Článek
Rozhovor, při kterém si dva nebo více lidí vyměňují názory na určité téma
Jak krátká a úsporná definice. Přesto je nabitá tolika komplikacemi, že mě napadá, jestli pro jednou nebyla čeština příliš skoupá na slovo. Anebo je to celé jinak a tato úsporná definice naráží na starý známý problém s nedokonalostí jazyka - když totiž čtu sousloví „vyměňuje názory“, předpokládal bych, že obě strany budou mít zájem na tom se dozvědět něco nového a případně své názory upravit.
Debata pracovní
První, co mě totiž napadne, když spatřím tento pojem, je diskuze s kolegou, se kterým probíráme, jak vyřešit nějaký problém, který trápí ať už nás, nebo naše klienty. Ne že by taková debata nemohla být ohnivá - jestli má někdo silné názory na leccos, jsou to programátoři. Nicméně když se to vezme kolem a kolem, pořád pracujeme pro stejnou firmu a snažíme se dobrat výsledku. Zlaté pravidlo praví: „Měj silné názory, ale nevaž se k nim.“ Tedy je v pořádku myslet si cokoli, ale chceme odcházet od stolu bez pocitu ublíženosti, že zrovna náš názor nevyhrál.
V takovéto pracovní debatě totiž platí několik předpokladů:
- Zúčastnění mají značné znalosti o problematice.
- Všichni vědí, že mají slepá místa a nejspíše neznají celý kontext - kdokoliv tak může poukázat na nějakou slabinu v jejich uvažování, aniž by to odneslo ego.1
- Většinou není problém navrhované řešení promyslet do důsledků a ověřit, jestli bude fungovat či nikoliv.
Zbytek je potom výsledkem snahy se dobrat k výsledku v příčetném čase a nestrávit celý pracovní den na schůzce s pochybným výsledkem.
Takovéto debaty jsou potom poměrně produktivní a když se zadaří, tak z nich účastníci mají šanci odcházet s pocitem, že se podařilo vymyslet příčetný způsob, jak postavit něco rozumného.
Bohužel existuje ještě jeden typ debaty, který končí v lepším případě zkaženým večerem. V horším případě pak třeba střelbou.
Debata existenční (2)
Tento typ debaty by možná neměl být ani nazýván debatou. Možná se také jedná o několik různých typů výměny informací namíchaných v různých poměrech. Výsledkem je více či méně třaskavá směs vedoucí k nedobrým koncům.
Slovo existenční jsem zvolil, protože se jedná o hovor na téma pro obě strany palčivé a dotýkající se jejich existence. Jádra toho, co jsme.
Když se bavím s kolegou programátorem a neprosadím svůj názor, prakticky nic se nestane. Maximálně to nebude fungovat a já budu mít pocit, že moje řešení fungovat mohlo. Nic víc, nic míň.3
Když se budu bavit s někým o jeho víře, politickém názoru nebo něčem podobném, tak vzít debatu stejným způsobem, jako přistupuji k té pracovní, znamená dát všanc některý ze základních kamenů, na kterých jsem vystavěl svou existenci.
Co tím myslím?
Jsem úspěšný podnikatel, který z nuly vybudoval firmu. To s sebou pravděpodobně obnáší některé z následujících bodů:
- Tvrdá práce. Víkendy? Dovolené? Nic pro mě.
- Dobrý nápad.
- Vytrvalost
- Schopnost jít příležitosti naproti - a s tím spojená tolerance k riziku.
Je možné, že takový člověk potom nebude mít příliš pochopení pro někoho nastaveného jinak. Nebo i pro někoho nastaveného stejně, komu se nezadařilo.
Co myslíte, že by pro vás byla přirozenější myšlenka při pohledu na zkrachovavšího konkurenta?
- Chudák, měl smůlu, vstoupil na trh ve špatný moment.
- Nepracoval dost tvrdě. Kdyby to nevzdal, mohl být tak úspěšný jako já.
Co při pohledu na někoho, kdo se nemůže odhodlat opustit teplé místo v korporátu?
- Hypotéka, rodina, je to velký krok do nejistoty. Měl bych odvahu se k tomu odhodlat, být v podobné situaci?
- Ech, takhle bude věčně nespokojený. Měl by začít konečně něco dělat.
Obávám se, že na první pokus bych volil spíše druhou možnost - protože mě utvrzuje v tom, že to, co dělám, je správné.
Nechci tvrdit, že každý podnikatel nutně bude mít tento styl uvažování - a čest všem, kteří do mého velmi zjednodušujícího příkladu nezapadají. Nicméně když mám být upřímný sám k sobě, tak na první dobrou si většinou vyberu možnost, která zapadá do mého příběhu o tom, proč se mi daří a proč si zasloužím to, co mám.
