Článek
Mám to štěstí, že kód, který napíšu běhá každý den na milionech strojů po celém světě. Není to moje zásluha. Program, který pomáhám udržovat a rozvíjet existoval a existovat bude - a já jsem jenom jeden z mnoha správců, kteří se na něm vystřídají. Je to moje zásluha, protože jsem se dokázal dostat na pracovní pozici která mi toto umožňuje.
Jaká je moje zodpovědnost?
Skoro žádná. Dokud budu dodržovat firemní pravidla a nařízení, poctivě dělat svou práci a nenaštvu příliš svého šéfa, nikdo mě vyhazovat nebude. Můžu každý den nastartovat počítač a jít napsat svých pár řádek programu. Den za dnem, každý den. Na konci měsíce dostanu rozumně zaplaceno a nic nemusím řešit. Není to krásné? Výborně, můžeme jít domů.
Ne tak zhurta. Můj kód běží na milionech strojů. Když udělám chybu, sice nikde nespadne letadlo, ale ani nemusí. Pojďme se podívat na malý příklad. Řekněme, že jeden běh naší aplikace trvá minutu. Pokud udělám chybu, která aplikaci zpomalí o jedno procento, tedy o 0.6 sekundy, bude to každý den stát odhadem sedm dnů strojového času za každý milion počítačů, na kterých naše aplikace běží. Navíc aplikace nepoběží jednou, ale opakovaně. Finální částka tak může být v měsících strojového času.
Měsíc strojového času, koho to zajímá? Počítače si někde můžou v klidu chroustat a nikoho to neruší. To je sice pravda, ale energii někde brát musí. Internet tvrdí, že počítač může žrát zhruba 50 Wattů. Silný počítač víc, notebook třeba míň. Jeden den strojového času tak je odhadem 1kWh spálené energie. Týden strojového času? 7kWh. Měsíc? Spočtěte si sami. Pořád jsme u jedné malé chyby, která naši aplikaci stála necelé jedno procento výkonu.
Takže bez přehánění, když udělám chybu (a nikdo si jí nevšimne dostatečně brzy), někde shoří les. Nebude to škrtnutí sirkou a požár, který by spálil vesnici. Bude to milion strojů, kde každý jeden bude muset udělat trochu práce navíc. Bude to trocha elektřiny v milionu zásuvek, která prošumí drátem a nikdo si jí nevšimne. Několik vagonů uhlí rozprostřených mezi tisícovku elektráren, které trochu rychleji roztočí své turbíny.
Docela dobrý materiál pro depresi, nemyslíte?
Naštěstí každá mince má dvě strany. Když kód vylepším, nemusím jí sázet les a můžu se v klidu jít projít do přírody s vědomím, že je svět o malinko hezčí. Je to změna tak daleko za desetinnou čárkou, že si jí nikdo ani nevšimne, ale je tam.
Takže jaká je moje profesní zodpovědnost?
Žádná, protože dělám jen svou práci? Velká? Jak velká? Měl bych cítit výčitky svědomí, když se mi nedaří prosadit zrychlení nebo pokrčit rameny a vykašlat se na to?
Mám to štěstí, že moje práce nezahrnuje žádná „skutečná“ morální dilemata. Aplikaci zrychlím, dobře. Zpomalím, špatně. Do toho se snažíme občas vyvinout nějakou novou funkcionalitu a svět jede dál.
Nicméně je to skutečně jenom štěstí?
Volba práce
Před několika lety jsem hledal práci. Byl jsem na začátku kariéry a tak jsem poslal pár životopisů a šel na pohovory. Co čert nechtěl, jeden z pohovorů byla dceřiná společnost velké sázkové kanceláře. Zjistil jsem to až na místě v průběhu pohovoru. Naštěstí jsem si tehdy nesedl s vedoucím pohovoru a nabídku dostal někdo jiný. Nebo jsem nebyl tak dobrý jak jsem si tehdy myslel. Buď jak buď, nemám teď v životopise „pomáhal sázkové společnosti optimalizovat distribuci stíracích losů do trafik“ ani „vyvíjel portál pro hraní hazardních her“.
Nemůžu říct, že to je moje zásluha. Že jsem byl pevný ve svém přesvědčení a nabídku okamžitě odmítl. Pohovor jsem ukončil s neurčitým pocitem, že se mi to nezdá a rozhodování mě ušetřil zamítavý posudek komise. Vyvázl jsem.
