Obrana Oděsy – evakuace, kterou nepřítel nezpozoroval

Sovětské černomořské přístavy Oděsa a Sevastopol byly pod ochranou Černomořského loďstva – předpokládaným nepřítelem bylo slabé Rumunsko. Rusové ale dbali, aby loďstvo nebylo jen v rovnováze vůči protivníkovi, počítalo se i s možnou konfrontací s Tureckem, takže Černomořská flotila měla vůči okolí vyšší stavy.

Hlavní základnou byl Sevastopol – Černomořské flotile velel viceadmirál P. S. Okťabrskij. Pod jeho velením sloužily bitevní loď Parižskaja Komuna (od roku 1942 znovu pod původním názvem Sevastopol), velitel kontradmiral Vladimirskij.

Dále měl k dispozici křižníky Červona Ukrajina, Krasnyj Krym, Krasnyj Kavkaz, Vorošilov, Molotov, k tomu 13 torpédoborců plus 3 velké klasické (líděry), 15 minolovek, 2 torpédovky, 4 dělové čluny, 1 minonoska, 84 torpédových člunů a pomocná plavidla. K tomu bylo ve stavu ještě 47 ponorek.

Letectvo disponovalo 625 stroji. Samostatná pobřežní armáda měla za úkol bránit daný sektor, byla součástí Jižního frontu, od kterého byla zakrátko Němci odříznuta.

Proti těmto silám stálo rumunské loďstvo se 4 torpédoborci, 3 torpédovkami, 2 minonoskami, 3 dělovými čluny, 3 torpédovými čluny, pomocnými plavidly a jednou ponorkou. Domovským přístavem byla Konstanca. Dalšími loděmi disponovala Dunajská flotila – měla 7 monitorů a řadu hlídkových a útočných člunů.

Válka Rusy totálně zaskočila

Rusové by mohli vyřadit veškeré loďstvo jediným leteckým nebo kombinovaným úderem na Konstancu. Výcvik a výzbroj rumunské armády byly z velké části závislé na německé pomoci.

Obrana Oděsy začala 5. srpna 1941, kdy se německé divize přiblížily na vzdálenost zhruba 40 kilometrů.

Němci ale podnikali průzkumné lety nad oblastí Sevastopolu a Krymu již od druhé půlky června 1941, ale Stalin vydal přísný rozkaz nezasahovat, ostatně jeho strach z provokace stál v prvních dnech a týdnech největší ztráty jak na lidech, tak i na materiálu. Němci mohli zcela bez odporu ničit ruská letadla přímo na plochách a decimovat armádní pěší i mechanizované svazky.

Rusy německý vpád naprosto zaskočil. Do Moskvy přicházela od rána 21. června hlášení o německém pohybu u hranic ze všech vojenských okruhů. Stalin ale neústupně lpěl na tom, že je to pouze německá provokace. Ve dvě hodiny odpoledne vydal rozkaz obsadit moskevská protiletecká stanoviště (generál Ťuleněv, velitel Moskevského okruhu vydal bez Stalinova schválení rozkaz o plné bojové pohotovosti). V 17. hodin se Stalinem mluvil lidový komisař obrany /funkce ministra/,K. S. Timošenko, který naléhal, aby byly pohraniční útvary uvedeny do stavu bojové pohotovosti. „Nepřichází v úvahu, je to německá provokace, nebudeme vyvolávat paniku mezi lidmi,“ zněla Stalinova reakce.

Nereagovat na „německé provokace!“

Ruský vůdce změnil názor až večer, ale to již bylo pozdě. Podepsal rozkaz nařizující velitelům pohraničních oblastí vyhlásit plnou pohotovost. K tomu ale přišel další befél – přísný rozkaz nereagovat na provokace, které „by mohly vyvolat dalekosáhlé, vážné komplikace.“

Nakonec rozkaz číslo 1., který Stalin podepsal, zakazoval „jakékoli jiné kroky bez přímých rozkazů“. Podobně jako v případě napadení Pearl Harbouru Japonci, ani zde se rozkazy nedostaly na patřičná místa a Rusové klidně spali. Jak to vypadlo v důsledku, lze číst v hlášení generálmajora Malinovského, tehdy velitele 48. střeleckého sboru dislokovaného na jihozápadní Ukrajině. „Máme zahájit palbu, jestliže udeří nepřítel na naše území?“ ptal se Malinovskij. Odpověď Moskvy: „Nereagovat na provokace, nezahajovat palbu!“.

