„Nedokážeš mě zabít. Nikdo to nedokáže.“ Fidel Castro přežil stovky pokusů o atentát

Kubánský revolucionář, premiér a prezident vládl ostrovu téměř půl století a stal se symbolem rudé diktatury v karibském regionu. Jeho politika znárodňování, cenzury a tvrdého potlačování opozice mu vynesla nespočet nepřátel.

„Kdyby přežívání pokusů o atentát bylo olympijskou disciplínou, hned si jdu pro zlato,“ prohlásil prý jednou sám Fidel Castro. A nebyla to nadsázka. Podle odhadů Fabiana Escalanteho, bývalého šéfa kubánské kontrarozvědky, který měl na starosti Castrovu ochranu, čelil „El Comandante“ za dobu své vlády 634 až 638 pokusům o atentát.

Escalante dokonce rozdělil tyto pokusy podle jednotlivých amerických prezidentských administrativ: za Dwighta Eisenhowera bylo zaznamenáno 38 pokusů, za Johna F. Kennedyho 42, za Lyndona B. Johnsona 72, za Richarda Nixona dokonce 184, za Jimmyho Cartera 64, za Ronalda Reagana 197, za George H. W. Bushe 16 a za Billa Clintona 21.

V roce 2006 vznikl o těchto úkladech dokumentární film britské televize Channel 4 s příznačným názvem „638 způsobů, jak zabít Castra“, který detailně mapoval ty nejbizarnější i nejvážněji míněné pokusy o jeho likvidaci.

Hlavním aktérem v honu na Castrův život byla bezpochyby americká Ústřední zpravodajská služba (CIA). Po druhé světové válce se Spojené státy tajně zapojily do mezinárodních politických atentátů na zahraniční vůdce, ačkoli oficiálně tuto činnost popíraly. „Žádné takové aktivity ani operace nejsou prováděny, podporovány ani navrhovány nikým z našeho personálu,“ prohlásil v březnu 1972 ředitel CIA Richard Helms. O tři roky později ale před americkým Senátem přiznal, že v jeho pravomocích je o aktivitách tajné služby lhát.

CIA fungovala na principu takzvaného „hodnověrného popření“. Nižší úředníci záměrně zatajovali informace před vyššími představiteli a získávali tichý souhlas k oficiálně neschváleným operacím pomocí eufemismů v komunikaci. To umožňovalo prezidentům tvrdit, že o operacích nevěděli.

V roce 1975 ustanovil americký Senát zvláštní podvýbor pod vedením senátora Franka Churche, který měl prošetřit činnost amerických zpravodajských služeb. Tento výbor potvrdil osm prokázaných pokusů CIA o zavraždění Castra v letech 1960 až 1965. V roce 1976 prezident Gerald Ford podepsal výnos č. 11905, který zakazoval politické atentáty.

Jak trefně poznamenal Wayne Smith, bývalý vedoucí sekce zájmů USA v Havaně: „Zdá se, že Kuba má na americkou administrativu stejný vliv, jako má úplněk na vlkodlaka. Nemusí nám sice při tom rašit chlupy po těle, nevyjeme, ale chováme se stejně.“

Jedním z nejpikantnějších momentů v honu na Castra bylo spojenectví CIA s americkou mafií. Po Castrově nástupu k moci ztratily italsko-americké zločinecké rodiny své lukrativní podniky na Kubě – kasina, hotely a další vize ostrovního ráje pro hazardní hry. Šlo o miliardové zisky a mafie se s jejich ztrátou nehodlala smířit.

V září 1960 se CIA prostřednictvím Roberta Maheua, bývalého agenta FBI, spojila s mafiánskými bossy Johnem Rossellim, Samem Giancanou z organizace Chicago Outfit a Santosem Trafficantem, který vedl mafiánský syndikát v Miami. Giancana i Trafficante patřili mezi nejhledanější zločince ve Spojených státech.

