„Ďábel se bojí růžence“: Život a odkaz Gabriela Amortha, exorcisty, který otevřel dveře peklu

Když se v září 2016 v Římě roznesla zpráva, že zemřel otec Gabriele Amorth, svět přišel o muže, který se stal symbolem neúnavného boje proti silám zla. V 91 letech odešel kněz, jenž se stal legendou. Pro jedny hrdina, pro jiné fanatik. V každém případě postava, která dokázala přenést exorcismus z temných koutů sakristií do veřejného prostoru a médií. Jeho životní příběh je tak dramatický, že by obstál i jako filmový scénář.

Narodil se 1. května 1925 v Modeně. V mládí sportoval, věnoval se šermu a basketbalu. Za druhé světové války se připojil ke katolickému odboji, několikrát unikl smrti a získal několik vyznamenání, včetně Válečného kříže za vojenskou chrabrost.

Po válce vystudoval práva a krátce působil v politice, stal se blízkým spolupracovníkem Giulia Andreottiho, pozdějšího premiéra. Přesto se rozhodl pro jinou cestu, od mládí cítil povolání ke kněžství. V roce 1954 byl vysvěcen a vstoupil do Společnosti sv. Pavla, kongregace, která využívá moderní technologie k šíření křesťanského poselství. Byl členem Mezinárodní papežské mariánské akademie a zakladatelem Mezinárodní asociace exorcistů. Jako žurnalista byl známý četnými články ve Famiglia Cristiana a řízením měsíčníku Madre di Dio. „Moje specializace byla mariologie. Ale od roku 1986 se můj život radikálně změnil,“ vzpomínal později.

Zlom přišel v červnu 1986. Kardinál Ugo Poletti ho jmenoval asistentem legendárního exorcisty Candida Amantiniego, který působil čtyřicet let v římském Santuario della Scala Santa. Amorth o něm říkal: „Všechno, co vím, jsem se naučil od otce Candida. Měl dar rozlišování, poznal posedlost jen pohledem do očí.“ Po Amantiniho smrti v roce 1992 se Amorth stal hlavním exorcistou Říma.

Od té chvíle se jeho život změnil v nepřetržitou službu. „Pracuji sedm dní v týdnu, ráno i večer, dokonce o Vánocích a Velikonocích,“ říkal. V devadesátých letech založil Mezinárodní asociaci exorcistů, která dodnes sdružuje oficiální exorcisty po celém světě. V roce 2005 jim veřejně poděkoval papež Benedikt XVI.

Po rezignaci papeže Benedikta XVI. Amorth poděkoval odcházející hlavě církve. Uvedl, že při jedné audienci Benedikt XVI. přijal exorcisty z celého světa, projevil jim velkou podporu a nabídl jim účinné modlitby za exorcismus. Už jako kardinál prý podle Amortha církev reformoval takovým způsobem, že se posílila „fronta v boji proti Satanovi“.

Amorthovy knihy se staly bestsellery, přeloženými do desítek jazyků. Vysvětloval v nich, že i démon je Božím stvořením, ale vzpourou se stal „knížetem tohoto světa“. Zlo, bolest a smrt nejsou dílem Boha, nýbrž důsledkem hříchu. Peklo podle něj není místo, ale stav absolutní osamělosti a zoufalství. „Každý tam žije uzavřený do sebe, rozervaný výčitkami, v nejhlubší samotě. Je to jako hřbitov,“ citoval slova démona během jednoho exorcismu.

Rozlišoval šest kategorií působení démonů: od fyzických útoků přes posedlost, vexace a obsesivní myšlenky až po infestace domů a dobrovolné zasvěcení se Satanovi. „Dvě nejčastější formy podrobení jsou pakt s vlastní krví a přímá zasvěcení Satanovi,“ varoval.

Podle Římského rituálu jsou tři: mluvení neznámými jazyky, nadlidská síla a znalost skrytých věcí.

Amorth přidával další: odpor k posvátnému a neúčinnost léků. Exorcismus měl podle něj dvojí funkci, osvobodit posedlého a zároveň diagnostikovat, zda jde skutečně o démonickou intervenci.

