B-29 Superfortress: Bombardér dražší než atomová bomba ukončil válku

Když se řekne B-29 Superfortress, většině lidí se okamžitě vybaví dva názvy: Enola Gay a Bockscar. Tyto dva stroje se zapsaly do dějin svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, čímž definitivně ukončily druhou světovou válku. Nicméně redukovat historii tohoto technologického zázraku pouze na nosič jaderné zkázy by bylo nespravedlivé. Boeing B-29 byl ve své době nejpokročilejším, nejsložitějším a také nejdražším letadlem, jaké kdy bylo postaveno.

Zatímco standardem spojeneckého letectva nad Evropou byly robustní, ale mechanicky jednoduché „Létající pevnosti“ B-17, působil B-29 jako návštěvník z budoucnosti. V době, kdy se většina pilotů stále spoléhala na vizuální zaměřování a otevřené věže kulometů, přinesla „Superpevnost“ digitalizaci a automatizaci. Jeho parametry byly ohromující: délka přes 30 metrů, rozpětí křídel 43 metrů a maximální vzletová hmotnost přes 60 tun. Co však dělalo z B-29 skutečnou „Superpevnost“, nebyly jen rozměry, ale technologie ukryté uvnitř.

Byl to první sériově vyráběný bombardér s přetlakovými kabinami pro posádku. To znamenalo revoluci v komfortu a efektivitě. Zatímco v B-17 museli letci v mrazivých výškách nosit těžké vyhřívané obleky a kyslíkové masky, v B-29 mohli pracovat v relativním pohodlí „košilových rukávů“. Dvě přetlakové kabiny (přední a zadní) byly propojeny úzkým tunelem nad pumovnicemi, kterým se dalo prolézat. Díky tomu mohl letoun operovat ve výškách přes 9 000 metrů (dostup činil až 10 200 m), kam většina japonských stíhaček a protiletadlových děl nedosáhla.

Dalším technologickým zázrakem byl obranný systém. B-29 byl vybaven systémem dálkově ovládaných střeleckých věží od General Electric. Střelci neseděli přímo u kulometů, ale v pohodlí zaměřovacích stanovišť, kde ovládali zbraně pomocí analogových počítačů. Tyto počítače automaticky korigovaly balistiku, rychlost větru a pohyb vlastního letadla. Systém dokonce umožňoval, aby jeden střelec ovládal více věží najednou, nebo aby si střelci předávali cíle mezi sebou. Znamenalo to výrazně přesnější střelbu v době, kdy většina leteckých kulometů stále závisela hlavně na odhadu střelce a trasovací munici.

Revoluci nepředstavovaly jen zbraně, ale i navigace. B-29 byl vybaven pokročilým bombardovacím a navigačním radarem AN/APQ-13, který posádce umožňoval zaměřovat cíle i přes hustou oblačnost nebo v naprosté tmě. Právě tato schopnost „slepého“ bombardování udělala z B-29 zbraň, před kterou nebylo úniku v žádnou denní dobu ani za jakéhokoliv počasí.

Srdcem letounu byly čtyři osmnáctiválcové motory Wright R-3350 Duplex-Cyclone, každý o výkonu 2 200 koní. Tyto motory byly sice výkonné, ale také zdrojem neustálých problémů s přehříváním, což si vysloužilo nelichotivou pověst a způsobilo mnoho nehod. Přesto umožňovaly kolosu létat rychlostí až 575 km/h, což bylo na těžký bombardér mimořádné.

Často se hovoří o projektu Manhattan, vývoji atomové bomby, jako o nejdražším vědecko-technickém podniku druhé světové války. Realita je však jiná. Zatímco vývoj atomové bomby stál přibližně 2 miliardy dolarů, program vývoje a výroby bombardérů B-29 spolkl neuvěřitelné 3 miliardy dolarů (v tehdejších cenách). V médiích a Kongresu se projektu přezdívalo „třímiliardový hazard“.

