188tunová „Myš“: Hitlerův obří tank, který se nikdy nedostal do boje

Druhá světová válka přinesla obrovský technologický skok v mnoha oblastech, od letectví až po raketové zbraně. V oblasti obrněných vozidel však nacistické Německo ke konci konfliktu sklouzlo od racionálních inovací k megalomanským projektům, které hraničily s technickým šílenstvím. Vrcholem této tendence byl Panzerkampfwagen VIII, známý pod ironickým názvem Maus (Myš). Tento 188tunový kolos, nejtěžší tank, jaký byl kdy postaven, se stal symbolem Hitlerovy posedlosti „zázračnými zbraněmi“, ale také důkazem naprostého odtržení německého velení od strategické reality.

Myšlenka na stavbu supertěžkého tanku se zrodila na jaře roku 1942. V té době sice německá armáda teprve zaváděla do výzbroje těžký tank Tiger I (57 tun) a pracovalo se na ještě těžším Tigeru II, ale Adolf Hitler nebyl spokojen. Byl přesvědčen, že Sovětský svaz brzy nasadí vlastní supertěžké tanky, které by stávající německou techniku překonaly. Vůdce proto požadoval stroj, který by byl v podstatě nezničitelný a zajistil by Wehrmachtu technologickou převahu na dlouhá léta dopředu.

Vývoj byl rozdělen mezi dva průmyslové giganty. Společnost Krupp dostala na starost vývoj věže a výzbroje, zatímco podvozek a pohonný systém připadl Hitlerovu oblíbenci, profesoru Ferdinandu Porschemu. Porsche, který se snažil napravit svou reputaci po neúspěchu v soutěži o tank Tiger, se do projektu vrhl s velkými ambicemi. Jeho návrh, interně označovaný jako Typ 205, měl využívat revoluční, ale složitý benzíno-elektrický pohon.

Projekt během svého vývoje několikrát změnil název. Původní označení „Mammut“ (Mamut) bylo změněno na „Mäuschen“ (Myšička) a nakonec v únoru 1943 na definitivní „Maus“ (Myš). Tato sarkastická hra se slovy však nemohla zakrýt skutečnost, že se jednalo o monstrum, jehož vývoj odčerpával vzácné zdroje v době, kdy Německo zoufale potřebovalo masovou výrobu osvědčených zbraní.

Výsledný stroj byl skutečným obrem. Maus měřil na délku přes 10 metrů, na šířku 3,7 metru a tyčil se do výšky 3,6 metru. Jeho celková hmotnost dosáhla neuvěřitelných 188 tun, což odpovídalo váze přibližně tří tanků Tiger nebo šesti tanků T-34.

Konstrukce trupu byla svařena z masivních pancéřových desek, které spoléhaly spíše na extrémní tloušťku než na výrazné sklony pancíře. Čelní pancíř trupu dosahoval tloušťky 200 mm, boky byly chráněny 180 mm oceli a i zadní stěna měla úctyhodných 150 mm. Ještě odolnější byla věž, jejíž čelní stěna měla tloušťku 220 mm. Taková ochrana činila tank teoreticky imunním vůči většině spojeneckých protitankových zbraní té doby, a to i na krátké vzdálenosti.

Podvozek musel být kvůli extrémní hmotnosti řešen zcela unikátně. Porsche nemohl použít torzní tyče, běžné u jiných německých tanků, a místo toho zvolil systém vozíků s vinutými pružinami, které vyrobila plzeňská Škodovka. Aby se tank vůbec nezabořil do země, musely být pásy široké 110 cm. I přesto byl měrný tlak na půdu obrovský (1,45 kg/cm²), což značně limitovalo pohyb v měkkém terénu.

Interiér tanku byl navzdory vnějším rozměrům překvapivě stísněný. Většinu vnitřního prostoru zabíral obrovský spalovací motor, generátor, elektromotory a palivové nádrže. Posádku tvořilo šest mužů: velitel, střelec a dva nabíječi ve věži, zatímco řidič a radista seděli v oddělené kabině v přední části trupu.

Hlavní výzbroj tanku Maus byla soustředěna v masivní otočné věži. Primární zbraní byl kanon 12,8 cm KwK 44 L/55, který byl schopen probít pancíř jakéhokoli spojeneckého tanku i na extrémní vzdálenosti přesahující 2,5 až 3 kilometry. Vzhledem k pomalému nabíjení hlavní zbraně byla do věže lafetována také sekundární výzbroj v podobě kanonu ráže 75 mm (KwK 44 L/36), určeného pro ničení měkčích cílů. Tuto dvojici doplňoval kulomet MG 34.

Jednou z nejbizarnějších kapitol vývoje výzbroje byl Hitlerův požadavek z února 1943 na instalaci plamenometů. Přestože Ferdinand Porsche protestoval, musel požadavek zapracovat. Plán počítal s instalací dvou výmetných hlavní na zádi trupu, které měl dálkově ovládat radista ze svého stanoviště na přídi – tedy naslepo, na cíl vzdálený osm metrů za ním.

Celý plamenometný systém, vyráběný firmou Hermann Köbe, vážil téměř 5 tun a vyžadoval externí nádrž na 1000 litrů hořlavé směsi umístěnou na zádi tanku. Tento nápad byl nakonec pro svou absurditu a nebezpečnost zrušen, ale na prvním prototypu trupu již byly vyřezány otvory pro instalaci, které musely být následně zaslepeny. Externí nádrž na zádi nakonec zůstala, ale sloužila jako přídavný sud pro naftu či benzín.

