Článek
Angola. Toto trochu zvláštní a krátké slovo se stalo pro některé z našich lidí v továrně doslova mocným a kouzelným zaklínadlem. Z ničeho nic se mezi námi objevily informace o nějaké vzdálené africké zemi, o zemi, kterou předtím nikdo z nás neznal a mnozí přitom ani netušili, že je někdy dokonce doslova osudově zasáhne. Na samém prvopočátku jsem to vlastně, a to ze zcela pochopitelných důvodů, nemohl tušit ani já sám. To vše ale přišlo až mnohem později. Tím to však bylo překvapivější.
Z našeho spíše malého městečka, významného snad jenom pro papírenský průmysl, ležícího na jihovýchodě Severočeského kraje, se totiž dostali někteří lidé až daleko do subsaharské Afriky, do Angolské lidové republiky. Byla to tady pochopitelně tak obrovská událost, že se snadno a velice lehce stala terčem zájmu celé továrny i města. Mluvilo se o tom, díky té veliké výjimečnosti, nejen na všech výrobních provozech, ale i ve všech možných kancelářích, restauracích a obchodech. Hovořilo se tedy o těch exotických výjezdech našich kolegů a bylo to tehdy na programu každodenně. V SEPAP Štětí se prakticky všichni lidé mezi sebou víceméně osobně znali, a to i přesto, že tu bylo zaměstnáno téměř 4 000 lidí. Navíc v té době pro většinu z nás i dovolená v Jugoslávii byla něco extra, natož pracovní pobyt někde ještě mnohem dál, až kdesi na druhé straně zeměkoule.
Ty zcela úplně první příležitosti pro některé zaměstnance ze závodu SEPAP Štětí, kde jsem právě v té době pracoval, a sice jezdit od nás do CCPA2 ve městě Alto Catumbela v Angole, se objevily v přímé souvislosti s vlastním vyhlášením nezávislosti Angolské lidové republiky. To se stalo 11. 11. 1975. V tomto roce dalo Portugalsko dosti překvapivě nezávislost všem svým početným a rozsáhlým zámořským koloniím, s jedinou výjimkou Macãa, a to po revoluci proběhlé v dubnu na jaře roku předešlého. Portugalsko se tehdy poklidnou dubnovou, takzvanou „karafiátovou“ revolucí, změnilo na demokratičtější stát z původně polofašistické diktatury.
Následkem toho byly velké a nevratné demokratizační procesy - a nejen v zemi samotné. Jedním z nich bylo totiž i to, že se země vzdala velmi rozsáhlého koloniálního panství, tedy těch zámořských území, která získala svou obrovskou aktivitou hlavně při objevných plavbách během 15. a 16. století.
Byly to trochu v rozporu s logikou vývoje světové situace poslední kolonie na světě. Všechny ostatní koloniální mocnosti k tomuto nevyhnutelnému kroku přistoupily již dávno předtím, okolo roku 1960. Ale nebylo to asi vždy to nejlepší řešení. Mám tu teď hlavně na mysli výrok bývalého ministerského předsedy Velké Británie, Winstona Churchilla, který se k tomu kroku vyjádřil asi takto: „Poskytnutím nezávislosti naším koloniím jsme se na nich dopustili toho největšího příkoří!“
To, co však v těchto bývalých portugalských koloniích následovalo potom, se ovšem zřejmě ani ve snu nedalo předpokládat. Téměř všichni naturalizovaní Portugalci, do té doby v afrických koloniích dlouhá léta žijící, je houfně opustili a navrátili se většinou nazpět do země svého původu, tedy Portugalska, někdy také do Kanady nebo Anglie. Sice tím většinou riskovali velkou sociální nejistotu, ale strach z následných nepřiměřených reakcí Afričanů na nový stav byl u většiny z nich převažující. A protože v těchto bývalých koloniích zaujímali především rozhodující místa, potom se naprosto logicky celá řada tamních podniků, institucí a organizací totálně zhroutila.
Tehdy ovšem vyzvala OSN všechny vyspělejší státy světa, aby pomohly těmto bývalým portugalským koloniím ke znovuobnovení chodu jejich infrastruktury a národních ekonomik.
A tak už za necelé dva roky poté, bylo to někdy na jaře v roce 1977, odjelo několik prvních pracovníků z našeho závodu ve Štětí do angolského městečka Alto Catumbela, aby tam v docela malém týmu spolu s dalšími odborníky z několika jiných papírenských závodů z celé ČSSR, pomohli zrekonstruovat silně zanedbané provozy jediné celulózky a papírny v celé této zeměpisné oblasti. Tyto provozy totiž po opuštění kombinátu a země Portugalci těsně po vyhlášení nezávislosti neměl pořádně kdo řídit.
Československo navíc mezitím uzavřelo s Angolskou lidovou republikou řádnou hospodářskou smlouvu o spolupráci a technické pomoci, v jejímž rámci byla nakonec tato pomoc poskytována. Součástí této smlouvy ovšem nebyla pouze naše přímá pomoc tam u nich v Angole, nýbrž i proškolení jejich vybraných pracovníků na našem území, což se v krátké době zrealizovalo. Právě angolští kandidáti na budoucí technické kádry ve zmíněné Alto Catumbela záhy přijeli i k nám, do našich papírenských závodů.
Zaškolení v několika větších závodech v Československu absolvovali výrobní a technický náměstek, vedoucí celulózky, papírny, regenerace a elektrolýzy a celá řada mistrů z vyjmenovaných provozů a údržby. Jejich praxe zde trvala od tří do šesti měsíců, záleželo na tom, do jaké funkce se příslušný pracovník zaškoloval. Taktéž to, zda se potom dostal do jednoho závodu nebo jich postupně absolvoval více, s tím souviselo.
Už za necelé dva roky od již zmíněného hromadného odchodu Portugalců ze země nebylo možné některé technologické soubory v CCPA Alto Catumbela použít bez dalších větších rekonstrukčních investic. Během této pro nás na první pohled relativně krátké doby došlo totiž vlivem nulové údržby, a také vlivem nechtěné odstávky provozů vzniklé odchodem kvalifikovaných pracovníků, ke značnému poškození rozhodujících součástí technologického zařízení, nejen varny celulózy, ale i některých dalších výrobních provozů. Samozřejmě, že i samotné odborné posouzení toho, co by bylo nutné nyní vyměnit nebo třeba jen opravit, bylo nad síly domácích zaměstnanců. Angolští pracovníci továrny na to sami tehdy prostě vůbec nestačili. Neměli, a tehdy ještě také ani nemohli mít, dostatečné praktické a dokonce ani teoretické znalosti. Tehdy tam nastoupili odborníci od nás.
Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Než přišla UNITA. Brno: L. Sazeček, 2009.
