Článek
Když předčítám pohádky své dceři, mnohdy u toho sklouznu k drobnému zamyšlení nad tím, co vlastně čtu. Možná ještě horší je to při cestě autem, kdy si dcerka vyprosí pohádky vyprávěné a já jsem tak vystaven mnohdy i opakovanému poslechu některých podařených kousků.
Nepochybně existuje nějaký více či méně obskurní obor, který se zabývá historií pohádek, jejich vznikem, verzemi, snad i nějakým členěním. Dovolím si ho ignorovat a pozvat vás k malému zamyšlení nad pohádkami tak, jak se vyprávějí dnes.
Máme doma několik oblíbených pohádkových knih - některé tradiční, jiné nové. Nejsem si jistý, které mne rozčilují více, byť je dcerka má ráda všechny. Tak třeba ta o Červené Karkulce: Nad vzkříšením babičky s vnučkou z vlčího břicha se už zamýšlel leckdo, takže ho necháme stranou. Ale proč je potřeba vykuchanému vlkovi zašít do břicha kamení místo rány z milosti, to nepochopím. Pokud to vymyslel hajný, měli by mu sebrat licenci. Jednalo-li se o mstu zachráněné babičky, dá se to ještě pochopit, i tak bych se ale dobře zamyslel, jestli pro svou dceru chci takovýto vzor.
Ani nová verze nás neušetřila jistých problémů. Když se podíváme na provedení Karkulky z pera jednoho známého autora, vyskytuje se tam tato perla:
Až trochu vyrosteš a budeš v rozpuku. Já bych tě, jestli chceš, požádal o ruku.
Když to slyším, otevírá se mi v kapse nůž, protože to zpívá dospělý hajný dívence zhruba desetileté. Co tím básník chtěl říci, nevím a pevně doufám, že to je jenom nevhodně zvolený rým nedomyšlený do důsledků.
Jdeme dál. Šípková Růženka.
Předpokládám, že poučení je něco ve smyslu „co se má stát, se stane a nelze tomu zabránit“ nebo „i přes veškerou snahu nemůžeme ochránit své děti před všemi nástrahami“. Potud v pořádku. Verzí je několik. Mě zaujala například ta, ve které zámek usne uprostřed narozeninové oslavy a lidé se v poklidu rozejdou do svých domovů. Následně si spokojeně žijí následujících sto let, než náhodný princ jejich pohodu rozbije tím, že Růženku probudí.
Když čtu mezi řádky, napadá mě například:
- Pokud stoleté bezvládí proběhlo v poklidu a bez krveprolití způsobenému mocenskými boji místní šlechty, má království vůbec nějaký důvod zůstávat královstvím?
- Nebo naopak, klobouk dolů před vládcem, který vyjednal dohody tak neprůstřelné, že všechno fungovalo i během jeho neplánované prodloužené nepřítomnosti.
- Kdo a komu platil daně? Užívali si lidé daňové prázdniny, nebo naopak bohatli místní velmoži, kteří najednou neměli komu odvádět vybrané peníze?
Rozvést příběh v některém z podobných směrů by mohlo vydat na zajímavou knihu. Třeba se k tomu někdy dostanu, mezitím se můžeme ještě zamyslet nad tím, zda se schopnost prosekat trním dá považovat za dostatečnou kvalifikaci k dlouhému a spokojenému partnerskému životu, nehledě na schopnost vládnout.
Většina pohádek je poměrně milá a čtou se hezky. Hádám, že jinak by se jim nepodařilo proplout dějinami až do dnešních dob. Pravda, u některých z nich to doteď nechápu. Co si má dítě odnést z takové Princezny na hrášku? Od kohoutka a slepičky? Nevím a nejsem si jistý, jestli to chci vědět.
Když teď píšu, je mi čím dál tím jasnější, že se k tradičním pohádkám ještě vrátím. Pojďme se teď ale podívat na ty nové. Poučili jsme se?
Co ti to provedli, Pú?
Původní příběhy o mlsném medvídkovi a jeho kamarádech si doteď pamatuji a byly to milé pohádky.
„Trefil jsem?“ „Trefil, ale ne balon.“
Podobných momentů byla knížka plná. Byla čtivá, živá. Nějakým řízením osudu se nám domů dostala sbírka nových příběhů o zvířátcích ze Stokorcového lesa: „Medvídek Pú - 5minutové pohádky“. Jsou poměrně hezké, bohužel kvalit těch původních rozhodně nedosahují. To samotné by mě nepřekvapilo, co mě ale šroubuje do vývrtky, je nekvalita české úpravy, tady Disney šlápl dost vedle.
- Z knížky je cítit, že se jedná o překlad. Dítě si toho nevšimne, ale vzhledem k tomu, že angličtinu v práci běžně používám, mě to bije do očí.
- Nekonečné opakování „Medvídek Pú“ v každé druhé větě je na úrovni slohovky žáka páté třídy, kterému ještě nikdo nevysvětlil, že to je stylistická sebevražda. A to možná křivdím páťákům.
- Narazil jsem na pravopisné chyby. V době, kdy základní korekturu zvládne robot, to považuji za zločin.
- Překlad je nestabilní - je Pytlonoš Sysel, nebo Bobr? Z kontextu soudím, že Sysel (má krátký ocas, žere žížaly, nehryže stromy), ale překladatel by to snad mohl vědět.
Paní překladatelka by se nad sebou měla zamyslet. Sice chápu, že každý se nějak potřebuje živit, nicméně když už něco dělám, mohl bych to zkusit udělat lépe než GPT. Příběhy samotné nejsou špatné, byť jsou poměrně schematické a zavání omíláním zdrojového materiálu v honbě za penězi. Co ti to provedli, Pú?
Co původní česká tvorba?
V knihovničce máme i několik nových českých knih. Někdo nám doporučil Pohádkosnění. Bohužel musím říci, zlatý Čapek. Když mě někdo chce o něčem poučit, nemusí mě svým sdělením tlouci po hlavě jako palcátem znovu a znovu. Pohádky se dceři líbí, nicméně „slíbený“ terapeutický účinek je zhruba na úrovni libovolné jiné pohádky. Naivita jednotlivých úseků v kombinaci s nekonečným proudem ponaučení mě nutí do vyprávění vkládat věty typu: „Pastýř zajásal, že dostal neplacenou státní zakázku.“ Dcerka je však bystrá a vždy mě opraví: „Tati, ale tak to není.“ Případně: „Zase špatně,“ a velmi roztomile se u toho vzteká.
Pohádky a pověsti z Rychlebských hor jsou moderním převyprávěním. Textu je v nich na dcerku zatím až příliš, a tak jsme zatím zůstali zaseknutí u mnohanásobného čtení prvního úseku první pohádky o malém Hanýskovi. Je to taková tradičně-nová pohádka, ve které se chudý, osiřelý mládenec dopracuje až k vlastnímu statku. Pravda, trochu mu v tom pomůžou čerti, ale to je jenom takový drobný detail.
Když o knize teď přemýšlím, tak se těším, až se dostaneme do fáze, kdy malá vydrží i u něčeho hutnějšího s menším množstvím obrázků. Je ale možné, že tou dobou už bude čas přesedlat na zajímavější knihy jako jsou Staré řecké báje a pověsti, či snad dokonce na Hobita.
A co vy? Čtete dětem? Čtou vaše děti?
To je pro dnešek vše, děkuji za pozornost.
