Vandr za hřebečskou Měsíční krajinou mi kazil nečas

Mrholení přecházející v drobný déšť mě zaskočilo na Hřebečském hřebeni. Z původně plánovaných 15 kilometrů jsem dal ani ne půlku. Ale i tak to stálo za to.

Po prohlídce zámku v Moravské Třebové, skvostu moravské renesance, který zbudovali moravští Žerotínové, a města, jsem vyrazil autobusem do kopců.

Německy mluvící Hřebečsko

Jsem v regionu nazývaným Hřebečsko, německy Schönhengstgau, který byl do konce druhé světové války největším německy mluvícím ostrovem v našich zemích. Velké zázemí tu měla lidová kultura ovlivněná germánskými tradicemi. Rozkládá se po obou stranách historické hranice Čech a Moravy mezi městy Ústí nad Orlicí, Litomyšlí, Poličkou a Jevíčkem a Mohelnicí, Zábřehem a Lanškrounem. Centry byly Moravská Třebová (Mährisch Trübau) a Svitavy (Zwittau).

Je tu krásně, stezka vedoucí Hřebečským hřebenem měří mezi 50 a 60 kilometry.

Autobus mě vyvezl až na zastávku Hřebeč U tety, kde je i stejnojmenná hospoda. Nejdřív jsem se rozhodoval, zda courání neodpískat a nezapadnout do tepla pohostinství, ale „měsíční krajina“, jak jsem ji viděl na fotkách, mě hnala do lesa.

Cesta byla místy dost rozbahněná, na začátku jsem přelézal pořezané stromy po těžbě, za ideálního počasí si tu musí užít i cyklisté, trasa je i pro ně.

Na první hříbek jsem narazil záhy, šup s ním do plátěné tašky, měl jsem ji pro takové případy v báglu.

Hub tu bylo poměrně dost, ani drobný déšť nevadil. Co mě překvapilo, za více než tři hodiny jsem neslyšel pípnout jediného ptáčka. Potkal jsem jednoho cyklistu. Podle stezky jsou umístěny tabulky s výstrahou, že se pohybujete v poddolovaném území se vstupem na vlastní nebezpečí.

Cesta do mlhy

Že to s vyhlídkou Nad doly nebude žádná hitparáda mi bylo jasné, když z údolí vítr občas mezi stromy přihnal cáry mlhy.

Z plošiny nad údolím, na niž vede přes 100 schodů, nejenže nebyl vidět na horizontu Hrubý Jeseník, který průvodce inzeroval, bylo vidět bílé nic.

Takže zpět na hlavní cestu, ta se místy ztrácela v bahnité stezce ve vysoké trávě a posléze asi po kilometru přešla v docela ostré klesání s prudkým padákem na zhruba 50 metrech.

Spíše jako medvěd než kamzík jsem se dostal na cestu směřující k bývalé šachtě Josefka a Gerhard.

Důlní díla jsou zaslepena, dovnitř se nedostanete, taky tam není nic vidět. Lesem vede úzkokolejka, po pár stech metrech se ocitnete u „měsíční krajiny.“

Na betonové stěně stojící vedle koleje je zašlý nápis Hřebeč -Doly.

Důležitá žáruvzdorná hornina

Tady se těžil lupek, jeho těžba sahá hodně do minulosti.

Jedná se o usazenou horninu na dně prehistorického moře ve všech geologických obdobích.

Hlavní součástí je kaolinit, těží se například v kladensko-rakovnické pánvi (Nové Strašecí) nebo na Velkoopatovicku. Tradici měla i těžba na Hřebečsku, tady se nacházely také menší uhelné doly. Užívá se převážně k výrobě ohnivzdorných a žáruvzdorných produktů, vyrábí se z něj šamot, z břidličnatých černých usazenin sapropelitového uhlí se vyráběla švartna.

O švartnových náramcích zpívá Robert Křesťan v Podobenství o náramcích.

V roky opuštěném areálu se vydávám na jeho okraj, kde se nachází dnes černá oblast vodou a větrem zvrásněné výsypky. Černá je proto, že je nasáklá vodou, když je sucho, má šedobílou barvu a dá se po ní pohybovat. Lupek a žáruvzdorné jíly se zpracovávaly v pecích v Mladějově Těžba uhlí byla ukončena v roce 1965, lupku v roce 1991.

Nyní se bořím po pár krocích do bahna, které se mi snaží zout boty, ale i tak vidím, jak obří haldy vytěžené hlušiny vlivem větru a vody proměnily území a vysloužily si označení „měsíční krajina“. Ekologicky neškodná hlušina byla ponechána přírodě, ať si s ní poradí.

Pro někoho evokuje povrch Měsíce, spíše ale připomíná sopečné lávové pole.

Mění se vlivem počasí

Halda je zbrázděna úzkými roklemi a stržemi.

Ty mění tvar při každém silnějším a déletrvajícím dešti, nebo při tání sněhu. Ač je povrch za sucha pevný, přesto se na něm neudrží ani tráva.

Ale na spodním okraji haldy se již uchytily houževnaté borovice a břízy.

Příroda si zvolna bere své zpět, jak dlouho potrvá, než se měsíční krajina ztratí.

Z haldy vytéká Rezavý (Krvavý) potok značně znečistěný výluhem z hornin. Voda vyvěrající z vodní štoly bývalého lupkového dolu má rezavou barvu, páchne po zkažených vejcích a je jedovatá.

Aby se voda co nejvíce vyčistila, je na toku zbudována kaskáda čistících stupňů.

V oblasti je toho mnoho k vidění. Třeba v Mladějově nebo na tajemném Rychnovském vrchu.

Zdroje

cs.wikipedia.org/wiki/Hřebečské_důlní_stezky

cs.wikipedia.org/wiki/Lupek

edu.ceskatelevize.cz/video/16597-hrebec-mesicni-krajina

Infopanely na stezce