CIA mafii nabídla 150 000 dolarů (v dnešní hodnotě přes 1,2 milionu) za Castrovo odstranění. Giancana navrhl, že pistole jsou „příliš hlučné“ a doporučil otrávené pilulky. CIA nechala vyrobit šest takových pilulek a předala je kubánskému úředníkovi Juanu Ortovi, který měl přímý přístup ke Castrovi. Plán však selhal. Orta po několika neúspěšných pokusech najednou požadoval, aby byl z mise propuštěn.

Druhý pokus, do něhož byl zapojen Anthony Varona, vůdce Kubánské exilové junty, zkrachoval poté, co Castro přestal navštěvovat restauraci, kde měl být otráven a po neúspěchu invaze v Zátoce sviní byla operace zrušena.

Některé z plánů CIA dnes působí spíše jako scénáře pro filmy o Jamesi Bondovi než jako skutečné operace tajné služby.

Vybuchující mušle: Castro byl vášnivý potápěč, a tak CIA zvažovala umístění velké, pestře pomalované mušle na mořské dno v místě, kde se obvykle potápěl. Lastura měla obsahovat výbušninu, která by explodovala, jakmile by se jí diktátor dotkl. Plán byl nakonec zamítnut pro svou nepraktičnost.

Otrávený potápěčský oblek: Další plán z roku 1963 počítal s tím, že americký právník James Donovan, který vyjednával o propuštění zajatců ze Zátoky sviní, předá Castrovi neoprenový oblek a dýchací přístroj kontaminované nebezpečnou plísní vyvolávající chronické kožní onemocnění a tuberkulózu. Podle bývalého ředitele CIA Richarda Helmse však kontaminovaný neopren nikdy neopustil laboratoř a Donovan nakonec Castrovi předal jiný, neškodný oblek.

Vražedný doutník: Snad nejznámějším plánem byly otrávené nebo přímo vybuchující doutníky. V roce 1960 nechala CIA napustit Castrovy oblíbené doutníky botulotoxinem dostatečně silným, aby zabil každého, kdo si je vloží do úst. Jiná varianta počítala s tak velkou náloží trhaviny, že by Castrovi měla utrhnout hlavu. Mezi lety 1960 až 1967 dodala CIA na Kubu desítky kusů upravených doutníků – žádný však svůj cíl nenašel. Castro mimochodem v roce 1985 (podle některých zdrojů 1987) kouřit přestal.

Otrávené pero: Velmi originální byl plán zabít Castra pomocí injekční jehly napuštěné jedem a ukryté v psacím peru. Jehla měla být tak tenká, aby si oběť vpichu vůbec nevšimla. Tento plán měl být realizován 22. listopadu 1963 – tedy v den, kdy byl v Dallasu zavražděn prezident Kennedy. CIA v šoku z této události od akce upustila.

Ne všechny pokusy směřovaly přímo ke Castrově fyzické likvidaci. Některé měly za cíl jeho zesměšnění před vlastním lidem a poškození jeho charismatického obrazu silného vůdce.

Jeden z plánů zahrnoval nasypání thallia (způsobuje vypadávání vlasů a chlupů) do Castrových bot. Cílem bylo, aby kubánský vůdce ztratil své legendární vousy, které byly nedílnou součástí jeho image revolucionáře.

Další pokus o útok na image počítal s rozprášením látky podobné LSD ve studiu rozhlasové stanice, ze které měl Castro vysílat své projevy. Cílem bylo, aby ztratil rovnováhu, mluvil zmateně a vyvolal tak u Kubánců obavy o své zdraví a duševní stav. Někteří historikové dokonce uvádějí pokus s LSD během televizního přenosu.

Viry a bakterie měly být napuštěny i do dalších předmětů – kapesníku, řemínku od hodinek, kožených bot, pečetního prstenu nebo dokonce toaletního papíru.