„Exorcismus není magie. Je to modlitba, která má moc, protože se opírá o Krista,“ opakoval.

Exorcismy často vyžadovaly pomoc šesti či sedmi lidí, kteří drželi posedlého. Posedlí plivali hřebíky, střepy, okvětní lístky růží a další předměty. Někdy se pokoušeli kněze zranit. Amorth zažil i levitaci, mladík se vznesl 30 cm nad zem. Silné byly i okamžiky pokory. Při recitaci hymnu z listu Filipským vždy poklekli všichni, včetně posedlého.

Popisoval i scény, kdy žena, která klidně pila obyčejnou vodu, se po napití svěcené vody změnila v zuřivou bytost s mužským hlasem. Po hodině exorcismu byla osvobozena. „Ďábel se bojí růžence. Je to jeho největší hrůza,“ říkal.

Amorth zdůrazňoval účinnost svěcené vody, oleje a soli. Voda podle něj vyhání démony, chrání domy, léčí. Olej odvrací útoky, pomáhá tělu i duši. Sůl očišťuje a chrání. Používal i další prostředky: kadidlo, gregoriánský chorál, dokonce i prostý dech, který démoni prý nesnášejí.

„Někdy stačí položit štolu na ramena posedlého a démon se začne svíjet,“ popisoval.

Když Vatikán v roce 1999 upravil směrnice pro provádění exorcismu a doporučil, aby se případy domnělé posedlosti pečlivě ověřovaly ve spolupráci s lékaři a psychiatry, Gabriele Amorth s tím nesouhlasil. Takový přístup podle něj znamenal „bojovat s ďáblem nenabitou zbraní“. Přesto sám přiznával, že většina případů, které lidé považují za posedlost, má zcela přirozené vysvětlení.

V rozhovoru pro Vatican Magazine v lednu 2008 uvedl:

Na první pohled se jeho postoje mohou zdát rozporuplné. Na jedné straně kritizoval „racionalistický“ přístup církve, na druhé straně uznával význam medicíny. Ve skutečnosti však chtěl zdůraznit, že vědecké poznání a víra se nemají vylučovat, nýbrž doplňovat. Exorcismus podle něj začíná tam, kde končí možnosti lékařů, nikoli dříve.

Ve svých knihách Amorth odsuzoval nedostatek víry, a to i mezi dnešními kněžími. Bědoval nad tím, jak římskokatolická církev opouští ty, kteří jsou posedlí. Kritizoval církevní vedení za snahu oslabit Římský rituál. V roce 2012 zabránil změnám a v roce 2014 dosáhl uznání Mezinárodní asociace exorcistů.

Ačkoli byl Gabriele Amorth nepochybně oddaný svému poslání, jeho horlivost ho někdy přivedla k velmi neobvyklým tvrzením. V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas v roce 2006 například prohlásil, že nacistický vůdce Adolf Hitler i sovětský diktátor Josif Stalin byli posedlí ďáblem. O několik let později, v roce 2015, totéž řekl i o členech teroristické organizace ISIS.

Na filmovém festivalu v Umbrii v roce 2011 pak označil jógu za „ďáblovo dílo“, protože podle něj vede lidi k hinduismu a dalším náboženstvím, která vycházejí z mylné představy reinkarnace. Podobně se vyjádřil i o knižní sérii o Harrym Potterovi od J. K. Rowling, podle Amortha je v ní přítomen ďábel, neboť děj se točí kolem magie.

K otázce homosexuality Amorth uvedl, že lidé, kteří jednají v rozporu s Božími zákony, nemusejí být nutně posedlí, ale podle něj jsou ovlivňováni nebo sváděni ďáblem.

Tyto výroky mu zajistily mediální pozornost i odpor uvnitř církve a paradoxně z něj udělaly nejznámějšího exorcistu světa.

Jedním z nejtemnějších momentů, kdy se jméno otce Gabriela Amortha objevilo v médiích, bylo jeho tvrzení o případu Emanuely Orlandi. Studentka z Vatikánu, záhadně zmizela v Římě v roce 1983.