Vývoj byl nesmírně komplikovaný. Letoun se skládal z desítek tisíc dílů a jeho výroba trvala šestkrát déle než u jiných čtyřmotorových letadel té doby. Objednávka na 1 600 kusů byla podepsána ještě předtím, než prototyp vůbec vzlétl. Risk, který si armáda mohla dovolit jen pod tlakem války. Do výroby se zapojily továrny Boeing, Bell a Martin a na projektu pracovaly statisíce lidí.

Navzdory obrovským nákladům a počátečním tragédiím (včetně havárie druhého prototypu, při které zahynula celá posádka včetně elitního zkušebního pilota Eddieho Allena), prezident Roosevelt a generál „Hap“ Arnold tlačili na co nejrychlejší nasazení. Amerika potřebovala zbraň, která by dokázala zasáhnout Japonsko, a B-29 byla jedinou odpovědí.

První operační nasazení B-29 nebylo zrovna slavné. V rámci operace Matterhorn měly bombardéry startovat ze základen v Číně, aby dosáhly na japonské ostrovy, přičemž logistické zázemí měly v Indii. To se ukázalo jako logistické peklo.

Všechno palivo, bomby a náhradní díly se musely do Číny dopravit letecky přes „Hrb“ (The Hump) – himálajský masiv. Byla to nebezpečná cesta, která stála mnoho životů a letadel, aniž by se setkala s nepřítelem. Na výstavbě letišť v Číně pracovalo 200 000 dělníků prakticky holýma rukama. Bez těžké techniky drtili kameny na štěrk a válcovali ranveje obrovskými kamennými válci, které táhly stovky lidí.

První nálet na japonské ocelárny v Javatě v červnu 1944 ukázal limity této strategie. Z 75 letadel, která odstartovala, jich na cíl dorazilo jen málo, bombardování bylo nepřesné a ztráty (převážně kvůli technickým závadám a nehodám) vysoké. B-29 z čínských základen nedokázaly zasadit Japonsku rozhodující úder. Změna přišla až s dobytím Marianských ostrovů (Guam, Saipan, Tinian) v Pacifiku. Tyto ostrovy byly dostatečně blízko Japonska a mohly být zásobovány po moři, což vyřešilo logistické problémy.

Po přesunu na Mariany převzal velení nad 21. bombardovacím velitelstvím generál Curtis LeMay. Byl to pragmatický a tvrdý velitel, který si uvědomil, že dosavadní taktika přesného bombardování z velkých výšek nefunguje. Silné tryskové proudění (jet stream) nad Japonskem strhávalo bomby mimo cíle a častá oblačnost znemožňovala vizuální zaměřování.

LeMay učinil radikální rozhodnutí. Nařídil, aby B-29 útočily v noci, z nízkých výšek (kolem 1 500 až 2 500 metrů) a místo tříštivých bomb používaly zápalné pumy a napalm. Aby letadla unesla více bomb, nechal z nich dokonce vymontovat většinu obranné výzbroje a kulometů, čímž ušetřil váhu a snížil počet členů posádky. Spoléhal na to, že japonská noční stíhací obrana je slabá.

Výsledky byly děsivé. Japonská města, postavená převážně ze dřeva a papíru, se měnila v ohnivé pece. Nejničivější nálet v historii lidstva se odehrál v noci z 9. na 10. března 1945 nad Tokiem. Během jediné noci shořelo 42 čtverečních kilometrů města a zahynulo přes 84 000 lidí (některé odhady mluví až o 100 000). Žár byl tak silný, že voda v kanálech vřela a sklo se tavilo.

Tato taktika „spálené země“ zničila přes 60 japonských měst a ochromila průmyslovou výrobu císařství ještě před svržením atomových bomb.

I přes totální destrukci konvenčním bombardováním Japonsko odmítalo kapitulovat. Americké velení se obávalo invaze na japonské ostrovy, která by si vyžádala statisíce, možná miliony životů na obou stranách. Prezident Truman proto rozhodl o použití nové zbraně.

Pro tento úkol byla vyčleněna speciální jednotka 509. Smíšená skupina pod velením plukovníka Paula Tibbetse. Jejich B-29 byly upraveny (verze Silverplate) – neměly téměř žádnou obrannou výzbroj, ale měly upravené pumovnice pro nesení jedné obří bomby.