Německá odposlechová služba se bavila při dotazech mezi jednotlivými ruskými složkami. Stalin stále nechtěl pochopit, že jeho země je napadena. Ve 3.15 admirál Kuzněcov obdržel hlášení ze Sevastopolu: „Jsme napadeni nepřátelským letectvem…“ Okamžitě to předal do Moskvy. Stalina nemohl zastihnout, tak předal hlášení jednomu z jeho tajemníků, Malenkovovi. Ten tomu nevěřil a osobně volal zpět do Sevastopolu. Když se o napadení dozvěděl Timošenko, po rozhovoru se Stalinem vydal rozkaz štábu Západního zvláštního vojenského okruhu v Minsku: Nezahajovat žádné akce proti Němcům, aniž bychom o nich byli informováni. Zástupci velitele Západního okruhu Pavlova generálu Bodinovi do telefonu opakoval: „Soudruh Stalin zakázal zahajovat dělostřeleckou palbu!“

„To není možné,“ křičel Boldin do telefonu. „Naše oddíly ustupují, města jsou v plamenech, všude umírají lidé!“

Timošenko si stál za svým: „Rozkazy se nemění!“

Černomořské přístavy byly v kompetenci německého 4. leteckého sboru. Zatímco Sevastopol byl válečným přístavem, Oděsa sloužila jako obchodní kotviště a překladiště.

Chtěli dobýt přístav za chodu

V prvních dnech bojů o Oděsu německé velení soustředilo 11 divizí armádní skupiny Jih pod velení generála von Mansteina, ale útočící jednotky nebyly schopné prolomit první obrannou linii vedoucí asi 20 až 25 kilometrů od města.

Tyto síly byly postupně doplněny na 18 divizí, podporovaných asi 1200 letouny. Němci nepočítali s delšími boji, domnívali se, že budou u moře již v červenci, ale zadržela je úporná obrana ruských vojsk, která se držela mezi řekami Prut a Dněstr. Němci se snažili Oděsu, před kterou se objevili 5. srpna, dobýt za chodu.

K útoku na Oděsu vyzval osobním dopisem Hitler rumunského vůdce generála Antoneska. Rumunská vojska měla porazit nepřítele mezi Dněstrem a Tiligulským břehem a obsadit město z tohoto směru.

Ruské velení začalo diskutovat otázku, zda je obrana města vůbec v jejich zájmu, proti byl Hlavní stan v Moskvě, který v čele se Stalinem chtěl provést evakuaci vojsk na Krym a zbytek přesunout k obraně Sevastopolu. Velení Černomořské flotily uvažovalo pragmatičtěji, nechtělo vydat přístav do rukou nepříteli, aby zde nemohl vyloďovat své posily a zásoby. Tím by se Rusové ocitli ve skutečných kleštích.

K tomu je třeba ještě dodat, že se Rusům podařilo 2 torpédoborci, Moskva a Charkov, již po třech dnech od začátku války, vyrazit do protiútoku do přístavu Konstanca. Po několika vypálených salvách, které vystřelily proti ropným terminálům a přístavním zařízením, se jim podařilo zasáhnout muniční vlak. Brzy je zahnala pobřežní děla, včetně německé baterie 280mm děl „Tirpitz.“

Moskva najela na rumunskou minu a okamžitě se potopila, Charkov poškodila rumunská letadla, ale dostal se zpět do Sevastopolu.

První linie obrany zabezpečovaly město a přístav před dělostřeleckou palbou. Křídla obrany se opírala o přírodní překážky a byla na dostřel lodního dělostřelectva. Velitelem obrany byl jmenován G. Žukov, velitel oděské základny, Hlavní stan od svého záměru ústupu upustil.

Druhé, hlavní obranné pásmo vedlo 15 kilometrů od města, třetí po jeho obvodu. Uvnitř města byly bojové sektory, barikády, palebná ohniska, protitankové překážky.

Námořníci útočili na břehu

Černomořské loďstvo dostalo za úkol nejen podporovat obranu palbou, ale také zásobovat obránce vším nezbytným a odvozem raněných. K tomu byl vytvořen Severozápadní námořní oddíl. Spojení se Sevastopolem kryly veškeré námořní lodě.

