Brány do pekla: Místa, kde oheň nikdy nevyhasne

Nejznámější příběh se odehrál v Pensylvánii. Roku 1962 se při pálení skládky odpadu vznítil opuštěný uhelný důl pod městečkem Centralia. Oheň pronikl do hlubokých slojí a začal se šířit pod celým městem. V 70. letech se objevily první propady půdy a z prasklin stoupal kouř. V roce 1981 se dvanáctiletý chlapec propadl do čtyřicetimetrového kráteru, přežil jen zázrakem. Tehdy úřady definitivně uznaly, že město není bezpečné.

Miliony dolarů investované do hašení nepřinesly výsledek. Roku 1984 vláda schválila odškodnění a program nucené evakuace. Domy zmizely, ulice zarostly a zůstala jen hrstka obyvatel, která odmítla odejít. Podzemní požár však doutná dál a geologové odhadují, že uhlí pod Centralií vystačí na dalších 200 let.

Na opačné straně světa oheň neukrývá země, ale plane přímo na povrchu. Oblast u Kaspického moře je protkána ložisky plynu, který uniká z trhlin a samovolně se zapaluje.

Nejslavnější je Yanar Dağ – „Hořící hora“ nedaleko Baku. Podle kronik zde plameny hořely už ve starověku a Marco Polo ve 13. století popisoval „věčně hořící kopce“. Samotný Yanar Dağ se podle místní legendy vznítil roku 1958, když pastýř odhodil cigaretu, od té doby šlehají plameny z desetimetrové skalní stěny bez přestávky.

Ázerbájdžán se díky těmto jevům stal kolébkou zoroastrismu, náboženství uctívajícího oheň. Dodnes stojí u Baku chrám Ateshgah – „dům ohně“. Yanar Dağ je dnes turistickou atrakcí i duchovním symbolem země.

Jedním z nejpodivnějších míst je kráter Darvaza v Turkmenistánu, známý jako „Brána do pekla“. Roku 1971 se při sovětském průzkumu propadla půda pod vrtnou plošinou a odkryla obrovský zásobník plynu. Geologové se obávali úniku metanu, a proto jej zapálili, očekávali, že během pár dní vyhoří. Jenže zásoby byly mnohem větší.

Plameny tu hoří už přes půl století. Kráter o průměru cca 70 metrů a hloubce 30 metrů září v noci na kilometry daleko. Přestože se objevují plány na jeho zasypání, stal se symbolem země a magnetem pro turisty.

Severní Irák je domovem míst, kde hoří ropa přímo na povrchu. Nejznámější je pole Baba Gurgur u Kirkúku, kde podle záznamů lidé objevili hořící ropný pramen už před staletími.

Oheň tu plane nepřetržitě díky přirozenému úniku ropy a plynu. Podobně jako u Yanar Dağ či Darvazy, i tato místa byla kulturně významná. Místní lidé zde uctívali plameny a využívali je pro rituální i praktické účely.

Čína je domovem největšího počtu důlních požárů na světě. V uhelných revírech v Sin-ťiangu či Vnitřním Mongolsku hoří desítky ložisek současně. Tyto požáry nejenže ničí obrovské zásoby uhlí, ale také představují ekologickou katastrofu. Podle odhadů může v Číně každoročně shořet až několik desítek milionů tun uhlí. To odpovídá emisím skleníkových plynů menšího evropského státu.

Ukázkovým případem je důl Liou-chuang-kou v Sin-ťiangu, kde se podle čínských historiků požár rozhořel už roku 1874. Plameny tam v průměru ročně strávily až 1,8 milionu tun uhlí, do ovzduší unikalo kolem 100 000 tun škodlivých plynů a zůstávalo na 40 000 tun popela. Po více než 130 letech se podařilo požár uhasit, a to za cenu čtyřletého zásahu v hodnotě asi 12 milionů dolarů. I tento úspěch ale ukazuje spíš výjimečnost než pravidlo, většina čínských důlních ohňů zůstává mimo kontrolu.

Používané metody zahrnují injektáže inertních plynů, budování betonových bariér i zaplavování šachet, avšak často se jedná jen o zpomalení, nikoli úplné uhašení. Čínské úřady odhadují, že v zemi stále doutná na 50 velkých požárů, které společně produkují obrovské množství emisí, ohrožují místní obce a způsobují propady půdy.

Indie má svůj vlastní symbol ohnivé apokalypsy: město Jharia. Požár tu propukl roku 1916 v uhelné šachtě a od té doby se rozšířil do celého revíru. Dnes tu hoří více než sedmdesát ohnisek, která zničila řadu čtvrtí a okolních vesnic.

Půda se propadá, z trhlin unikají jedovaté plyny a celé oblasti jsou téměř neobyvatelné. Vláda už přesídlila více než 100 tisíc lidí, ale mnozí zůstávají. Právě zde se totiž nachází jedno z nejbohatších ložisek koksovatelného uhlí v Indii.

Všechna tato místa spojuje paradox: oheň, který měl být symbolem zkázy, se stal i součástí identity. Centralia láká fotografy a urbexové dobrodruhy. Yanar Dağ přitahuje poutníky i turisty. Kráter Darvaza se stal ikonou celé země. Státy se snaží plameny zkrotit – izolovat sloje, odsávat plyn, využít energii. Ale příroda je v tomto případě silnější. Jakmile se oheň uchytí v útrobách země, vzdává se jen nerad.