V roce 1962 CIA dokonce zvažovala bizarní „Operaci Bounty“, v rámci níž měly být nad Kubou shazovány letáky nabízející finanční odměny za zavraždění různých osobností, přičemž za samotného Castra byla nabízena symbolická částka pouhých 0,02 dolarů. To mělo Castra „znevážit“ v očích kubánského lidu.

Z celé série pokusů o Castrův život vyniká příběh, který by se hodil do nejlepšího špionážního románu. V roce 1959 se Castro seznámil s tehdy devatenáctiletou Němkou Maritou Lorenz, která se stala jeho milenkou. CIA ji následně zverbovala jako nájemnou vražedkyni.

Lorenz měla Castrovi podat dvě pilulky s jedem, který by ho zabil během 30 vteřin. Propašovala je v kelímku s chladivým pleťovým krémem. Když však dorazila do Castrova hotelu, zjistila, že se pilulky v krému rozpustily.

„Ve chvíli, kdy jsem pod sebou uviděla Havanu, jsem věděla, že to nedokážu,“ svěřila se v roce 1993 časopisu Vanity Fair.

Uvědomila si, že Castra skutečně miluje, a nakonec se mu k tomu přiznala. Podle jejího vyprávění se po jejím přiznání naklonil, vytáhl svou pětačtyřicítku a podal jí ji. „Ani neucukl. Jen řekl: ‚Nedokážeš mě zabít. Nikdo to nedokáže.‘ Trochu se usmál a žvýkal doutník… Cítila jsem se vyčerpaná. Byl si mnou tak jistý. Jen mě popadl. Milovali jsme se.“

Lorenz měla i osobní důvod k pomstě. Ve vztahu s Castrem otěhotněla a později tvrdila, že ji v sedmém měsíci někdo zdrogoval, patrně na diktátorův příkaz. Probudila se v nemocnici bez dítěte. Marita Lorenz zemřela 31. srpna 2019.

Castrovi nešla po krku jen CIA. Velkou roli hráli kubánští emigranti, kteří opustili ostrov často za cenu extrémních osobních obětí. Organizace jako Alpha 66, vedená v devadesátých letech Andrésem Nazariem Sargenem, prováděla bombové útoky proti kubánské turistické infrastruktuře a opakovaně se pokoušela Castra zavraždit.

Posledním zdokumentovaným pokusem o atentát na Castra byla akce v roce 2000, kdy kubánští exulanti umístili 90 kilogramů výbušnin pod pódium v Panamě, kde měl „El Comandante“ přednést projev. Castrova osobní stráž však výbušniny objevila ještě před jeho příjezdem.

Postupem času se Castrova ochrana stala téměř neprostupnou. Diktátor disponoval kordonem 15 000 mužů osobní stráže Dirección General de Inteligencia, dvaceti vilami po celém ostrově, tucty dvojníků a vozovým parkem čítajícím přes 800 vozidel. Od devadesátých let, kdy se zranil o mořského ježka, se navíc přestal potápět, a od poloviny osmdesátých let nekouřil. Většina vymyšlených metod se tak stala zastaralou.

Spojené státy nakonec od oficiálních pokusů zlikvidovat Castra upustily a místo toho zavedly vůči Kubě obchodní embargo, které trvá dodnes.

Fidel Castro zemřel přirozenou smrtí 25. listopadu 2016 ve věku 90 let. V dubnu 2018 se jeho bratr Raúl oficiálně vzdal prezidentské funkce a do čela země byl poprvé od kubánské revoluce zvolen Miguel Díaz-Canel. První prezident, který nenese jméno Castro.

Castrova schopnost přežívat atentáty vedla i ke vzniku známého vtipu. Prý jednou dostal jako dárek galapážskou želvu, ale odmítl ji přijmout, když se dozvěděl, že tato želva se dožívá pouhých sta let. „Víte, jak to s těmihle domácími mazlíčky je,“ prý řekl. „Přirostou vám k srdci a pak vám umřou.“