K posílení pobřežní obrany bylo vytvořeno několik brigád námořní pěchoty. Pohyblivé baterie pobřežního dělostřelectva byly převeleny do obrany. Aby se stala obrana města účinnější, rozhodlo se o vytvoření tří sektorů – východního, západního a jižního. Město přešlo na válečnou výrobu. V druhé půlce srpna Němci dobyli Nikolajev a Oděsa se tak ocitla v týlu německých vojsk. 15. srpna začala německá vojska útočit na východní sektor, ale narazila zde na velmi soustředěnou a účinnou palbu, která způsobila značné ztráty. Proto se Němci rozhodli zaútočit na hlavním směru na dotyku mezi jižním a západním sektorem. 18. srpna se Němci pohnuli na celém úseku fronty kolem města. 20. srpna se jim podařilo obsadit několik vesnic na přístupech, ale po velkých lidských i materiálních ztrátách museli dočasně útok zastavit.

Další útok přišel 21. srpna za velké podpory letectva. Dvě divize útočily na východní sektor, kde se bránily především námořní jednoty podporované palbou lodních děl. Nepřítel se chtěl probít na pobřeží v prostoru Grigorievka a Fontanka, aby mohl odtud postřelovat město dalekonosným dělostřelectvem.

1. září pokračoval útok všemi směry. Němci chtěli přístav dobýt bez ohledu na ztráty. Podařilo se jim postoupit na několika místech kupředu; mohli systematicky začít ostřelovat město i přístav. Lodě mohly vyjíždět jen v noci nebo po položení dýmové clony. Ruské velení se rozhodlo provést silný protiútok ve východním sektoru a udeřit na nepřátelská křídla z moře. Vylodění mělo proběhnout v prostoru Grigorievky.

Posily z Krymu

Mezi tím se podařilo se zásobami dopravit i 157. střeleckou divizi z Novorossijska, obrana nyní měla 4 divize. Část nové divize se zapojila i do výsadkové a kombinované operace, která začala v noci na 22. září. Tři prapory námořní pěchoty měly přisunout křižníky Krasnyj Kavkaz a Krasnyj Krym.

Plavbu lodí zabezpečovalo letectvo z krymských letišť. Spolu s námořníky pěchotou zaútočil i paradesant, který zničil velitelská stanoviště v německém týlu. Ruské letectvo před útokem napadlo nepřátelská letiště.

Přes počáteční neúspěch, kdy Němci potopili ze vzduchu torpédoborec Frunze, se podařilo prolomit obklíčení 13. a 15. rumunské divize a zahnat nepřátelská vojska o zhruba 10 kilometrů, kde již nemohla bezprostředně dělostřelecky ohrožovat město.

Zatímco na břehu zuřily urputné boje černomořské námořnictvo neustále udržovalo spojení s krymskými a kavkazskými přístavy. Proti nim operovalo německé letectvo, které se snažilo zaminovat přístupové trasy konvojů. Ty musely plout v noci, v oblastech, kde je nemohlo krýt letectvo, byly zakotveny lodě s protileteckou obranou.

Němci si evakuace vůbec nevšimli

Koncem září se situace značně zhoršila, německá vojska začala ohrožovat i Krym. Hlavní stan rozhodl o evakuaci základny, kterou považoval za již neúčelnou. V plánu se počítalo s nenadálým opuštěním všech sektorů. Na zadržení nepřátelských vojsk, kdyby se nepříteli podařilo evakuaci odhalit, byla vyčleněna zvláštní skupina. Spolu s vojskem mělo být evakuováno těžké dělostřelectvo. Před začátkem odsunu se lodní i pobřežní kusy zastřelovaly na předem vytyčené cíle ve spolupráci s polním dělostřelectvem, které mělo být odvezeno.

Současně s těmito akcemi se tajně, s využitím všech maskovacích prostředků, začaly soustřeďovat bojové a transportní lodě a připravovalo se nábřeží v přístavu. Jako první se přepravilo těžké dělostřelectvo, zařízení továren a týlové jednotky. Ještě před zahájením hlavní evakuace bylo přes moře odvezeno asi 350 tisíc civilistů a 200 tisíc tun materiálu.

Evakuace začala 1. října. Sovětské jednotky podnikly na několika úsecích klamné útoky, poté se vojska nepozorovaně stáhla. Němci usuzovali, že se protivník připravuje na dlouhodobou obranu základny. Klíčem k úspěchu bylo přesvědčit rumunské velení, že sovětská vojska v Oděse plánují dlouhodobou obranu.

