Varšavské pokleknutí: Den, kdy Německo pokleklo před oběťmi nacismu

Tichý okamžik, během něhož státník se skloněnou hlavou mlčky setrval před památníkem obětí nacismu, obletěl svět a stal se jedním z nejvýznamnějších symbolů německého vyrovnání se s temnou kapitolou vlastních dějin.

Willy Brandt, vlastním jménem Herbert Ernst Karl Frahm, se narodil 18. prosince 1913 v Lübecku. Vyrůstal pod vlivem svého dědečka, sympatizanta sociální demokracie, a již v šestnácti letech vstoupil do SPD. Po útěku před nacisty roku 1933 přijal pseudonym Willy Brandt, který původně používal jako autor článků ve stranickém časopise Volksbote, za své nové jméno. Nacistický režim mu později odebral německé občanství a exil prožil v Norsku a později ve Švédsku.

Po válce se vrátil do Německa, kde rychle stoupal stranickou hierarchií. Roku 1957 se stal starostou Západního Berlína, v roce 1966 vicepremiérem a ministrem zahraničních věcí. Po vítězství SPD ve volbách roku 1969 nastoupil 21. října jako čtvrtý poválečný spolkový kancléř. Jeho politika nazývaná Ostpolitik směřovala k uvolnění napětí se státy východního bloku — k zemím, vůči nimž Německo neslo největší historickou vinu.

Varšavské ghetto bylo zřízeno v říjnu 1940 na rozkaz nacistického guvernéra Ludwiga Fischera. Na pouhých 2,4 % rozlohy města se v něm tísnilo bezmála 30 % jeho obyvatel — největší židovská komunita tehdejší Evropy, čítající 375 tisíc lidí. Od července 1942 začali Němci v rámci „Akce Reinhardt“ deportovat Židy do vyhlazovacích táborů, především Treblinky.

Když do ghetta v lednu 1943 znovu vpochodovaly německé jednotky, slabě vyzbrojení Židé se rozhodli vzdorovat. Skutečné povstání propuklo 19. dubna a jeho obránci přesile odolávali téměř měsíc. Nacisté akci oficiálně ukončili 16. května zničením Velké synagogy. Život ztratilo přibližně 15 tisíc Židů, dalších asi 56 tisíc bylo převezeno do vyhlazovacích táborů. Povstání ve varšavském ghettu se stalo nejznámějším symbolem židovského odporu během druhé světové války.

Na místě, kde boje vzplanuly, byl po válce vybudován Pomník hrdinů ghetta (Pomnik Bohaterów Getta) od polského sochaře židovského původu Natana Rapaporta a architekta Leona Suzina. Basreliéf doplňují sedmiramenné svícny — menory.

V prosinci 1970 dorazil Brandt do Varšavy podepsat smlouvu normalizující vztahy mezi SRN a Polskem, která mimo jiné uznávala polskou západní hranici na linii řek Odra a Nisa. Součástí programu byla i návštěva Pomníku hrdinů ghetta. Po položení věnce kancléř urovnal stuhy, a poté zcela nečekaně klesl na kolena. Se skloněnou hlavou chvíli mlčky setrval. Lidé v jeho blízkosti měli zprvu pocit, že se kancléři udělalo nevolno.

Brandt o svém činu později napsal: „V propasti německé historie a pod tíhou milionů zavražděných lidí jsem udělal to, co lidé dělají, když jazyk selže.“ Tehdejší ministr zahraničí a pozdější spolkový prezident Walter Scheel později vzpomínal, že kancléř gesto rozhodně neplánoval — jen se nechal unést situací. Mimořádné je, že pokleknutí učinil muž, který sám nacistickou ideologii za války odmítal a kvůli ní musel do exilu. O to silněji vyznělo jako převzetí morální odpovědnosti za zločiny celého národa.

Snímek klečícího kancléře obletěl celý svět. V komunistickém Polsku se však vedení události zaleklo natolik, že televize záběr pokleknutí vystřihla a v tisku byly fotografie oříznuty tak, aby Brandt zdánlivě před pomníkem stál. Československé Rudé právo se sice obšírně věnovalo podpisu smlouvy, o samotném pokleknutí ale mlčelo.

Ani v Německu nebylo přijetí jednoznačné. V anketě týdeníku Der Spiegel označilo 48 procent respondentů gesto za přehnané, 41 procent s ním souhlasilo a 11 procent nemělo názor. V některých městech vyšli do ulic odpůrci s transparenty „Pověste zrádce“ doplněnými skicou oprátky. Pravicová opozice obvinila kancléře, že poklekl před Varšavským paktem.

Politická bouře měla i parlamentní rozměr — opoziční CDU/CSU iniciovala hlasování o nedůvěře vládě. Ta však svou pozici uhájila a Bundestag varšavskou smlouvu v dubnu 1972 ratifikoval. V témže roce SPD obhájila vítězství ve volbách. Magazín Time vyhlásil Brandta Osobností roku 1970 a v prosinci 1971 obdržel kancléř za svou Ostpolitik Nobelovu cenu za mír.

Polský prezident Bronisław Komorowski u čtyřicátého výročí připomněl, že díky Brandtovu gestu Poláci poznali, že Němci nejsou jen revanšisté. Filozof Krzysztof Wojciechowski, tehdy dvanáctiletý chlapec, vzpomínal: „Vzpomínám si, že německý kancléř přijel a udělal něco, čím Němci přestali být zlí.“ Bývalý spolkový prezident Christian Wulff označil pokleknutí za „krásné lidské gesto pokory, studu a smutku tváří v tvář rozměru utrpení“.

V místech, kde Brandt poklekl, byl 6. prosince 2000 odhalen pomník — bronzová plaketa s reliéfem klečícího kancléře. Slavnosti se zúčastnili tehdejší kancléř Gerhard Schröder, premiér Jerzy Buzek i vdova po Brandtovi Brigitte Seebacherová. Přilehlé prostranství nese název Náměstí Willyho Brandta.

Kancléřův čin se stal i tématem uměleckých děl. 22. listopadu 1997 měla v Dortmundu premiéru opera „Kniefall in Warschau“ (Pokleknutí ve Varšavě). V letech 2012 a 2013 byla u vstupu do bývalého ghetta umístěna kontroverzní plastika „HIM“ italského umělce Maurizia Cattelana, zobrazující klečícího Adolfa Hitlera — odkaz na Brandtovo gesto je zjevný. K padesátému výročí (2020) vydalo Spolkové ministerstvo financí pamětní dvoueurovou minci s motivem klečícího kancléře.

Pokleknutí inspirovalo i další státníky. V srpnu 2015 poklekl bývalý japonský premiér Jukio Hatojama před pamětním kamenem soulské věznice Sodemun jako omluvu za japonské válečné zločiny. A v nedávné době, při své návštěvě Polska, poklekl u Pomníku hrdinů ghetta také bavorský premiér Markus Söder, jenž tím navázal na Brandtův odkaz a deklaroval snahu otevřít „novou kapitolu ve vztazích s Polskem“.