Faust: Skutečně ho pohltilo peklo?

Postava doktora Fausta, vzdělance v černém plášti, který v touze po absolutním vědění a světských rozkoších upsal svou duši ďáblu, je jedním z nejmocnějších mýtů evropské kultury. Od jarmarečních vyprávění 16. století přes Goethovo vrcholné drama až po moderní romány 20. století se tento příběh neustále vrací. Kdo však byl skutečný muž, který se stal předobrazem této legendy? Byla díra ve stropě, kterou ho prý odnesl ďábel, jen výmyslem, nebo stopou po nepovedeném chemickém experimentu? A co nám faustovský mýtus říká o nás samých?

Ačkoliv je Faust často vnímán jako čistě literární fikce, jeho předobrazem byl skutečný člověk. Johann Georg Faust (asi 1480–1540) se narodil pravděpodobně v německém Knittlingenu nebo poblíž Špýru. Byl to muž mnoha tváří – potulný alchymista, astrolog, mág a podle mnohých i šarlatán. Sám se tituloval honosně, například jako „studnice nekromantie“ či „věštec z vody a ohně“, a často používal latinský přídomek Sabellicus.

Jeho život byl sérií skandálů a útěků. Ačkoliv se chlubil tituly a vzděláním (údajně studoval v Krakově či Ingolstadtu), akademická obec té doby jím opovrhovala. Humanisté a teologové v něm viděli nebezpečného bludaře. Opat Johannes Trithemius o něm psal s despektem a zmiňoval, že Faust musel uprchnout z města Kreuznach poté, co se jako učitel dopustil „nejhanebnějších smilstev“ se svými žáky. Podobně kritický byl i slavný okultista Cornelius Agrippa.

Přesto měl Faust u prostého lidu a některých šlechticů úspěch. Sestavoval horoskopy pro biskupy, léčil lidi (často spíše jako mastičkář) a ohromoval v hostincích svými triky. Jeho současníci o něm tvrdili, že má psa, který je ve skutečnosti převtěleným démonem, a že se chlubí svými styky s temnými silami. Právě tato směsice charismatu, vychloubání a skutečného zájmu o zakázané vědy položila základy legendy, která ho přežila o staletí.

Konec Johanna Georga Fausta byl stejně dramatický jako jeho život a stal se klíčovým momentem pro vznik mýtu. Zemřel kolem roku 1540 v hotelu U Lva (Zum Löwen) v německém městečku Staufen im Breisgau.

Podle legendy, která se začala šířit téměř okamžitě, si pro něj po uplynutí čtyřiadvacetileté lhůty přišel ďábel Mefistofeles. Hostinský prý v noci slyšel strašlivý hluk, jekot a dunění. Když se ráno odvážil do pokoje vstoupit, naskytl se mu hrůzný pohled. Stěny byly potřísněné krví a mozkem, na zemi ležely oči a zuby, tělo bylo znetvořené a ve stropě zela díra, kudy ďábel odnesl Faustovu duši přímo do pekla. Zbytek těla byl nalezen venku na hnoji.

Historici a badatelé však nabízejí racionálnější, byť neméně drastické vysvětlení. Faust byl alchymista a v hotelovém pokoji pravděpodobně prováděl experimenty. V té době se alchymisté snažili vyrobit Kámen mudrců a pracovali s vysoce nestabilními látkami. Nejpravděpodobnější verzí je, že v jeho provizorní laboratoři došlo k masivnímu výbuchu. To by vysvětlovalo „pekelný“ zápach síry, roztrhané tělo i onu pověstnou díru ve stropě či střeše. Pro pověrčivé současníky však byl výbuch jasným důkazem pekelného zásahu.

Příběh o Faustovi se začal šířit rychlostí blesku. Už v roce 1587 vydal knihtiskař Johann Spies tzv. Knížku lidového čtení (Historia von D. Johann Fausten). V tomto raném podání byl Faust zobrazen negativně – jako varování pro všechny křesťany, aby se nepoddávali pýše a zvědavosti. Byl to blázen a bezbožník, který zaslouženě skončil v pekle.

Zásadní obrat přinesl anglický dramatik Christopher Marlowe ve své hře Tragická historie o doktoru Faustovi (cca 1589). Marlowe, sám bouřlivák, vtiskl Faustovi rysy renesančního titána. Jeho Faust už není jen hlupák, ale tragický hrdina toužící po moci, vědění a kráse, kterou mu teologie nemůže nabídnout. Ačkoliv i u Marlowa končí Faust zatracením, divák s ním cítí jistou sympatii.