K čemu to vede?
Když se tedy náš modelový úspěšný podnikatel dostane do debaty s někým, kdo mu nabourá jeho mýtus o výjimečnosti - například návrhem na to, že by stát měl více myslet na ty, kterým se z toho či onoho důvodu v životě tolik nedaří, je oheň na střeše. Nebo v našem případě debata v čoudu.
Ve stejné situaci jsem, když se jako ateista pokusím přesvědčit někoho o tom, že myšlenka na Boha3 je podivná. Je úplně jedno, kolik budu mít argumentů a jak budou pádné. Vstupem do této debaty ohrožuji základní kámen jeho existence. Pokud by uznal, že mám pravdu, musel by přehodnotit celý svůj pohled na svět a své místo v něm. Stejně tak pokud bych se já rozhodl konvertovat k libovolnému náboženství, znamenalo by to si připustit, že jsem postavil svou existenci na nepravdě.
Jaký to rozdíl oproti kultivované profesní debatě, kde přinejhorším budu muset napsat kus kódu, se kterým nesouhlasím. Najednou bych musel ze skříně začít vytahovat větší či menší množství kostlivců, které se tam schovaly ve stínu mého mýtu.
Debata se tak velmi rychle zvrhne do nějaké podivné grotesky, která nejvíc ze všeho připomíná ritualizovaný souboj. Argument, protiargument, krok zpět, krok vpřed, výpad, kryt. Místo kordů máme slova a neteče krev, ale nervy. Debata většinou končí až když se jedna strana zvedne od stolu a naštvaně odejde s pocitem křivdy a nepochopení. Drobnými mutacemi je potom konec křikem či dusným tichem.
Zápletka se zaplétá
Dokud se tento typ existenční debaty odehrává v okruhu přátel a známých, riskujeme maximálně zkažený večer.
Naneštěstí poslední dobou tento typ debaty prosakuje i do politických sfér - a výsledkem je naprostá neschopnost domluvit se na téměř čemkoliv. Ne že by existovala nějaká minulá doba, kdy byla politika dokonale racionální. Nicméně nejpozději s úsvitem internetu mám pocit, že se nám politika mění v kolbiště existenčních problémů.
Na jedné straně máme snahu zachovat tradice. Na druhé straně snahu je upravit a přizpůsobit.
Na jedné straně máme snahu vybudovat prostředí příznivé pro ekonomiku. Na druhé straně máme snahu myslet na ty, kterým se zrovna nedaří.
A dalo by se pokračovat. Co naplat, že některé z těchto pólů vlastně nejdou až tak úplně proti sobě. Co naplat, že si zakopáním se v našich pozicích moc nepomůžeme.
Nejsem výjimkou - na spoustu věcí mám silný názor, aniž bych jim rozuměl v celé jejich šíři. Na jiné věci mám názor, přes který nejede vlak.
Ale třeba existuje nějaký způsob, jak se domluvit. Jak se vrátit ze světa existenčních debat, těch podivných rituálních soubojů do sféry obyčejných, nudných, pracovních debat.
Co s tím?
Obávám se, že jednoduché řešení neexistuje. Vždycky bude jednodušší vykřikovat jednoduchá hesla, než se skutečně snažit domluvit. Nehledě na snahu nenaštvat vlastní voliče.
Možná je ale pár věcí, které bychom mohli zkusit.
- Lépe ověřovat navrhovaná řešení a jejich proveditelnost. To však zahrnuje značnou časovou investici, pravděpodobně neplacenou. Ale kdo říkal, že je demokracie jednoduchá?
- Vymezit se proti snahám rámovat debatu do těchto existenčních extrémů. To ale obnáší si připustit, že i na tom, co říkají ostatní, něco je. Nejsložitější bude, co s hodnotami, přes které pro nás nejede vlak. Jak se postavit k těm?
- Nestavět naši existenci na nějakém mýtu o naší výjimečnosti, ať už postavenému na libovolných základech. Proč bych měl být speciální proto, že jsem ateista? (No, napadá mě deset dobrých důvodů - a třeba právě to je ten problém.) Nemohli bychom třeba zkusit stavět na tom, že se k sobě chceme chovat slušně? Nebo aspoň na společné snaze se mít dobře?
- Netolerovat netoleranci. Pokud někdo nebude dodržovat ať už psaná či nepsaná pravidla, dát mu jasně, ale zdvořile, najevo, že takto s námi jednat nebude.
Jsem si plně vědom, že výčet není úplný. Napadá vás něco dalšího?
===================================================
1) V ideálním případě. Osla jeden najde všude a kdo je bez viny, ať hodí kamenem.
2) Existuje-li lepší termín, prosím navrhněte jej v komentářích.
3) V jakékoliv jeho formě či formách.