Pohyb 188tunového kolosu byl technickou noční můrou. Porsche prosadil svůj oblíbený benzíno-elektrický přenos výkonu (u druhého prototypu diesel-elektrický). Spalovací motor (upravený letecký motor Daimler-Benz) nepoháněl pásy přímo, ale roztáčel generátor. Ten vyráběl elektřinu pro dva elektromotory v zadní části trupu, které teprve uváděly tank do pohybu. Tento systém eliminoval potřebu mechanické převodovky, která by při takové zátěži pravděpodobně selhávala, a umožňoval plynulé a přesné řízení.

Cenou za toto řešení však byla enormní spotřeba paliva. Na silnici si Maus řekl o přibližně 1600 litrů na 100 km, v terénu spotřeba stoupala až k astronomickým 4000 litrů na 100 km. S vnitřními nádržemi na 1600 litrů a externím sudem na dalších 1000 litrů byl akční rádius tanku v terénu zoufale malý. Maximální rychlost na zpevněném povrchu dosahovala teoreticky 20 km/h, v praxi však byla nižší (okolo 13 km/h).

Největším logistickým problémem byly mosty. V Evropě neexistoval téměř žádný most, který by unesl 188 tun. Konstruktéři proto museli vymyslet systém hlubokého brodění. Maus byl projektován pro ponoření do hloubky až 8 metrů, reálný limit v bojových podmínkách by však činil zhruba 6 metrů. Protože spalovací motor nemohl pod vodou běžet (potřeboval vzduch), byl vymyšlen unikátní systém „šnorchlování“. Brodění bylo plánováno v součinnosti dvou strojů: jeden stál na břehu a kabelem dodával elektřinu do elektromotorů druhého tanku pod hladinou. Posádka pod hladinou dýchala vzduch přiváděný komínem. Ačkoliv to na papíře vypadalo proveditelně, v bojových podmínkách by šlo o extrémně složitou a zranitelnou operaci.

První prototyp (V1) bez věže, pouze s betonovou zátěží simulující její váhu, vyjel z továrny Alkett v prosinci 1943. Následně byl odeslán na polygon v Böblingenu. Pro přepravu po železnici musel být vyvinut speciální 14nápravový vagon, protože běžné plošinové vozy by se pod váhou tanku zhroutily.

Testy ukázaly překvapivě dobré jízdní vlastnosti co do ovladatelnosti. Díky elektrickému přenosu výkonu se obří stroj řídil snadno a dokázal se otočit na místě. Problémy však nastaly v měkkém terénu. Při jedné z jízd tank zapadl do bahna tak hluboko, že koukala jen věž a část trupu. Vyproštění vyžadovalo obrovské úsilí, což jasně naznačovalo, jak problematický by byl jeho provoz v reálných bojových podmínkách.

Druhý prototyp (V2), již vybavený dieselovým motorem a skutečnou bojovou věží s kanony, byl dokončen v polovině roku 1944. Během testů v Kummersdorfu se potvrdilo, že ačkoliv je Maus technicky funkční, jeho provoz je logistickou noční můrou. Časté poruchy motorů a praskání gumových obručí pojezdových kol neustále přerušovaly zkoušky. Zajímavostí je, že první prototyp byl prý během testů opatřen kamufláží se srpem a kladivem, zřejmě ve snaze zmást případné špiony a vydávat stroj za kořistní sovětskou techniku.

V druhé polovině roku 1944, kdy se situace na frontách stávala pro Německo kritickou, byl projekt Maus fakticky ukončen. Hitler nařídil zastavit vývoj supertěžkých tanků ve prospěch výroby stíhačů tanků a letadel. Existující dva prototypy byly ponechány v areálu zkušebny v Kummersdorfu poblíž Berlína.

Když se v dubnu 1945 blížila Rudá armáda, němečtí vojáci dostali rozkaz stroje zničit, aby nepadly do rukou nepřítele. Oba prototypy byly vyhozeny do povětří. U prototypu V2 výbuch utrhl věž a těžce poškodil trup. Prototyp V1 byl poškozen méně.

Když sovětští technici dorazili na místo, nalezli trosky těchto ocelových gigantů. Rozhodli se zachránit, co se dalo. Protože trup V2 byl zničený, vzali zachovalou věž z V2 a nasadili ji na trup prvního prototypu V1. Vznikl tak hybridní exemplář, který byl následně odeslán do SSSR k testování. Během zkoušek byl tank ostřelován, aby se ověřila kvalita pancíře. Dnes je tento jediný existující exemplář tanku Maus vystaven v Tankovém muzeu v Kubince nedaleko Moskvy jako prázdná ocelová skořepina bez vnitřního vybavení, sloužící jako memento německé technické megalomanie.

Příběh tanku Maus je dokonalou ukázkou toho, proč nacistické Německo prohrálo válku na poli výroby a logistiky. Zatímco Spojenci chrlili desetitisíce standardizovaných tanků T-34 a M4 Sherman, Německo tříštilo své síly na vývoj malých sérií technicky složitých monster.

Maus byl z vojenského hlediska slepou uličkou. I kdyby se dostal na frontu, jeho bojová hodnota by byla sporná. Byl by sice téměř nezničitelný v přímém souboji s jinými tanky, ale jeho pomalost a velikost z něj dělaly ideální cíl pro spojenecké letectvo. Stačilo by přerušit pásy bombou nebo raketou a ze supertanku by se stala nepohyblivá ocelová pevnost, kterou by posádka musela nakonec sama opustit a zničit.

Navíc spotřeba surovin na výrobu jednoho Mause (ocel, měď pro elektromotory, vzácné legovací prvky) by stačila na výrobu několika tanků Panther nebo stíhačů tanků Hetzer, které by na bojišti odvedly mnohem více práce. Maus tak zůstává v historii zapsán ne jako obávaná zbraň, ale jako 188tunový pomník inženýrské pýchy a strategické slepoty Třetí říše.