Amorth později prohlásil, že Emanuela byla unesena kvůli sexuálnímu večírku, který měl pořádat gang složený z členů vatikánské policie a zahraničních diplomatů. Podle něj byla dívka zavražděna a její tělo odstraněno tak, aby se nikdy nenašlo. Tvrdil také, že ve Vatikánu byly pro podobné večírky získávány další dívky a smrt Emanuely označil za „zločin se sexuálním motivem“.

Jeho slova vyvolala šok a pobouření. Nejen proto, že mířila přímo do srdce Vatikánu, ale i proto, že otevřela téma, o němž se dlouho mlčelo. Možnost, že za zdmi Apoštolského paláce se odehrávají temné praktiky, o nichž veřejnost nemá tušení.

Dodnes zůstává zmizení Emanuely Orlandi nevyřešené.

V roce 2015 začal otec Gabriele provádět exorcismus mladé Italky jménem Cristina, která už měla za sebou několik sezení. Tentokrát šlo o devátý pokus, a právě u něj byl přítomen režisér William Friedkin, autor slavného filmu Exorcista (1973). Friedkin si přinesl kameru a stal se svědkem události, která se později proměnila v dokument The Devil and Father Amorth (2017).

Atmosféra v malé kapli v Alatri byla napjatá od prvních okamžiků. Cristina střídavě křičela, smála se a odpovídala na otázky v latině, přestože tento jazyk nikdy nestudovala. Její hlas se měnil, někdy působil jako vícehlasý, jako by mluvilo několik bytostí najednou. Když se Amorth zeptal, kolik démonů v ní sídlí, zazněla odpověď: „Osmdesát vůdců… Jsme armády, armády, armády.“

Friedkin později přiznal, že nikdy nezažil nic tak děsivého. Přestože byl celý život obklopen hororovými filmovými kulisami, skutečnost, které byl svědkem, působila mnohem silněji než jakákoli fikce. „Bylo to, jako by se místnost naplnila něčím, co přesahuje lidské chápání,“ řekl.

Amorth sám byl tímto případem hluboce znepokojen. Démon mu během sezení připomínal jeho vlastní hříchy, něco, co se mu nikdy předtím nestalo. Přítomní asistenti museli Cristinu držet, aby neublížila sobě ani ostatním. Rituál pokračoval dlouhé minuty, střídaly se modlitby, zpěvy a výkřiky.

Exorcismus však nebyl nikdy dokončen. Rodina se rozhodla přerušit kontakt a případ zůstal otevřený. Friedkinův dokument se tak stal jediným audiovizuálním svědectvím o posledním velkém exorcismu otce Gabriela Amortha.

Na podzim roku 2016 byl Amorth hospitalizován s pneumonií. Zemřel 16. září ve věku 91 let. Podle jeho asistenta zůstal až do poslední chvíle veselý. Sundával si kyslíkovou masku, aby rozesmál přátele, kteří plakali u jeho lůžka.

Média psala o konci jedné epochy. Pro mnohé byl posledním velkým exorcistou, který se nebál mluvit otevřeně o ďáblu. Jeho knihy se prodávají dodnes, jeho výroky se citují a jeho kontroverze se diskutují, ale jeho skutečný odkaz žije v práci exorcistů, které inspiroval.

Gabriele Amorth byl kněz, který zasvětil život boji proti zlu. Jeho praxe byla plná scén jako z hororu. Přesto zdůrazňoval, že většina případů má psychologické příčiny, jen zlomek je skutečně démonický. V jednom ze svých posledních rozhovorů prohlásil, že exorcismus je i dnes naprosto nezbytný, protože svět je podle něj zaplněn démony. „Nenávidí Boha i všechno dobré,“ vysvětlil, „a jejich cílem je svádět lidi k hříchu a strhnout je do pekla.“

Pro jedny byl Amorth hrdina, pro jiné fanatik. Ale jeho příběh ukazuje, že exorcismus není jen relikt minulosti. Je to stále živá součást katolické tradice, ať už jako duchovní praxe nebo jako kulturní fenomén.