Kolega
Ve své první práci jsem potkal spoustu zajímavých lidí. Pracoval jsem v týmu datových analytiků ve farmaceutické firmě a kolegové pomáhali vymýšlet způsoby, jak lépe a rychleji vyvíjet nové léky. Samozřejmě firma to nedělala nezištně, ale výsledkem její činnosti je mimo jiné několik nových léků, které pomáhají.
Jeden takový analytik se jednoho krásného dne sebral a šel dělat analýzu pro King. Pro nezasvěcené, King je společnost stojící za Candy Crush ságou. Jedná se o hru, která tahá z hráčů peníze metodami, které stojí jen krůček od hazardu a které cílí na psychologické slabiny uživatelů. Cíl? Maximalizace zisku.
Můj kolega tedy vyměnil práci v neutrálně-pozitivní firmě (podle toho, jak hodnotíte farmaceutické korporace) za leštění kliky u dveří v Satanově pracovně. Úkolu se zhostil s nadšením - od té doby jsem ho několikrát viděl vystavovat sestřihy z konferencí, kde prezentoval svůj výzkum.
Co mu nabídli, nevím. Víc peněz? Lepší možnost rozvinout své dovednosti? Něco jiného?
Těžko říct. Nemyslím si, že by tento můj bývalý kolega byl apriori zlý člověk. Stál jsem svého času jen několik krůčků od něčeho podobného a nevím, jestli bych tehdy obstál, kdyby nabídka byla dostatečně zajímavá.
Nicméně ho k tomuto kroku nikdo nenutil. Jako datový analytik mohl pracovat kdekoliv. Ve svém oboru je, pokud vím, dobrý a životopis měl slušný. On ale šel leštit kliky do pekla. Zamyslel se nad svou profesní zodpovědností?
Není sám
Tento můj kolega je jenom konkrétní příklad širšího problému, který pozoruji. Bezmyšlenkovité odsunutí profesní zodpovědnosti na vedlejší kolej. Pod tlakem světa, závazků, problémů, únavy či ještě něčeho jiného.
Jak široký je to problém?
Tak schválně.
Když jdete po ulici, kolik napočítáte reklam sázkových kanceláří?
Kolik lidí pracuje pro tabákové firmy?
Poskytuje krátkodobé půjčky s vysokým (ale legálním!) úrokem?
Dalo by se pokračovat.
Nejsou to lidi, kteří by měli ve sklepě drogové doupě. Všechno jsou to obyčejní zaměstnanci, kteří ráno sednou do kanceláře a jdou si přečíst maily. Pijí kafe nebo čaj a nadávají u toho na šéfa. Večer jdou domů spát. Obyčejní lidé jako vy nebo já, kteří pracují na tom, abychom se všichni měli o trochu hůře. Ne o moc. Asi jako já, když omylem spálím les, protože jsem zapomněl přehodit výhybku někde na řádku sedm set třicet.
Proč? Proč se nemůžeme zamyslet nad tím, co je naše profesní zodpovědnost? Proč propůjčujeme tolik svého času těm, kteří náš svět činí horším, než by mohl být?
Na závěr si půjčím úryvek z Čarodějek na cestách:
Já ti teď dám výprask, jaký jsi nedostala ani od mámy, Lízo Zlopočasná. Ne s pomocí magie ani hlavologie, nenabiju ti holi, jak to dělal táta, a že občas odvedl dobrou práci, co si pamatuju. Já ti napráskám řemenem. A nebude to za to, že jsi byla ta špatná. Ani za to, že jsi předělávala příběhy. Každý má předurčenou cestu, po které se dříve nebo později stejně vydá. Já tě ztluču za to - a teď bych byla ráda, abys mě přesně pochopila -, že potom, co jsi odešla z domu, já musela být ta hodná! Ty sis užila všechnu legraci. A neexistuje způsob, jak bych tě přinutila za to zaplatit, Lizo, ale věř, že teď to zkusím…
Proč to jako společnost tolerujeme? Proč si ostatní můžou užít zábavu na úkor nás všech? Přeci jen, když nějaký chudák prohraje v kasinu i boty, zaplatíme to všichni.
