Enzo Maiorca: Rekordman, který v hlubinách našel víc než jen slávu

Enzo Maiorca, narozený roku 1931 v sicilských Syrakusách, patří k největším ikonám volného potápění. Jeho životní dráha je příběhem o odvaze, posedlosti, ale také o hluboké proměně vztahu k moři. Z lovce, který chtěl pokořit jeho tajemství a dokázat svou nadvládu, se stal muž, jenž mu naslouchal a chránil jeho tvory.

Už jako chlapec trávil Maiorca hodiny na pobřeží, fascinován nekonečnou hladinou, která se před ním rozprostírala. Přesto v něm moře dlouho vyvolávalo respekt a dokonce strach. Plavat se naučil ve čtyřech letech, ale teprve v dospělosti, když četl o rekordních ponorech průkopníků, jako byli Bucher či Falco, se rozhodl, že překoná hranice, které se zdály nepřekročitelné.

V roce 1960 se ponořil do hloubky 45 metrů a překonal brazilského potápěče Ameriga Santarelliho. Byl to začátek éry, kdy se Maiorca stal „Pánem hlubin“. O dva roky později prolomil hranici padesáti metrů. V té době lékařská věda tvrdila, že lidské plíce v takové hloubce nevydrží tlak a zkolabují. Maiorca však svým výkonem dokázal, že lidské tělo je schopno adaptace, o jaké se vědcům ani nesnilo. Tímto výkonem se stal symbolem lidské odvahy i posedlosti a jeho jméno se stalo synonymem pro volné potápění.

V následujících letech posouval rekordy dál, ale na scéně se objevil soupeř, který jeho kariéře dodal nový rozměr. Rivalita s Francouzem Jacquesem Mayolem, který byl jeho největším soupeřem i přítelem, dodala jejich příběhům dramatický náboj.

Byl to střet dvou světů. Maiorca byl temperamentní Sicilan, tvrdohlavý a k moři přistupoval jako k protivníkovi, kterého je třeba pokořit silou vůle a svalů. Mayol naopak vnímal hloubku jako prostor harmonie, využíval jógu a meditaci. Jejich rozdílné přístupy fascinovaly média a proměnily sportovní soupeření v symbolický střet dvou pohledů na vztah člověka k přírodě.

Jejich rivalita se stala inspirací pro film Magická hlubina (Le Grand Bleu) režiséra Luca Bessona. Snímek výrazně přispěl k popularizaci freedivingu po celém světě, avšak samotný Enzo Maiorca s jeho ztvárněním spokojen nebyl. Filmová postava Enza Molinariho, inspirovaná Maiorcou, byla vykreslena jako impulzivní, hrubá a posedlá slávou, což považoval za zkreslení své osobnosti i životní filozofie.

Po právním sporu byl film v Itálii na čas stažen z distribuce a do kin se znovu vrátil až v roce 2002, rok po sebevraždě Jacquese Mayola. Přestože film zdůrazňoval dramatickou rivalitu, ve skutečnosti si oba muži byli blízcí a vzájemně se respektovali.

Maiorca byl v počátcích své kariéry nejen rekordmanem, ale i vášnivým lovcem. Harpunu držel v ruce s jistotou a moře pro něj bylo arénou, kde dokazoval svou sílu. V roce 1967 však zažil okamžik, který jej navždy změnil.

Při lovu v zátoce u Syrakus narazil na velkého kanice. Ryba se zaklínila v dutině mezi skalami a bojovala o život. Maiorca se snažil úlovek vytáhnout a rukou nahmatal břicho ryby. Ucítil srdce bijící šíleným strachem. Tento dotek života a paniky jej zasáhl natolik, že si uvědomil brutalitu svého počínání. Později řekl, že se cítil jako „terorista moře“. Odložil harpunu do sklepa, kde zůstala jako archeologický artefakt, a už nikdy se k lovu nevrátil. Od té chvíle se jeho vztah k moři proměnil.

Jeho proměnu ještě silněji potvrdilo setkání s delfíny, které se stalo legendou a definitivně zformovalo jeho filozofii. Při jednom z ponorů k němu připlaval delfín, který se choval neobvykle naléhavě. Nebyl hravý, ale narážel do něj a poté se potápěl, jako by ho někam vedl.

Maiorca jej následoval do hloubky asi dvanácti metrů, kde objevil dalšího delfína – samici zamotanou v rybářské síti. Byla vyčerpaná a umírala, protože se jako savec potřebovala vynořit pro nádech. Potápěč neváhal, nožem rozřezal síť a osvobodil ji. Sotva byla volná, vyplavala na hladinu a vypustila „téměř lidský výkřik“. Vzápětí přímo před jeho očima porodila mládě.

Pak se stalo něco, co Maiorca popisoval jako nejhlubší zážitek svého života. Samec delfína se k němu přiblížil a jemně se dotkl jeho tváře. Nebyl to útok ani náhoda, ale gesto, které působilo jako vědomý projev vděčnosti. Tento okamžik se pro něj stal hlubším než všechny rekordy. Později pronesl svá slavná slova:

Maiorcova kariéra se neobešla bez dramat. V roce 1974 se při pokusu o rekordní ponor do devadesáti metrů, přenášeném živě italskou televizí RAI, dostal do konfliktu pod vodou. Narazil do instruktora potápění, což přerušilo jeho soustředění i samotný ponor. Po vynoření, plný adrenalinu a vzteku, vypustil do živého vysílání proud nadávek. Tento skandál jej na více než deset let vyřadil z veřejného života, zejména televize.

Přesto se dokázal vrátit. Inspirován svými dcerami Patrizií a Rossanou, které se rovněž věnovaly freedivingu, se v roce 1988 rozhodl znovu vyzvat hlubinu. Ve věku 57 let dosáhl hloubky 101 metrů. Tímto výkonem nejen uzavřel svou sportovní kariéru, ale také symbolicky překonal magickou hranici, o které kdysi snil.

V pozdějších letech se Enzo Maiorca stal hlasitým obhájcem ochrany mořského prostředí. Vystupoval proti bezohlednému rybolovu, upozorňoval na ničení podmořských ekosystémů a zdůrazňoval, že moře není jen prostorem pro lidské dobývání, ale především domovem nesmírně citlivých bytostí.

Angažoval se i politicky jako senátor, aby mohl prosazovat zákony na ochranu přírody. Jeho odkaz dnes připomíná i mořská rezervace Plemmirio u Syrakus, která nese jeho jméno. Symbolicky tak spojuje místo svého dětství s poselstvím, které hlásal. Moře je třeba chránit, protože je nedílnou součástí našeho vlastního života. Enzo Maiorca zemřel v roce 2016 ve svých rodných Syrakusách.