkách, stále se bojovalo v sevřených formacích tzv. španělské tercie, kde salvy ze švédských děl dělaly záseky jako obří sekera.

Přitom císařští byli ve výhodném postavení, stáli výš než nepřítel, který by musel útočit do kopce. Ale Torstenson předstíral hlavní útok proti do tercií rozestavěným císařským, jeho zvědové přinesli informace o rozmístění nepřítele. Bleskurychle přeskupil všechny bojové složky a ještě v noci se vydali bočně přepadnout nepřítele. Podařilo se to dokonale, Švédové byli kryti zvlněným terénem a lesem.

Zajali i ženu generála Torstensona

Torstenson byl vynikající dělostřelec, jeho pohyblivé kanóny řádily mezi císařskými děsivě. Nestřílelo se napřímo, koule byly páleny tak, aby na zemi odskakovaly, takže zabíjely na vícekrát. K tomu se ještě pálilo „kartáči“, to znamená sekaným olovem, v podstatě jako palba z brokovnice. Císařští se mimo to seskupovali v úžlabinách ve velkých skupinách, problém srážet je jako kuželky žádný nebyl. Pak začali couvat, až nakonec utíkali do lesa směrem na Ratměřice. Tam se zastavili a zase začali dotírat, takže Švédové ztratili deset kanónů. .

Možná by to dopadlo jinak, ale habsburská vojska, asi 2000 jízdních složená z Bavorů narazila na trén, kde byly cennosti, dokonce i ženy švédských důstojníků, včetně Torstensonovy choti Beaty de La Gardie, a začali rabovat.

Švédové využili jejich nečinnosti a prudce zaútočili. Přitom císařští byli „rozjetí“, zatlačovali Švédy, ale ti se rychle vzpamatovali a zase útočili.

Nerabovali všichni, část se spořádaně zapojila do kruté řeže, krev zbarvila sníh do ruda, všude se válely lidské i koňské trupy. Nakonec na bojišti zbyly jen skupinky císařských a generál Herzfeld.

Zbytek dorazila jízda, v řeži padl pod palbou mušket Johann Gőtz.

„Císařský komorník, válečný rada a polní maršálek, udatně bojuje za věc Boží a císařovu proti nepřátelům země České Švédům ve veliké bitvě mezi Táborem a Jankovem dne 5. března 1645 zabit byl. Zněl nápis epitafu na náhrobku v pražských Emauzách.

Náhrobek byl zničen v roce 1945, kdy Američané omylem bombardovali Emauzy.

Po bitvě si na vršku, kde stojí mohyla, podali Torstensson s Herzfeldem ruce, a císařský generál byl zajat.

Jankovské vítězství umožnilo Švédům pokračovat v tažení přes Moravu. Potřebovali ještě dobýt Brno, poslední překážku při tažení na Vídeň.

Před koncem války vyrabovali Švédové Prahu

Přes tři měsíce trvající neúspěšné obléhání Brna nedovolilo Torstenssonovi dotáhnout vojenské tažení úspěšně do konce. Ferdinand III. získal čas na zformování nových vojenských jednotek a uchránil tak Vídeň od hrozícího švédského obležení. Kolem Jankova byly vypáleny všechny vsi, samotný Jankov zůstal ušetřen. Na místě události se pořádají rekonstrukce bitvy a také dálkový pochod. V bitvě padlo na 6500 vojáků.

Torstenson byl přinucen se vrátit do Švédska, na jeho místo nastoupil Carl Gustav Wrangel.

Od hlavní švédské armády, která se stahovala domů, se oddělily oddíly generála Hanse Gustava Königsmarcka, které přitáhly bez jakéhokoli odporu ku Praze. Nečekaným útokem se jim podařilo obsadit levobřežní osady a začaly drancovat. Na staroměstské a novoměstské čtvrti se nedostali, sice je ostřelovali z děl, ale díky měšťanům a studentům z Klementina se přes Kamenný nyní Karlův most nedostali. Obrana je vyobrazena v bludišti na Petříně jako dioráma.

Prahu dobývali jeden den, když přišla tajná zpráva od královny Kristiny, nevzhledné ženy křivé postavy, aby obsadili Hrad a vše cenné, co tu po Rudolfovi II. zůstalo sebrali/ukradli a naložili na lodě. Čítalo to 500 obrazů, 70 bronzových soch(repliky jsou vystavený ve Valdštejnské zahradě u Senátu), vědecké přístroje, indické kuriozity a také například Codex gigas., známý jako Ďáblova bible.

Daleko větší „zásek“ provedl Maxmilián Bavorský I. Ten nechal odvézt do Mnichova 1500 vozů rudolfinských sbírek, Sasové si nakradli 50 vozů cenností.

Švédové drancovali i jiná měst a počínali si jako nejhorší sběř. Vzali mnoho zajatců, kteří se museli draze vykoupit.

V Praze se bojovalo až do uzavření vestfálského míru.

Poté Švédové odtáhli.

V Praze se bojovalo ještě několik měsíců po uzavření vestfálského míru, poté obě strany podepsaly mírovou dohodu a Švédové se stáhli.

Kristina se stala Marií

Protestantská královna Kristina byla korunována v roce 1650 ve Stockholmu, protože zemřelý král Gustav Adolf neměl mužského dědice.

Korunovací zajistil nástupnictví pro svého bratrance Karla X.

Po 4 letech se vzdala trůnu a odjela do Říma.

Po cestě se zastavila v rakouském Innsbrucku, v prosinci se s velkou pompou zřekla protestanství a přešla ke katolicismu.

Její nové jméno znělo Marie Alexandra.

Vraždění v Magdeburgu

Největší masakrem války byla takzvaná Magdeburská svatba (německy Magdeburger Hochzeit). Dne 20. května dobyla a zcela vyplenila císařská vojska generála Tillyho Magdeburk. Řádění zběsilé a převážně opilé soldatesky trvalo šest dnů. Z třiceti tisíc obyvatel jich přežilo pouhých 5000.

cs.wikipedia.org/wiki/Kristina Švédská

cs.wikipedia.org/wiki/třicetiletá_válka

cs.wikipedia.org/wiki/Lennart_Torstenson

PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003.

cs.wikipedia.org/wiki/Johann_Götz

cs.wikipedia.org/wiki/Bitva u Jankova

Obecní úřad v Jankově

Infotabule naučné stezky