6. srpna 1945 odstartoval z Tinianu letoun B-29 Enola Gay. V 8:15 ráno svrhl na Hirošimu uranovou bombu „Little Boy“. Výbuch srovnal město se zemí. Kopilot kapitán Robert Lewis si do svého deníku zapsal slavnou větu: „Můj bože, co jsme to udělali.“ O tři dny později, 9. srpna, svrhl letoun Bockscar plutoniovou bombu „Fat Man“ na Nagasaki.

Tato demonstrace síly, spolu se vstupem Sovětského svazu do války proti Japonsku, nakonec donutila císaře Hirohita ke kapitulaci. B-29 se tak stal nástrojem, který ukončil nejkrvavější konflikt v novodobých dějinách.

Po válce B-29 sloužily dál jako páteř strategického letectva USA (SAC). Když v roce 1950 vypukla válka v Koreji, byly „Superpevnosti“ opět povolány do akce. Zpočátku se zdálo, že se historie bude opakovat. B-29 drtily severokorejskou infrastrukturu bez vážnějšího odporu.

Vše se změnilo s příchodem sovětských proudových stíhaček MiG-15. Tyto stroje, pilotované často zkušenými sovětskými letci, byly o stovky kilometrů rychlejší a vyzbrojené těžkými kanóny ráže 23 a 37 mm, které dokázaly B-29 roztrhat na kusy.

Zlom přišel 12. dubna 1951, v den známý jako „Černý čtvrtek“. Formace B-29 mířící na mosty přes řeku Jalu byla napadena přesilou MiGů. Přestože měly bombardéry doprovod stíhaček F-84 Thunderjet, ty byly proti MiGům příliš pomalé. Sověti sestřelili tři B-29 a dalších sedm těžce poškodili. Američané začali svým kdysi neporazitelným strojům přezdívat „hořící golfové míčky“.

Tento den znamenal konec denních strategických náletů pístových bombardérů. B-29 byly staženy do nočních operací a jejich roli postupně přebíraly proudové bombardéry. Éra vrtulových obrů skončila.

Technologická převaha B-29 nedala spát Josifu Stalinovi. Sovětský svaz během druhé světové války zoufale žádal USA o dodání těchto bombardérů v rámci zákona o půjčce a pronájmu, ale Američané to odmítli. Osud však hrál Stalinovi do karet.

V roce 1944 musely tři poškozené B-29 po náletech na Japonsko nouzově přistát na sovětském Dálném východě. Protože SSSR nebyl v té době ve válce s Japonskem, stroje internoval. Stalin nařídil konstrukční kanceláři Andreje Tupoleva nemožné: do nejmenšího detailu okopírovat americký stroj a zahájit jeho výrobu.

Sovětští inženýři rozebrali B-29 šroubek po šroubku. Museli vyřešit obrovské problémy – například převod palcových měr na metrické, výrobu hliníkových slitin, které v SSSR neexistovaly, nebo kopírování složité elektroniky. Traduje se, že kopie byla tak dokonalá, že zahrnovala i malý otvor v palubní desce, který tam omylem vyvrtal americký dělník, nebo popelníky, ačkoliv Stalin kouření na palubě zakázal.

Výsledkem byl Tupolev Tu-4 (v kódu NATO "Bull"). Ačkoliv byl o něco těžší než originál, dal Sovětskému svazu jeho první strategický nosič jaderných zbraní. Paradoxem dějin je, že SSSR později dodal několik Tu-4 do Číny, čímž se kopie B-29 vrátily na nebe nad Asií, kde jejich předlohy začínaly svou kariéru.

B-29 Superfortress představoval vrchol vývoje vrtulových bombardérů. Byl demonstrací možností amerického průmyslu a technologickým mostem mezi érou pístových motorů a nastupujícím proudovým věkem. Mnohá řešení, která se v B-29 objevila poprvé, se později stala standardem v civilním i vojenském letectví. Poslední kusy byly z americké služby vyřazeny v roce 1960.