Několik dní před odchodem podnikli Sověti silné protiútoky, aby nepřítele zatlačili zpět a vzali mu chuť útočit. Na opuštěných obranných liniích zůstaly nastražené makety vojáků. Automatické systémy v pravidelných intervalech odpalovaly světlice.

Luftwaffe nefungovala

Evakuace, aniž by vzbudila německou pozornost, trvala do 15. října. Jako první odplula ve dnech 3. až 6. října 157. střelecká divize, poté následovala technika a náklad. Na obloze neměli nacisté žádné „oči“, tolik spoléhali na obklíčení města. Na moři se Němci snažili útočit na konvoje, ale žádnou loď se jim nepodařilo potopit. Rumuni z Konstance ani nevypluli, krom jejich ponorky Delfinul, ale ta protivníka ani neobjevila a nesnažila se o jakýkoli střet. Rusové do oblasti stáhli veškeré dostupné loďstvo i letectvo a transporty kryli, mimo to podnikly bombardovací složky Černomořského námořnictva údery proti leteckým základnám nepřítele.

Přes ruské miny Němci neprojeli

V poslední den evakuace připluly do Oděsy křižníky Krasnyj Kavkaz a Červona Ukrajina se svazem torpédoborců a menších plavidel; eskortovaly poslední velký transport. Na menších plavidlech byl naloděn zbytek evakuovaných vojsk, zhruba 35 tisíc osob.

Evakuovaní vojáci většinou padli v krutých bojích o Sevastopol.

Němcům se podařilo jedno plavidlo potopit. Evakuace probíhala pod palbou lodních děl, Rumuni se domnívali, že je předzvěstí ruského protiútoku. Že je Oděsa prázdná, došlo protivníkovi až za pár hodin, Němci vstoupili do města 17. října.

Ruské torpédoborce stačily ještě položit několik minových polí, takže zablokovaly na delší čas oděský přístav pro vykládku. Dva dny po evakuaci zahájila německá vojska 11. armádou útok na Perikop, šíji, která zabraňovala v přístupu na Krym. Po několika dnech úporných bojů Němci obranu prolomili a valili se a Krym. ¨

Poté následovalo peklo – oděský masakr Židů převážně Rumuny, hrůza, která se málo připomíná. O účasti rumunských jednotek na masakrech v Podněstří není nikde téměř ani zmínka. Ale dokázali během pár měsíců v počtech obětí dohnat proslulé jednotky einsatztruppen.

Polovojenské eskadry smrti spadající pod Schutzstaffel (SS) nacistického Německa, které byly odpovědné za masové zabíjení, zejména střelbou, během druhé světové války (1939–45) v Německem okupované Evropě. Ač v nich působilo jen několik tisíc mužů, převážně ale ne výlučně Němců, mají patrně na svědomí celkem asi 2 miliony mrtvých, z toho přibližně 1,3 milionu Židů. (wikipedie)

Tažení Rumunů na Oděsu ukázalo, jak je na tom jejich armáda a vedlo k vystoupení velení proti Antonescovi, aby ukončil tažení ro SSSR. Diktátor to odmítl, hřál se na vlně popularity u Hitlera, kdy se jedinému malému spojenci povedl bez větší podpory Němců vojenský úspěch. Těžce to nesl Mussolini, kterého musel Hitler neustále tahat z nějakého maléru.

To, že Rumuni vázali velké skupení na jihovýchodního frontu, usnadnilo Němcům dobytí Kyjeva.

Rumuni ztratili asi 93 000 mužů, ztráty Rudé armády se odhadují na 41 000 až 60 000 vojáků. Údaje se u historiků rozcházejí.

Odkazy

PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4.. Praha: Naše vojsko, 1993

en.wikipedia.org/wiki/Soviet_cruiser_Chervona_Ukraina?oldid=263288880

www.worldwar2.ro/operatti Rumunské ozbrojené síly ve druhé světové válce

en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Odessa

LIDDELL HART, Basil Henry. Dějiny druhé světové války. 1. vyd. Brno: Jota, 2000.

CARELL, Paul. Operace Barbarossa. 1. vyd. Plzeň: Mustang, 1996. 516 s.

cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_v_Oděse

www.yadvashem.org/ru/righteous/stories/odessa-historical-background.html