Definitivní proměnu mýtu však provedl Johann Wolfgang Goethe. Jeho celoživotní dílo Faust (I. díl 1808, II. díl 1832) povýšilo jarmareční historku na filozofické drama o smyslu lidské existence. Goetheho Faust neuzavírá s Mefistofelem prostý obchod, ale sázku. Ďábel získá jeho duši pouze tehdy, pokud Faust v nějakém okamžiku pocítí takové uspokojení, že si bude přát, aby čas stanul („Okamžiku, jsi tolik krásný, prodli jen!“).

Goetheho Faust je symbolem neustálého lidského snažení (Streben). Není zatracen za své chyby, protože jeho touha po poznání a činnosti je v jádru pozitivní. Na rozdíl od předchozích verzí dochází u Goetha (i díky přímluvě Markétky, kterou Faust svedl, ale která mu odpustila) k vykoupení. Faustova duše není stržena do pekla, ale stoupá vzhůru, protože „kdo stále usiluje a se snaží, toho můžeme vykoupit“.

České země mají k faustovské legendě blíže, než by se mohlo zdát. Praha, jakožto centrum alchymie za vlády Rudolfa II., byla přirozeným podhoubím pro podobné příběhy.

Symbolem tohoto spojení je Faustův dům (Mladotovský palác) na Karlově náměstí v Praze. Ačkoliv historický Johann Georg Faust v tomto domě pravděpodobně nikdy nebydlel, budova si svou pověst vysloužila díky svým skutečným obyvatelům, kteří měli k magii a vědě blízko.

Legenda o díře ve stropě, kterou čerta nelze zazdít, se přenesla z německého Staufenu právě sem. Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých tuto verzi zpopularizoval příběhem o chudém studentovi, který se ve Faustově domě usadí, nachází v knihách kouzelné tovaryše (peníze), ale nakonec skončí stejně tragicky jako původní majitel.

České prostředí má navíc svého vlastního „Fausta“ – kouzelníka Žita (známého z pověstí o Václavu IV.), který prováděl podobné kousky jako německý mág (polykání protivníků, měnění slámy ve zvířata) a nakonec byl rovněž odnesen ďáblem. Další paralelou je postava doktora Kittela ze Šumburku, zázračného lékaře z Jizerských hor, který byl podezříván ze spolčení s temnými silami výměnou za své léčitelské schopnosti.

Významný český filozof Jan Patočka se faustovským mýtem zabýval hlouběji než jen jako literární kuriozitou. Ve své stati Smysl mýtu o paktu s ďáblem (1973) analyzuje, co vlastně znamená „prodat duši“.

Pro Patočku je duše tím nejcennějším, co člověk má – je to princip, který nám umožňuje vztahovat se k věčnosti a pravdě. Pakt s ďáblem je tedy aktem, kdy člověk tuto absolutní hodnotu vymění za hodnoty relativní a dočasné (moc, bohatství, rozkoš).

Patočka sleduje vývoj tohoto motivu v dějinách:

Patočka tak ukazuje, že faustovský mýtus není jen pohádkou, ale diagnózou evropského člověka, který neustále balancuje mezi duchovní integritou a touhou ovládnout svět technickými či magickými prostředky.

Ve 20. století ztratil faustovský mýtus své romantické a vykupitelské rysy, které mu dal Goethe, a vrátil se k temnějším tónům. Oswald Spengler ve svém díle Zánik Západu označil celou západní kulturu za „faustovskou“ – kulturu, která je posedlá expanzí, nekonečnem, technikou a vůlí k moci, i za cenu sebezničení.

Nejvýznamnějším moderním zpracováním je již zmíněný román Thomase Manna Doktor Faustus (1947). Mann v něm propojil osud skladatele Adriana Leverkühna s osudem celého Německa. Pakt s ďáblem zde symbolizuje pakt, který německý národ uzavřel s nacismem – opojení mocí a iracionalitou, které vedlo ke katastrofě. Leverkühnova genialita je vykoupena nemocí (syfilis) a neschopností lásky.

Jiný pohled nabídl Michail Bulgakov v románu Mistr a Markétka. Zde se ďábel (Woland) objevuje v ateistické Moskvě 30. let. V tomto satirickém pojetí není ďábel jednoznačným zlem, ale spíše silou, která „věčně chce zlo a věčně koná dobro“, jak zní citát z Goetha v úvodu knihy. Faustovský motiv se zde přesouvá do roviny boje o svobodu umělce v totalitním režimu.

Faustovský mýtus zůstává živý i dnes. Ať už jde o etické otázky spojené s umělou inteligencí, genetickým inženýrstvím nebo klimatickou krizí, stále před námi stojí ona stará otázka: Kam až jsme ochotni zajít v touze po poznání a moci? A co jsme ochotni obětovat? Díra ve stropě Faustova domu tak zůstává metaforou pro hranici, kterou se člověk neustále pokouší překročit, ať už vede k nebesům, nebo do pekel.