Článek
Na stará kolena mě začalo zajímat všechno,co je mezi nebem a zemí.Né, že by mě to nezajímalo na kolena mladá, ale čím se blížím k tomu konci, tak mě zajímá, jestli je to opravdu definitivní, nebo se znovu narodím, zůstanu někde v jiné dimenzi, budu se kát za své hříchy atd.
Zakoupila jsem tedy všechny chytré knihy a začala jsem je studovat. Mimo jiná moudra jsem se dočetla jak je prospěšná člověku meditace.
Prostudovala jsem tedy jak na to a jala se to provádět v praxi. Sedla jsem si na židli do pohodlného sedu, nohy opřela o zem , a ruce položila na kolena, zavřela jsem oči a začala vypuzovat z mysly všechny nepotřebné myšlenky, které můj život zatěžují. Vnímám ticho a klid a venku slyším jenom zpěv ptáků. Zapomněla jsem podotknout, že medituji v pět hodin ráno, protože spát nemůžu.
Jak tak sedím se zavřenýma očima a propadám se do jiného světa, strašně se vyděsím.Můj jorkšírek přestal snášet můj nezájem o něj, nebo si myslel , když tak nehnutě sedím, že jsem mu umřela a jal se mne ze všech sil oživovat. Vyskočil mi na klín a a olizoval mě všude, kam dosáhl, aby mě probudil k životu. Vysvětlila jsem mu, že ještě žiji , ukidnila ho a on se rozhodl, že bude meditovat se mnou. Zůstal mi ležet na klíně a vypadalo to, že klidně usnul.
Fajn, tak můžu pokračovat. Opět jsem v pohodě zavřela oči.Když mi ale před oči začaly přicházet obrazy a já sem se snažila porozumět tomu tomu, k čemu mě podvědomí nabádá, vyděsila jsem se podruhé. Do mého nosu totiž proniklo něco a to byl odporný zápach spáleniny. Já totiž, jak jsem zvyklá kombinovat různé činnosti, jsem si dala vařit oběd. Říkal jsem si, že až domedituji budu mít vařený oběd. Dala jsem si tedy kuřecí stehýnko do trouby, mírně ho podlila a v dobré víře jsem ho opustila.Bohužel se mi ale ta meditace nějak protáhla, já zapomněla na čas i na milé stehno v troubě a už to bylo. Otevřu dveře obývacího pokoje a chci jít do kuchyně. V předsíni je mlha, kterou se prodírám a když najdu kuchyň, nemůžu najít sporák.Můj byt se totiž tak naplnil kouřem, že mě popadlo zoufalství.
Otevřu okna dokořán, otevřu konečně troubu a vysvobodím stehno s pekáčkem. Stehno zmizelo, v pekáči je nějaký černý uhlík a také pekáč vypadá, že už nikdy nebude k potřebě. Utíkám tedy s obědem do popelnice a větrám a větrám. Doufám, že se někdy toho zápachu zbavím.
Meditace je tedy odložená, namažu si k obědu kousek chleba a jdu s pejskem na vzduch, abychom se neotrávili. Po cestě si nadávám, ale docházím k závěru, že jsem měla vlastně štěstí. Kdyby se ta meditace protáhla a já se dostala do nějakého časoprostoru, mohla jsem se otrávit kouřem a už vůbec bych se nedozvěděla, co ne mě po smrti čeká.
